V článku „O německé architektuře“ ( německy Von deutscher Baukunst ) , vydaném v roce 1773 a věnovaném architektovi štrasburské katedrály Erwinu von Steinbachovi , se Johann Wolfgang Goethe věnuje tématu skutečného umění a génia. Svůj koncept ilustruje na příkladu stavby, kterou postavil Steinbach.
Goethe začíná článek pochvalou Steinbachovy stavby. Básník, který se chová k architektovi s úctou, však ve své práci nesleduje cíl vytvořit „památník“ Steinbachovi, protože tento sám se tohoto úkolu zhostil výtečně, když postavil štrasburskou katedrálu. Když Goethe poprvé uviděl tuto stavbu, stále ho zachvátil obecný předsudek, že vše gotické je nadměrně přetíženo svévolnými dekoracemi. Gotika pro něj, stejně jako pro většinu jeho současníků, znamenala vše, co nezapadalo do jeho chápání umění. Tento rozsudek ztratil veškerou svou platnost kvůli nečekaným emocím, které básník prožíval při pohledu na tuto katedrálu. Goethe měl dojem, že všechny jednotlivé části stavby spolu ladí. Katedrála se před ním zjevila jako věčné božské stvoření. V důsledku toho Goethe tvrdil, že by bylo špatné nazývat štrasburskou katedrálu gotickou, protože by to pro něj neznělo dostatečně uctivě.
Steinbach byl podle Goetha první, komu se podařilo v uměleckém díle spojit nespočet samostatných částí v harmonický celek. Steinbach navíc v katedrále ztělesňoval pouze své vlastní představy a nedovolil realizaci jiných, přičemž se poddával moci především svým vlastním citům. Díky štrasburské katedrále dosáhl Steinbach nesmrtelného božského postavení. Přesně to si myslí Goethe a přisuzuje mu vlastnictví stejné tvůrčí síly, která je vlastní bohům. Navíc se zdálo, že architekt přináší lidem větší štěstí než Prometheus . S ohledem na to Steinbach odpovídá Goethovým představám o genialitě . Podle posledně jmenovaného je v každém člověku tvůrčí princip, který je tím zřetelnější, čím více se člověk řídí svými pocity.
Aby Goethe objasnil své představy o skutečném umění, uvádí příklad Francouzů a Italů – jak se mu zdá, opačný obraz Steinbacha. Podle jeho názoru jejich architektonická díla vycházejí ze starých forem a pouze je napodobují. Ale v tomto případě je podle Goetha vhodnější hovořit ani ne o napodobování, ale o využívání cizích myšlenek a jejich překrucování. Francouzi a Italové nejsou podle Goetha schopni vytvořit věčné, protože se nespoléhají na vlastní pocity, a proto jejich výtvory nedosahují harmonického účinku. Při tvorbě svých děl se drží toho, co od nich ostatní vyžadují. Nevytvořili proto nic skutečně originálního. Protože lidé stále vyvozují závěry o tom, co je správné, na základě starých zásad a pravidel, pak v oblasti umění podle Goetha není něco nového, ale stejně monotónního a patriarchálního starého. Jelikož jsou platná pravidla často namířena proti přírodě, brání umění jako takovému a také jeho poznání. To znamená, že kvůli jejich přítomnosti nejsou lidé schopni poznat pravdu. Pro Goetha byla jednotvárnost vyvolaná starými pravidly nesnesitelná, věřil, že ta utlačovala jeho duši.
Opravdové umění je podle Goetha vyjádřeno v tom, že stejně jako v přírodě nespočet samostatných částí dohromady vytváří harmonický celek a všechny mají svůj účel a ani jedna není zbytečná. Umění vzniká z libovolných forem, protože se stává něčím integrálním pouze v počitcích, a z originálních představ, které se nemíchají s nežádoucími vnějšími vlivy, jak tvrdí J. G. Herder . Tato forma umění je jediná pravá. Goethe nemá rád nic umělého a přirozenost odkazuje především k přírodě. Z tohoto důvodu by lidé měli přestat přikrášlovat věci kolem sebe (tedy přírodu), protože ta už je dokonalá. Goethe vidí krásu tam, kde mnoho lidí v jeho okolí vidí jen necivilizaci („neslušnost“), a tak je schopen chválit štrasburskou katedrálu na základě toho, co ostatní možná nepochopí. Tato krása je chápána pocitem a není racionálně vysvětlitelná. Kritici katedrály měli podle Goetha přejít k Italům a Francouzům a odvrátit se tak od „pravého umění“. Tato katedrála si zaslouží uznání, a proto básník vyzývá k zavírání očí nad některými z jeho pohledu neúspěšnými Steinbachovými pokusy.
V hnutí Sturm und Drang byl géniem ten, kdo byl vzorem člověka s vynikajícími tvůrčími schopnostmi, který jednal podle svých vlastních, individuálních hodnot, norem, plánů a představ. Génius byl tedy ztělesněním lidské seberealizace. Navíc génius byl ten, kdo udělal něco, co se obrátilo pro budoucnost nebo přítomnost. Příroda byla nezbytnou součástí génia . Mnoho z těchto znamení lze nalézt ve Steinbachu. Goethe připisuje Steinbachovi další charakteristický rys skutečného génia, totiž tvůrčí sílu („... sdílíte osud s tím architektem, který vztyčil hory nad mraky...“). Aby zdůraznil božskou povahu Steinbachovy tvůrčí síly, Goethe často používá biblická přirovnání: například když nazývá katedrálu navrženou Steinbachem „ Babylonskou věží “, stejně jako „široce rozvětvený strom Páně“, aby zdůraznil její velikost. . Kromě toho Goethe na příkladu Steinbacha vysvětluje, jak chápe originalitu, protože Steinbach vytvořil svůj velký výtvor, inspirován nikoli „cizími křídly“, ale vlastním nápadem, který vznikl a rozvinul se v jeho duši. Tato vlastní myšlenka by nikdy nemohla vzniknout, kdyby si architekt dovolil řídit se vzory. Plodem a nositelem jeho originality se stala štrasburská katedrála. Že Goethe považuje Steinbacha za génia, je zřejmé ze srovnání posledně jmenovaného s Prométheem v článku, který popisujeme. Steinbach je Goethův Prométheus, protože i on má božskou tvůrčí sílu.
U Goetha je opravdové umění vyjádřeno v tom, že v uměleckém díle je patrná individualita tvůrce, to znamená, že mluvíme o umění charakteristickém. Umělec se přitom musí řídit vlastním citem, a ne pravidelností, starými standardy a zavedenými vzory. Čím více citu umělec vkládá do uměleckého díla, tím živější je krása, kterou umělecké dílo odhaluje. Protože umění se musí řídit především přírodou, a protože nic v přírodě není zbytečné, není nic zbytečného ani v pravém umění. Nespočet jednotlivých částí tam navíc vzájemně ladí a tvoří tak v očích kontemplátora celistvé umělecké dílo. Individualita pro umění je velmi důležitá. V architektuře se například projevuje samostatně stojícími sloupy . Tím, že nejsou zazděné, symbolizují to, čím by tvůrci měli být: osvobozeni od zásad.
Tento Goethův článek je pro Sturm und Drang relevantní do té míry, že Goethe zde na základě Erwina von Steinbacha a štrasburské katedrály vysvětluje, co je pro něj umění a co chápe jako génius. Na základě toho můžeme jeho výroky považovat za vůdčí hvězdu pro současnou společnost. Dále Goethe odkazuje na Herdera, když píše, že umění musí být živeno originálními nápady. Tyto myšlenky, stejně jako pocity kontemplátora, by se neměly skrývat za abstrakce a myšlenky jiných lidí. Pro Sturm und Drang je také typické, že se článek vyznačuje takovými pojmy jako „duše“, „pocit“ a „pocit“.