Politika úspor (též úsporná politika , úsporná politika ) je jednou z variant rozpočtové politiky státního aparátu země procházející složitým finančním a ekonomickým obdobím ( krize , recese , deprese ). Takový průběh je obvykle reakcí na řadu negativních jevů v ekonomice, způsobených krizí nadprodukce (např. politika úspor v Rumunsku v 80. letech 20. století ), dále krizí přeúvěrování, rozpočtových deficitů a / nebo transakce na běžném účtu (např. evropská dluhová krize po roce 2008).
Politika úspor se projevuje především ve snižování platů a sociálních balíčků pro zaměstnance veřejného sektoru, snižování penzí a dalších sociálně zaměřených programech při současném zvyšování výběru daní. V moderní ekonomice volné spotřeby je politika úsporných opatření obecně uznávána jako neúčinný prostředek k řešení krizových jevů, neboť ve skutečnosti uvádí ekonomiku země do stavu neustálé „deflační spirály“ [1] . Přesto, často vedená spíše politickými než finančními ohledy, jsou nadále uplatňována úsporná opatření a někdy uvalována na země, které ztratily kontrolu nad svými financemi. Hlavní motivací je v takových případech touha snížit rozpočtový deficit země a také zachovat jednotnou evropskou měnu euro jako symbol jednoty řady evropských zemí. Úspornou politiku lze zároveň kombinovat i s dalšími „trestnými“ opatřeními, např. částečným vyvlastněním jednotlivých bankovních vkladů státem (například zmrazení bankovních účtů, omezení vývozu kapitálu atd., např. byl případ finanční krize na Kypru v letech 2012–2013 ).
V situacích, kdy za politikou úspor stojí určité politické kruhy [2] , je možný nárůst protivládních nálad, často namířených nejen proti určitému okruhu politiků, ale i proti státům, ke kterým patří (např. růst protiněmeckých nálad v Řecku a na Kypru).