České nářečí

Česká nářečí ( vlastní česká nářečí, česká skupina nářečí ) ( čes. česká nářečí, česká nářeční skupina, česká nářečí v užším smyslu ) je skupina nářečí českého jazyka , běžná v západní části české jazykové oblasti (v historický region Čechy ). Je jednou ze čtyř tradičně rozlišovaných nářečních skupin spolu se středomoravskou (hanáčkovou), severomoravskou (slezskou či lyašskou) a východomoravskou (moravsko-slovenskou) [1] [3] . Česká nářeční skupina zahrnuje střední , severovýchodní ,jihozápadní a jihovýchodní (přechodná českomoravská) nářečí [4] . V rámci severovýchodního nářečí se rozlišují podkrkonošské , kladské a litomišské nářečí , ve složení jihozápadního nářečí - chodské a dudlebské [2] [5] .

Pro české dialekty je charakteristická přítomnost dlouhých samohlásek ( á , í , ú ), dvojhlásek ( eɪ̯ , ou̯ ), protetického v , stun ve skupině sh a dalších nářečních znaků.

Na základě českých nářečí se utvořila především středočeština, spisovná čeština [3] a nadnářeční lidová čeština ( obecná čeština ), která se v ČR rozšířila jako jazyk. každodenní komunikace [6] .

Oblast distribuce

Česká nářečí jsou běžná na území historického regionu České republiky, případně Čech, s původním českým obyvatelstvem, vyjma nově osídlených oblastí. Toto území zahrnuje Královéhradecký , Liberecký , Středočeský , Jihočeský a Plzeňský kraj a dále východní části kraje Vysočina a Pardubického kraje .

Ze severozápadu a z jihozápadu se k českým nářečím připojují nově osídlené oblasti se smíšenými nářečími, ze severu hraničí české nářečí jak se smíšenými českými nářečími, tak s novými smíšenými nářečími polského jazyka Dolního Slezska . Na východě hraničí česká nářečí se střední Moravou.

Vlastnosti dialektů

Česká nářečí se vyznačují následujícími fonetickými , morfologickými a lexikálními dialektovými rysy [7] [8] :

Fonetika

1. Přítomnost pěti krátkých ( a , o , u , e , i ) a tří dlouhých samohlásek ( á , í , ú ). Přítomnost dlouhých samohlásek spojuje vlastní češtinu se středomoravskými a východomoravskými skupinami nářečí a staví je do kontrastu se skupinou severomoravskou, ve které dlouhé samohlásky nejsou.
2. Nerozlišující i  - y jako v jazyce spisovném a ve všech nářečích kromě severomoravského.
3. Diftongizace y (v některých případech i ) - / ej / < *ȳ ( *ī ) - na rozdíl od jiných skupin dialektů a spisovného jazyka: mlejn ( česky lit. mlýn , rusky mlýn ), ​​dobrej ( česky lit. dobrý , Rus . dobrý ), cejtit ( čes. lit. cítit , rus . cítit ), vozejk ( čes. lit. vozík , rus . vozík ) atd. Ve středomoravském nářečí místo *ȳ ( *ī ) - / ē /, severomoravský má krátké / y /, východomoravský ponechává dlouhé / ȳ /. Dvojhláska ej je možná i na místě jednoslabičného aj ( ej < *aj ), v tomto případě se shoduje se spisovnou variantou: nejdelší ( česky lit. nejdelší , rus . nejdelší ).
4. Případy zúžení ē ( ē > ī ) v českých vlastních a středomoravských nářečích, nalezené do jisté míry ve spisovném jazyce: dobří mlíko ( rusky dobré mléko ). Zbytek dialektových skupin je charakterizován zachováním ē ( e ).
5. Přítomnost dvojhlásky / ou̯ / - / ou̯ / < *ū  - je známá i ve spisovném jazyce (kromě polohy na začátku kořene): mou̯ka ( čes. lit. mouka , rus . mouka ), nesou̯ ( čes. liter. nesou , rus . nesou ), ou̯skej ( čes. lit. úzký , rusky úzký ) atd. Ve středomoravských nářečích se / ou̯ / změnilo v / ō /, v ostatních nářečích k žádným *ū změnám nedocházelo. , ve východní Moravě se zachovalo dlouhé / ū /, v severomoravštině krátké - / u /.
6. Přítomnost pouze tří párových měkkých souhlásek ve většině českých vlastních nářečí , jako ve spisovném jazyce: / n' /, / t' /, / d' /. Ve východomoravských, severomoravských a sousedních středomoravských nářečích i v periferních českých nářečích (jihozápadní a severovýchodní) tvoří i dvojici měkkého l' , případně neutrálního l a tvrdého ł (nebo na jeho místě labiální u̯ ) . Kromě toho se měkké s' , z' používají v severomoravských nářečích a v severomoravsko-polském pomezí a také v řadě východomoravských a okrajových jihočeských nářečí - měkké labiální souhlásky .
7. Přítomnost protetického v : vokno ( česky lit. okno , rus . okno ), von ( česky lit. dne , rus. dne ). Protéza před o chybí v řadě českých nářečí, zejména v dudlebštině. V se v přejatých slovech nevyskytuje .
8. Asimilace souhlásek hluchotou / znělostí, zejména ve skupině sh (výslovnost skupiny sh jako [sx] ): na_schledanou̯ ( rusky sbohem ) na rozdíl od východostředomoravských, východomoravských a severomoravských dialektů - na_zhledanó .
9. Hluchý typ sandhi : uš_abis_ut'íkal ( Rus. bys už utekl ) na rozdíl od východomoravského, východomoravského a severomoravského dialektu se znělým typem sandhi - už_abiz_ut'ekal . Pro spisovnou češtinu je charakteristický typ neslyšící.

Morfologie

1. Větší diferenciace v českých dialektech tvrdých a měkkých typů skloňování jmen a zájmen oproti moravštině kvůli absenci v nejnovějších staročeských transpozicích ä (z *ę , *'a , *ьja ) > ě a 'u (včetně z *ьju ) > i nebo kvůli podobné eliminaci jejich výsledků: v nominativu jednotného čísla naša ulice ( rusky naše ulice ) na rozdíl od středomoravského, východomoravského a severomoravského nářečí - naša ulica , v akuzativu jednotného čísla naše ulice ( rusky naše ulice ) na rozdíl od - našu ulicu . Do jisté míry to platí i pro časování sloves : v 1. osobě jednotného čísla přítomného času chci ( rusky chtít ) na rozdíl od středomoravského, východomoravského a severomoravského dialektu - chcu .
2. Koncovka / í / přídavných jmen v nominativu a akuzativu ve všech rodech: dobří lidi ( rusky dobří lidé ), dobří školy ( rusky dobré školy ), dobří jídla ( rusky dobré jídlo ) atd.
3. Tvary 3. osoby množného čísla slovesa přítomného času jako prosit ( rus. požádat ), umět ( rus. umět ): prosej(í/i) ( rus. požádat ), um'ej(í/i) ( rus. vědět jak ) ve středočeských a severovýchodních českých nářečích, prosí , umí v jihozápadním českém nářečí na rozdíl od středomoravských - prosijó , umijó , východomoravských - prosí/prosá/prosijú/prosyjú/prosyjá , umí/umjá/umijú/um'ijá a sev. moravský - prosa/pros'o/prošy/prošu , umja/umjo/umi/umju .
4. Slovesné tvary 1. osoby množného čísla sloves přítomného času v -me / -m , stejně jako v jiných českých dialektech, kromě severomoravského s koncovkou -my / -m : neseme / neseme ( rus. neseme ) na rozdíl od sev. Moravské - n 'esemy/n'esem .
5. Koncovka -ma , společná všem tvarům v instrumentálu: těma našima dobrejma lidma ( Rus. těmi našimi dobrými lidmi ), školama ( Rus. školami ), jídlama ( Rus. jídlem ), chlapcema ( Rus. chlapci ) , šicima strojema ( Rus . ),šicí stroje ( ruská pole ), telatama ( ruská telata ) ap.
6. Absence -l po souhláskách v minulých příčestích mužského rodu jednotného čísla: přines ( česky lit. přinesl , Rus. přinesl ), řek ( česky. lit. řekl , Rus. řekl ) atd.

Slovní zásoba

Lexikální nářeční rozdíly se vyznačují především opozicí vlastní češtiny spolu se západními středomoravskými dialekty ke zbytku moravských dialektů: české žito - moravská rež ; česká ves ( vesnice ) ( ruská vesnice ) - moravská d'ed'ina ; česky kluk ( rusky chlap ) (na jihozápadě - chlapec , na severovýchodě - hoch ) - východomoravský pachołek , severomoravský synek ; česky dělat ( rusky dělat, pracovat ) - severomoravský robit'/robic'/robič ap.

Poznámky

1. ↑ 12 Short , 1993 , s. 527.
2. ↑ 1 2 Čeština po síti  (Czech)  (nepřístupný odkaz) . - Útvary českého národního jazyka (Pavlína Kuldanová). Archivováno z originálu 15. listopadu 2016.  (Přístup: 6. října 2012)
3. ↑ 1 2 Shirokova A. G. Český jazyk // Lingvistický encyklopedický slovník / Šéfredaktor V. N. Yartseva . - M .: Sovětská encyklopedie , 1990. - 685 s. — ISBN 5-85270-031-2 .
4. ↑ Scorvid, 2005 , str. jeden.
5. ↑ Naše řeč  (česky) . — O českém jazyce. Archivováno z originálu 13. prosince 2012.  (Přístup: 6. října 2012)
6. ↑ Scorvid, 2005 , str. 1-2.
7. ↑ Krátký, 1993 , str. 529.
8. ↑ Scorvid, 2005 , str. 34-36.

Literatura

1. Bělic J. Nastin české dialektologie. — Praha: SPN, 1972.
2. Short D. Czech // The Slavonic Languages ​​​​/ Edited by Comrie B., Corbett G. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 455-532. — ISBN 0-415-04755-2 .
3. Skorvid S.S. Český jazyk // Jazyky světa: slovanské jazyky. - M. , 2005. - 36 s.  (Přístup: 6. října 2012)