Slivenko proti Lotyšsku (48321/99) je prvním případem projednávaným velkým senátem proti Lotyšsku u Evropského soudu pro lidská práva .
Taťána Slivenko se narodila v Estonsku v roce 1959 v rodině sovětského vojáka. Od jednoho měsíce žila v Lotyšsku. V roce 1980 se provdala za Nikolaje Slivenka, který sloužil v Lotyšsku od roku 1977. V roce 1981 měli Nikolai a Tatyana Slivenko dceru Karinu. V roce 1986 . Otec Taťány Slivenko podal výpověď. V roce 1994 odešel Nikolay Slivenko do důchodu a bylo mu odepřeno povolení k pobytu v Lotyšsku; v roce 1996 , poté, co neúspěšně napadl zamítnutí u soudu, se přestěhoval do Ruska. V roce 1996 lotyšské úřady nařídily Taťáně a Karině Slivenko, jako členům rodiny bývalého vojáka sovětské a ruské armády, aby opustily Lotyšsko, což učinily v červenci 1999 po neúspěšném pokusu napadnout rozhodnutí úřadů v lotyšském jazyce. soud a krátké zatčení. Tatyanini rodiče zůstali v Lotyšsku.
Nikolay, Tatyana a Karina Slivenko se v lednu 1999 obrátili na ESLP se stížností na Lotyšsko . Jako třetí strana se na případu podílelo (poprvé [1] ). ESLP akceptoval nároky T. a K. Slivenkových k posouzení, ale stížnost N. Slivenka považoval za nepřijatelnou.
Dne 9. října 2003 velký senát ESLP rozhodl 11 hlasy proti 6, že bylo porušeno právo na soukromí stanovené v článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech , a dále zvážit otázku porušení v kombinaci s tímto Článek i článek 14 (zákaz diskriminace) nebylo potřeba. Soud to poznamenal
„V případě stěžovatelů také nebylo obviněno, že by představovali takové nebezpečí [pro národní bezpečnost nebo veřejný pořádek]. (..) postup pro stažení cizích jednotek a rodinných příslušníků vojenského personálu, jako je ten uvažovaný, kde je základem obecný závěr, že jejich stažení je nezbytné pro národní bezpečnost, jako takový nemůže být považováno za odporující článku 8 Úmluvy. Uplatnění takového postupu bez jakékoli možnosti zohlednění konkrétních poměrů těch osob, na které se nevztahují vnitrostátní právní výjimky z vyhoštění ze země, je však podle názoru Soudu neslučitelné s požadavky tento článek“ (odstavce 121–122),
„stěžovatelé strávili prakticky celý svůj život v Lotyšsku (viz odstavec 96 výše). Stěžovatelé ve skutečnosti nejsou lotyšského původu a do Lotyšska – tehdejší části SSSR – přicestovali a žili v něm v souvislosti se službou členů jejich rodiny (otce první stěžovatelky a jejího manžela) v sovětských ozbrojených silách. Stěžovatelé si však v Lotyšsku také vytvořili osobní, sociální a ekonomické vazby, které nesouvisely s jejich postavením příbuzných sovětských (a později ruských) vojáků. Svědčí o tom skutečnost, že stěžovatelé nebydleli v kasárnách nebo jiných omezených prostorách, ale v bytovém domě, kde bydleli i civilisté. Žadatelé rovněž nestudovali a nepracovali ve vojenských zařízeních. První žadatel byl schopen najít práci v lotyšských společnostech poté, co Lotyšsko v roce 1991 znovu získalo svou nezávislost. (..) Soud se domnívá, že během dotčeného období byli žadatelé dostatečně integrováni do lotyšské společnosti“ (§ 123-125).
a došel k závěru, že
„Soud nemůže připustit, že by stěžovatelé mohli představovat hrozbu pro národní bezpečnost Lotyšska z důvodu příslušnosti k rodině otce prvního stěžovatele, bývalého sovětského vojáka, který sám nebyl považován za takového nebezpečí“ (§ 127 ).
Uchazeči Tatiana a Karina Slivenko získaly po 10 000 EUR.
Soud rovněž 16 hlasy proti 1 rozhodl, že nedošlo k porušení článku 5 EÚLP (odstavce 1 o zákonnosti zadržení – a 4 o právu na to, aby soud bez prodlení přezkoumal zákonnost zadržení).
Soudce Kovler předložil odlišné stanovisko s tím, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1, přičemž čl. 8 měl konstatovat porušení nejen práva na ochranu soukromého života, ale i práva na ochranu rodinného života. Soudci Wildhaber , Ress , Bratza , Cabral Barreto, Greve a Maruste vydali společné nesouhlasné stanovisko (Maruste je také jeho vlastní nesouhlasné stanovisko), v němž konstatovali, že článek 8 nebyl porušen.