Teorie „studených“ a „horkých“ médií je teorie vyvinutá Marshallem McLuhanem a představená ve své knize Understanding the Media: The Continuation of Man v roce 1964.
V první části knihy autor předkládá svůj koncept „studených“ a „horkých“ médií, nebo jak se jim také říká – média či masmédia (dále jen MMC).
McLuhan byl jedním z prvních, kdo upozornil na vztah mezi QMS a rozvojem společnosti. Věřil, že média jsou rozšířením smyslů, a odtud se objevilo rozdělení na „horká“ a „studená“ média. Hlavní rozdíly mezi těmito typy médií vidí v množství informací přicházejících z médií a míře angažovanosti, kterou tato média poskytují, a obecně v povaze vlivu médií. Pokud jde o angažovanost, McLuhan hovoří o tom, zda média v nich vyžadují lidskou účast – ta média, která vyžadují, nazývá „chladná“, a naopak – média, která nevyžadují lidskou účast, nazývá „horká“. "Horké prostředky se proto vyznačují nízkou mírou účasti publika a chladné prostředky vysokou mírou účasti publika." V souladu s tím jsou zaostalé země studené, rozvinuté země horké. Řeč nebo telefon jsou chladné komunikační prostředky. Filmy a rádio jsou horké." [1]
McLuhan uvažuje i o aspektu psychiky, čímž své rozdělení zdůvodňuje – je to nutné k tomu, abychom dokázali rozlišit média, která nás zatěžují a která nás vybíjejí.
McLuhan věřil, že výzkum médií přinese ovoce pouze tehdy, pokud bude do studie zahrnut i kulturní kontext, ve kterém média působí.
Ve svém výzkumu zdůraznil, že nejen média, ale i nové technologie jsou rozšířením našich smyslů.
V roce 1962 vyšla jedna z jeho nejslavnějších knih The Gutenberg Galaxy, již věnovaná médiím, a kniha Understanding Media, vydaná v roce 1964 a popisující v jedné z kapitol „horká“ a „studená“ média, mu přinesla mezinárodní věhlas .
McLuhan ve své knize charakterizuje „žhavá“ média následovně: „Horké médium je takové, které rozšiřuje jeden pocit do stupně „vysokého rozlišení“ [2] . Horká média vylučují diváka nebo od něj vyžadují jen malou pozornost. Pro McLuhana „vysoké rozlišení“ v „žhavých“ médiích je „vyplňování dat bez intenzivního zapojení diváka“.
Při interakci s „žhavými“ médii nepotřebujeme nic myslet ani fantazírovat, přijímáme informace v jejich celistvosti a nezbývá nám, než s nimi souhlasit. Při pohledu na kinofilm vidíme již hotové dílo, se kterým nemůžeme vstoupit do komunikace.
„Studená“ média podle McLuhana zahrnují účast diváka / posluchače / osoby na této komunikaci. Studená média poskytují informace v neúplné nebo nedokončené podobě, což nám dává prostor pro představivost a ve výsledku i pro interakci s tímto typem médií. McLuhan rozlišuje mezi fotografií a kresleným filmem a věnuje pozornost především rozlišení, říká, že fotografie s vysokým rozlišením je „žhavá“, zatímco karikatura s „rozmazanými okraji“ je „studená“ a dává divákovi málo obrázků, takže musí přemýšlet. U chladných médií musí být divák aktivní.
McLuhanovi současníci se zajímali o jeho výzkum. G. Stern shromáždil v knize "McLuhan: Hot and Cool: A Studijní příručka pro porozumění a kritické sympozium s McLuhanovými odpověďmi" McLuhanovu práci o problémech médií. Ve sbírkách poskytl materiály a kritiku různých autorů, jako je Tom Wolfe, Raymond Williams, kteří shrnuli a analyzovali jeho díla.
V roce 1968 vyšla kniha The McLuhan Explosion: Notes on McLuhan and Understanding the Media, která obsahovala první tři kapitoly McLuhan's Understanding the Media a recenze knih.
Kritik Raymond Rosenthal publikoval sbírku článků, kde poskytoval kritiky a recenze McLuhanových teorií. Ve sbírce „McLuhan: Pro a proti“ hovořili různí autoři jak o významu McLuhanových děl, tak o ustanoveních jeho teorií, které považovali za „nevědecké“.
Téměř ve všech těchto sbírkách byla kritizována i teorie „horkých“ a „studených“ médií. Kritici a novináři hovořili o komplexním přístupu k médiím jako o ne vždy správném nástroji.