Retence (od retence - retence) je termín zavedený Edmundem Husserlem a popisuje schopnost vědomí rozpoznat nejen aktuální, ale i předchozí vjemy. Husserl také nazývá tuto funkci "primární paměť". Jinými slovy, retence jsou stopy minulého vnímání, ve skutečnosti dané v přítomnosti.
Husserl popisuje tuto funkci vědomí na příkladu poslechu hudby: bez předchozích not nelze v hudbě rozpoznat motiv ani téma. Retence vysvětluje proces uchování předchozích sluchových dojmů v paměti a jejich propojení s aktuálními dojmy. Při vnímání melodie nelze hovořit o kontrakci znělých tónů do bodu, neboť mluvíme o uspořádaném sledu znějících. Vnímaná melodie představuje oddělené vjemy, které existují jeden po druhém, ale ocitly se na poli holistického, trvalého aktu uchopení.
V časovém vědomí přítomnosti jsou všechny tóny znějící melodie přítomny ve svém sledu. Právě toto zadržování právě znělých tónů v jednotě dočasného vědomí je vědomím repotenciálním. Tato retence není jen uchováním, ale strukturálním, časovým rozšířením vnímání.
Husserlovo jednoduché schéma časového vnímání vypadá takto: retence prvního tónu - nyní druhého tónu - protence třetího tónu. Aktuálně zní pouze druhý tón, ale slyšíme přesně melodii - korespondenci a vzájemné ovlivnění předchozího a budoucího tónu [1] .
Z fenomenologického hlediska není retence připomínkou, která představuje situaci z minulosti, ale spíše aspektem, který minulosti umožňuje proniknout do přítomnosti. Právě v tomto aspektu vidí Husserl rozdíl oproti skutečnému memorování.
Retence předpokládá určité kontinuum, v němž každá retence představuje určitý modus, v němž je v časovém vědomí zadržován minulý časový okamžik. Čím dále je minulý časový bod od skutečného „nyního“ časového objektu, tím více je v retenci zastoupen nejasný a temnější [2] .
Samotný termín retence (spolu s dalšími termíny) zavádí Husserl, aby analyzoval vědomí času:
Fenomenologie vyvinula svůj původní koncept času. Čas zde není považován za objektivní, ale za dočasnost, dočasnost samotného vědomí. Husserl navrhl následující strukturu časového vnímání:
První pokus o subjektivní výklad času učinil Augustin , který přítomnost, minulost a budoucnost vysvětloval rozborem vnitřního prožívání duše – jejích vjemů, vzpomínek a očekávání. Husserlovo pojetí „vnitřního vědomí času“ v jistém smyslu na tuto subjektivní tradici navazuje.
Tradičně taková strategie práce s tématem času pocházející od Augustina, který čas chápal jako „protažení duše“, stojí proti Aristotelovi , který považoval „čas za množství pohybu“. Zajímavé je, že v původní verzi přednáškového kurzu (provedeného v letech 1904-1905) Husserl považuje svou strategii za rovnocenně pokračující v přístupu obou těchto filozofů a v citacích z aristotelského pojednání De memoria :
Přítomnost v přítomnosti je věcí vnímání, budoucnost je věcí naděje (nebo, jak bychom mohli říci, očekávání – např.), minulost je věcí paměti. V podobném smyslu se Augustin pokouší povýšit (zurückzuführen) tři způsoby času na attentio, expectatio a memoria [3]
Pojmy retence a protention zavádí Husserl jako a priori („originální“) akty vnitřního vědomí, které produkují čas a nahrazují v tomto ohledu Brentanovu produktivní fantazii.
Husserl zdokonalil, racionalizoval a depsychologizoval Brentanovu teorii času a odstranil její hlavní obtíže. Koncepty retence a ochrany poskytují základ pro pochopení původu primární intuice času. Nezbytnou souvislost minulosti a přítomnosti, bezpodmínečnou danost minulosti a potažmo i její realitu Husserl dokládá fenomenologickým výkladem tohoto pojmu [4] .
Koncepce Brentanova primárního sdružení je pro Husserla nepřijatelná i z toho důvodu, že vychází ze spojení reálných prožitků, které již předpokládá určité časové oddělení. Tento koncept je pro Husserla nepřijatelný z důvodu jeho objektové orientace, neboť určuje představu času spojením skutečně zaznamenaných událostí („nyní“ a „minulost nyní“ zachované v transformované podobě). Definice tohoto druhu, domnívá se Husserl, již předpokládají čas a nejsou vhodné pro vysvětlení původu myšlenky času.
Paměť a fantazie jako mentální akty tvořící čas u Brentana jsou u Husserla nahrazeny akty vědomí, které mají apriorní, jednoznačný a bezpodmínečně objektivní status. Zadržování je podle Husserla bezprostřední záměrnost; jinými slovy, nejsou vyžadovány žádné zprostředkující reprezentace (produkty fantazie, podle Brentana) k držení celého časového objektu. [2]
V konceptu primární asociace je však podle Husserla nezbytná složka, totiž nepochybná souvislost současnosti, minulosti a budoucnosti, kterou lze brát jako fakt, jako fenomenologicky zřejmou souvislost, bez jakéhokoli apelu na propojení smyslových dat a psychologické metody jejich analýzy. Pojmy retence a protention lze chápat jako produkt fenomenologického očištění pojmu primární asociace, jeho osvobození od empirického a psychologického obsahu. Retenci lze chápat jako originální akt vědomí, nezatížený žádnými naturalistickými předpoklady [5] .