Doktor hudby je nejvyšší akademické vyznamenání v oblasti hudby , které původně existovalo na univerzitách v Cambridge a Oxfordu [1] . Prvním doktorem hudby (Dr. mus.) v Anglii je John Ganboys (1463), psal o mensurální hudbě [2] . Později začaly udělovat podobný titul slavným hudebníkům také německé univerzity [1] .
Na počátku 20. století měly téměř všechny univerzity ve Velké Británii právo povýšit na tento stupeň ; dříve to bylo privilegium univerzit v Oxfordu, Cambridge a Dublinu a také arcibiskupa z Canterbury . Titulu doktora hudby předchází bakalářský titul [3] .
Slavní doktoři hudby z Oxfordské univerzity: John Bull , Arn, Burnay, Calcott, Cooke , Haydn, Kroch, Wesley, Bishop, Steiner, Perry a slavní doktoři hudby z Cambridgeské univerzity: Greene, Boyce, Bennett, Cooke , McFarren, Sullivan, Joachim, Brahms, Dvořák, Boito, Čajkovskij (1893 [1] ) [3] .
Rarising to the power tradičně probíhalo na základě prezentované skladby (8hlasá fuga s orchestrem, na 40-60 minut představení) a speciální zkoušky , kterou pořádá profesor hudby. Oslava povýšení na doktorát je zpravidla doprovázena velkými ceremoniemi. Arcibiskup z Canterbury povýšil „Dr. Mus. pouhým vydáním příslušného diplomu [3] .
Doktorský stupeň německých hudebníků byl původně v podstatě stupněm doktora filozofie (Dr. phil.) ; v rozsáhlém oboru filozofie a hudby dostal velmi skromné místo. Soutěž o tento titul probíhala na základě eseje z hudební historie, hudební teorie nebo akustiky a také zkoušky, která patří do oblasti věd souvisejících s hudbou (filozofie, fyzika , literatura atd.). Postupem času se požadavky na uchazeče o udělení titulu doktora hudebních oborů výrazně změnily [3] .
Čestní doktoři hudby jsou často udělováni honoris causa (bez zkoušky, z úcty k zásluhám) zasloužilým hudebníkům.
Slovníky a encyklopedie |
|
---|