Tendenční literatura , tendence v literatuře ( pozdně lat . tendentia - orientace, z lat . tendo - směřovat, usilovat) - směr v literatuře a v jejím kritickém hodnocení, ve kterém autor jasně akcentuje své sociální, politické, etické či jiné názory, ideologicky hodnotí popsané v díle postav a událostí [1] [2] .
Tendenčnost literatury si začínají uvědomovat i realističtí spisovatelé od poloviny 19. století: podle jejich názoru se již v předchozích staletích v literárních dílech stavělo proti autorově „vytoužené“, „ideální“ a skutečné „podstatě“. Pro některé směry ( klasicismus , osvícenství ) byla tendence podle jejich názoru nepostradatelnou vlastností. Realismus na rozdíl od předchozích epoch měl mnoho „pravd“, obsahoval patos vědění a byl zaměřen na nestrannost a objektivitu. Spisovatelé jako Fjodor Dostojevskij , Lev Tolstoj a Anton Čechov zvažovali potřebu „učitelské“ role realistické literatury a stavěli ji do kontrastu s naturalistickou a dekadentní [2] .
Klasici marxismu a po nich sovětští vůdci a sovětská literární kritika se stavěli proti tendenční literatuře ke zbytku, „umění pro umění“, a stavěli tu první na mnohem vyšší úroveň. Friedrich Engels tedy v dopise Minně Kautské poznamenal: „ Aischylos , otec tragédie, a Aristofanes , otec komedie , byli oba vyslovení tendenční básníci, stejně jako Dante a Cervantes , a hlavní předností Schillerových Intrik a lásky je že jde o první německé politicky zaujaté drama. Moderní ruští a norští spisovatelé, kteří píší vynikající romány, jsou všichni tendenční“ [1] . Vladimir Lenin ve svém díle „ Organizace strany a stranická literatura “ z roku 1905 rozvinul Engelsovu myšlenku tím, že postavil do kontrastu údajně svobodnou buržoazní literaturu se „skutečně svobodnou literaturou otevřeně spojenou s proletariátem“. Tato leninská teze se následně stala základem pro koncepci zvláštního sovětského literárního žánru, socialistického realismu [3] . Na prvním sjezdu sovětských spisovatelů konaném v roce 1934 sovětská strana a státník Andrej Ždanov hrdě prohlásil: „Ano, naše sovětská literatura je zaujatá a jsme na její zaujatost hrdí, protože naší tendencí je osvobodit pracující lid – to je celé lidstvo z jha kapitalistického otroctví“ [1] .