Těžká věta

Složitá věta je věta , která má dva nebo více gramatických základů . Existují 4 typy složitých vět: složená věta , složená věta , složitá věta s různými typy spojení a nesjednocená složitá věta .

Koncepty složených vět

V lingvistice byly předloženy dva hlavní koncepty podstaty složité věty. [jeden]

Podle prvního z nich (vraťme se k dílům A. M. Peshkovského a A. A. Šachmatova ) je komplexní věta chápána jako spojení, kombinace, řetězec vět , z nichž každá si zachovává svou sémantickou a strukturální nezávislost. Vzhledem k tomu, že jednoduchá věta , která je součástí souvětí, neztrácí své podstatné rysy, docházejí zastánci tohoto pohledu zejména k popírání existence souvětí jako syntaktické jednotky. [2]

Podle druhého pojetí podstaty složité věty (zdůvodněné v dílech V. A. Bogoroditského , H. S. Pospelova, V. V. Vinogradova ) ztrácejí její složky, tvořící jeden syntaktický celek, svou nezávislost. Tento úhel pohledu je nejrozšířenější. Jeho zastánci však stojí před otázkou, jaký je rozdíl mezi složitou větou a jednoduchou . V této otázce došlo k určité neshodě mezi lingvisty .

Řada autorů [3] se domnívá, že složená věta je kombinací predikativních jednotek založených na syntaktickém spojení , vybudovaných podle toho či onoho strukturního schématu a zamýšlených tak, aby fungovaly jako jediný komunikační celek. Složky souvětí mají zároveň formální a sémantickou organizaci charakteristickou pro věty jednoduché, ale jsou zbaveny komunikační nezávislosti. Jiní autoři zastávají k této problematice jiný postoj, domnívají se, že pro vytvoření složité věty musí být její součásti nejen zbaveny komunikační nezávislosti, ale musí se od odpovídajících jednoduchých nezávislých vět odlišovat strukturou a funkcí. [čtyři]

Jiní se domnívají, že jednoduché věty se stávají součástmi souvětí, které pod vlivem syntaktického spojení procházejí určitými změnami, avšak součásti souvětí se vyznačují různou mírou podobnosti s větami jednoduchými. Některé se mohou lišit jak strukturou, tak funkcemi, jiné se mohou lišit pouze absencí komunikační nezávislosti. [5]

Typy souvětí

Složené souvětí jsou čtyř typů, které se odlišují typy spojení mezi jednoduchými větami ve složených.

Složená věta

Vyznačuje se přítomností koordinačního spojení mezi jednoduchými větami. Jednoduché věty se spojují souřadicími spojkami.

Složitá věta

Vyznačuje se podřadným vztahem mezi jednoduchými větami. Skládá se z hlavní věty a jedné nebo více vedlejších vět. Jednoduché věty jsou spojeny podřadicími spojkami nebo příbuznými slovy, kterým předchází čárka .

Přidružené souvětí

V nesjednocené složité větě nejsou žádná spojení a příbuzná slova, i když v mnoha případech je možné spojení nahradit v místě oddělení jednoduchých vět. Vazba mezi větami je pouze sémantická.

Složitá věta s různými typy spojení

Složité syntaktické konstrukce (složité věty smíšeného typu).

Kombinace jsou prezentovány ve složitých syntaktických konstrukcích:

V takto komplikovaných větách smíšeného typu se kromě částí někdy rozlišují složité bloky, které kombinují několik blíže souvisejících částí. Hranice mezi takovými bloky prochází v místě koordinačního nebo nesvazkového spojení.

Vlastně dost často 1/ když je to vysvětleno 2/ na mnoha přehledně vedlejších stránkách 2/ co 3/ a jak bychom měli o té či oné záležitosti přemýšlet 4/ nebo co si např. sám Tolstoj myslí o válce, míru a zemědělství 5/, jeho kouzlo slábne 1/ a začíná se zdát 6/, že jsou nám náhle odebráni milí noví známí, kteří se již stali součástí našeho života 7/, dveře jsou zamčené a otevřou se až v 8 / dokud důstojný autor nedokončí únavné období a neřekne nám svůj pohled na manželství, na Napoleona, na zemědělství, nebo nevysvětlí své etické a náboženské názory 9 / ( V. Nabokov ).

Zde se složitá věta se spojeneckým a nesouborovým spojením skládá ze dvou bloků spojených souřadicí spojkou „a“.

První blok se skládá z 5 částí a je ve formě SPP s konzistentní a homogenní podřízeností.

Druhý blok se skládá ze 4 částí a je SPP s homogenní a konzistentní podřízeností.

Poznámky

  1. ↑ Viz Jepko L.P. (1993).
  2. ↑ Barkhudarov L. S. , Kolshansky G. V. (1958), Vannikov Yu. V., Kotlyar T. R. (1960), Iofik L. L. (1958).
  3. ↑ Zolotova G. A. (1973), Ilyenko S. G. (1964), Kryuchkov S. E., Maksimov L. Yu. (1977).
  4. ↑ Vasilyeva N. M. (1967), Maksimov L. Yu. (1971).
  5. ↑ Gramatika moderního ruského spisovného jazyka (1970); Gulyga E. V. (1971), Ivanova I. P., Burlakova V. V., Pocheptsov G. G. (1981), Kolosova T. A. (1972), Ruská gramatika (1981).

Literatura