Případ Wagner

Případ Wagner
Der Fall Wagner
Žánr esej
Autor Friedrich Nietzsche
Původní jazyk německy
Datum prvního zveřejnění 1888
Předchozí O genealogii morálky. polemická esej [d]
Následující Soumrak idolů
Logo wikicitátu Citace na Wikicitátu

Casus Wagner [1] ( německy  Der Fall Wagner ) je dílo německého filozofa Friedricha Nietzscheho . Rukopis díla byl dokončen na jaře 1888. Kniha vyšla na podzim téhož roku v lipském nakladatelství K. G. Naumanna. Filozof se v ní uchýlí k rozboru díla Richarda Wagnera a současné kultury, hovoří o jejím úpadku, či, jak tomu říká, „dekadenci“, a Wagnera nazývá vůdcem, hlavním symbolem tohoto úpadku.

Obsah

Dílo představuje Nietzscheho poslední rozchod s Richardem Wagnerem. Text opakovaně hodnotí kreativitu německého skladatele jako dekadentní. Nietzsche se netají svým negativním postojem k hudebníkovi. „Casus Wagner“ působí zpočátku dojmem osobního deníku, a to především díky rozboru vlastního postoje autora k předmětu jeho tvorby. Nietzsche označuje Wagnera za jednu ze svých nemocí. „Nemocí“ má filozof na mysli názory, hodnotový systém samotného Wagnera, který on sám kdysi sdílel. Nietzsche říká, že důvodem, který ho přiměl napsat Casus Wagner, je filozof v něm. Tento filozof je rebel. Jako produkt své doby mění úhel pohledu známý jeho současníkům a analyzuje modernu prizmatem umění, prostřednictvím díla nejvyhledávanějšího současného umělce Richarda Wagnera. Je za tím mnohem víc než problém jednoho hudebníka – Nietzsche popisuje kulturu své doby pomocí jednoduchého vzorce: „Naše chutě odhalují naši podstatu.“

Wagnerova hudba jako nemoc

Nietzsche uvádí mnoho příkladů a popisů Wagnerových děl, které jsou podle něj ztělesněnou podstatou názorů samotného skladatele. Filozof nejprve staví do kontrastu hudbu Richarda Wagnera s dílem Georgese Bizeta , aby kontrast „dobré“ a „špatné“ hudby byl výraznější, aby pomohl čtenáři vidět „zlo“ a ukázat, co je vlastně dobrý. Dobrá hudba bude podle Nietzscheho ta, která posluchače vychovává, která nezahltí efekty, ale zachází s posluchačem jako se sobě rovným, jako s hudebníkem. Takto Nietzsche popsal Bizetovu hudbu: „Bizetova hudba má jemnost. Je bohatá. Je přesná. Staví, organizuje a dokončuje . Filosof zase popisuje Wagnerovu hudbu jako postrádající harmonii, ovlivňující psychický stav člověka, jeho emoce, respektive jeho „choré nervy“ [3] . Nietzsche o Wagnerovi píše: „Je mistrem hypnotických technik, sráží i ty nejsilnější jako býci“ [3] . Hudba Wagnera v Nietzscheho chápání je vnímána jako něco mocného a gigantického, ve stavu chaosu, a to je zcela v rozporu s tím, co Nietzsche nazývá hudbou vysokého stylu. Tento princip, podle kterého jsou vystavěny kompozice Wagnerových děl, nazývá filozof „Nekonečno, ale bez melodie“ [4] . Říká, že Wagnera stavba melodie nezajímá, nejdůležitější je pro něj samotné zabarvení zvuku. Nietzsche tvrdí, že příčinou takové hudby je skladatelův zkažený vkus, který je dán nestálostí, nadměrnou podrážděností a citlivostí hudebníka. Filosof dochází k závěru, že Wagnerovo umění je nemocné, protože nesplňuje požadavky krásy. Nietzsche tuto pozici posiluje i tím, že popisuje fyziologické typy postav, zlomené hlasy vokalistů a samotná témata svých děl.

Filosofie a hudba

Nietzsche ve svém textu uvádí, že Wagner nebyl hudebníkem sám o sobě. Filosof to vysvětluje absencí jakéhokoli stylu a hudebních zákonitostí ve skladatelově díle. Místo toho podle Nietzscheho Wagner využívá mnoho jiných prostředků – stává se spíše hercem, který bravurně vybírá všechny potřebné prvky představení. Wagner podle Nietzscheho celý život tvrdil, že jeho hudba je něco víc než jen hudba. Autor Casuse nám říká, že pro Wagnera „je hudba vždy jen prostředkem“ [5] . Skladatel svá díla podporoval literaturou a vysvětloval tak smysl myšlenek svého díla. Právě tyto myšlenky v jeho díle jsou dědictvím německé idealistické filozofie, transformované do hudby. Proto k nám Nietzsche mluví o Wagnerově hudbě jako o „myšlence nekonečna“ – „stal se dědicem Hegela... Hudba jako ‚idea‘“ [5] . V díle Wagnera tedy dochází k interakci hudby a filozofie.

Nietzsche poznamenává, že filozofie myšlenek ve Wagnerově hudbě přitahuje lidi k jeho tvorbě. Píše o tom: „bohatost záhad v jeho umění, jeho hra na schovávanou pod stovkou symbolů, jeho polychromie ideálu – to je to, co přitahuje Wagnera…“ [ 6] Ale filozofie metafyziky idejí pro Nietzscheho je také nemoc, protože operuje s nehmotnými, nekonečnými představami, které člověk není schopen vnímat. Tato filozofie, podle Nietzscheho, vtělená do Wagnerovy hudby, ji infikuje, činí ji rozbitou, drsnou a napjatou. Wagnerova hudba proto není něčím uceleným – je navržena tak, aby v sobě skrývala velkou pravdu, kterou člověk nemůže pochopit. Tato myšlenka je skryta pod slovy Nietzscheho: „Hádal v hudbě prostředek k vybuzení nemocných nervů – k tomu vytvořil nemocnou hudbu“ [3] .

Celkem Nietzsche jmenuje tři podněty, které působí na vjemy posluchačů a s jejichž pomocí Wagner dosahuje potřebného účinku, ztělesňujícího svou filozofii v hudbě:

  1. brutální , jak je určeno přirozenému stavu člověka;
  2. umělý , vzdálený harmonii s přírodou;
  3. nevinný , ovlivňující mysl posluchače.

Friedrich Nietzsche o své knize

Trochu si ulevím. Není to jen čirá zlomyslnost, když v této eseji chválím Bizeta na úkor Wagnera . Pod rouškou mnoha vtipů mluvím o případu, o kterém se vtipkovat nedá. Otočit se k Wagnerovi zády se mi stalo osudným; milovat něco znovu potom je vítězství. Nikdo se snad nebezpečněji nepřiblížil k wagnerovství , nikdo se mu tvrdošíjně nebránil, nikdo se více neradoval, že se od něj osvobodil. Dlouhý příběh! Chcete, abych to vyjádřil jedním slovem? "Kdybych byl moralista, kdo ví, jak bych ji nazval!" Možná sebeovládání. "Ale filozof nemá rád moralisty... Nemá rád ani hezká slova..."

Poznámky

  1. ↑ Překlad N. Polilov: „Wagner jako fenomén“. Existuje také chybný překlad „Případ Wagner“
  2. ↑ Nietzsche F. Pracuje ve dvou svazcích. T. 2 - M .: "Myšlenka", 1996. Pp. 528.
  3. ↑ 1 2 3 Nietzsche F. Pracuje ve dvou svazcích. T. 2 - M .: "Myšlenka", 1996. Pp. 535.
  4. ↑ Nietzsche F. Pracuje ve dvou svazcích. T. 2 - M .: "Myšlenka", 1996. Pp. 536.
  5. ↑ 1 2 Nietzsche F. Pracuje ve dvou svazcích. T. 2 - M .: "Myšlenka", 1996. Pp. 544.
  6. ↑ Nietzsche F. Pracuje ve dvou svazcích. T. 2 - M .: "Myšlenka", 1996. Pp. 545.

Práce v ruštině

  Přejděte na položku Wikidata  V bibliografických katalozích
 Díla Friedricha Nietzscheho