Chirac, Jacques

Jacques René Chirac
fr.  Jacques René Chirac
Jacques Chirac v roce 1997
22. prezident Francie
17. května 1995  – 16. května 2007
Předseda vlády	Alain Juppe (1995-1997) Lionel Jospin (1997-2002) Jean-Pierre Raffarin (2002-2005) Dominique de Villepin (2005-2007)
Předchůdce	Francois Mitterrand
Nástupce	Nicolas Sarkozy
princ z Andorry
17. května 1995  – 16. května 2007
Dohromady s	Joan Marti a Alanis Joan Enric Vives a Cicilla
Předchůdce	Francois Mitterrand
Nástupce	Nicolas Sarkozy
Starosta Paříže
20. března 1977  – 16. května 1995
Předchůdce	poloha obnovena; Jules Ferry
Nástupce	Jean Tiberi
ministerský předseda Francie
20. března 1986  – 10. května 1988
Prezident	Francois Mitterrand
Předchůdce	Laurent Fabius
Nástupce	Michel Rocard
27. května 1974  - 26. srpna 1976
Prezident	Valerie Giscard d'Estaing
Předchůdce	Pierre Messmer
Nástupce	Raymond Barr
Člen francouzské ústavní rady
16. května 2007  – 26. září 2019
Prezident	Nicolas Sarkozy Francois Hollande Emmanuel Macron
Narození	29. listopadu 1932( 1932-11-29 ) [1] [2] [3] […] 5. obvod , Paříž , Francie [4]
Smrt	26. září 2019( 2019-09-26 ) [5] [6] [3] […] (věk 86) 6. obvod , Paříž , Île-de-France [4]
Pohřební místo	hřbitov Montparnasse [7] [8]
Jméno při narození	fr.  Jacques René Chirac
Otec	Abel Francois Chirac (1893-1968)
Matka	Marie-Louise Valette (1902-1973)
Manžel	Bernadette Chirac (narozen 1933)
Děti	dcery Laurence (1958-2016), Claude (nar. 1962), An-Dao Traxel (nar. 1963)
Zásilka	Svaz demokratů na podporu republiky → Sdružení na podporu republiky → Unie pro lidové hnutí
Vzdělání	Institut pro politická studia , Národní škola managementu
Postoj k náboženství	katolík
Autogram
Ocenění
Roky služby	1956 - 1957
Afiliace	Francie
bitvy	Alžírská válka
Mediální soubory na Wikimedia Commons
Pracuje ve společnosti Wikisource

Jacques René Chirac ( francouzsky  Jacques René Chirac , francouzsky:  [ʒak ʁəne ʃiʁak]  ( poslouchejte )  ; 29. ​​listopadu 1932 , Paříž  – 26. září 2019 , tamtéž) – francouzský státník a politik. 22. prezident Francie ( 1995 - 2007 ).

Vzdělávání a raná kariéra

Chiracovi rodiče, Abel Francois Chirac (1893-1968) a Marie-Louise Valette (1902-1973), původem z departementu Corrèze v jižní Francii, oba jeho dědové byli učitelé, další předkové byli limousinští rolníci. Příjmení pochází z okcitánského jazyka . Jediné přeživší dítě v rodině (sestra zemřela v kojeneckém věku).

Studoval na Lycée Carnot a Louis Veliký . Když bylo Jacquesovi 15-18 let, jeden z jeho učitelů byl bývalý bělogvardějský důstojník, který ho učil ruštinu. Ve věku 18-19 let dokonce přeložil do francouzštiny celého " Evgena Oněgina ", který v té době žádný nakladatel nepřijal a byl vydán mnohem později, když už se Chirac stal známým politikem [9] .

Tři měsíce pracoval na transportní lodi. Sloužil ve francouzské armádě, v letech 1956-1957 se zúčastnil alžírské války a byl zraněn. Vysokoškolské vzdělání získal v nejprestižnějších vzdělávacích institucích Francie – Institutu politických studií a Národní správní škole (1957). Po absolutoriu začal svou kariéru jako státní úředník (revizor účetní komory, 1959) a brzy se zapojil do politické činnosti.

V mládí sdílel komunistické myšlenky, byl distributorem novin „ Humanita “. Vzhledem k tomu, že podepsal Stockholmskou výzvu prokomunistického mírového hnutí, měl otázky ohledně získání víza do Spojených států. V roce 1962 byl zvolen obecním radním v Sainte-Feréol , odkud pochází jeho rodina.

Pravicový vůdce, premiér a starosta

Chirac se stal aktivistou a poté jedním z vůdců pravicových gaullistických stran. Hrál hlavní roli ve volebních kampaních Charlese de Gaulla v roce 1965 a Georgese Pompidoua . Od posledně jmenovaného dostal pro svou agresivitu a výkonnost přezdívku „buldozer“ a francouzská média Chiraca často nazývala „politickým zvířetem“.

Za Pompidoua, ve vládě Pierra Messmera , nastoupil na post ministra zemědělství (1972). Po smrti Pompidoua v roce 1974 se stal vůdcem (generálním tajemníkem) Gaullistického svazu demokratů na obranu republiky. Podporoval Giscarda d'Estaing v prezidentských volbách a výměnou za jeho podporu byl jmenován premiérem Francie (1974-1976). Poté byl sesazen Giscardem a nahrazen Raymondem Barrou , načež odešel do opozice a vedl stranu „ Sjednocení na podporu republiky “ (1976). Od roku 1977 až do svého zvolení prezidentem v roce 1995 byl starostou Paříže (první starosta města po více než století; funkce byla obnovena poté, co se francouzské hlavní město oddělilo do samostatného oddělení, celou tu dobu tam byli starostové pouze v okresech).

Vítězství gaullistů v parlamentních volbách v roce 1986 vedlo Chiraca k tomu, aby se znovu postavil do čela vlády v rámci „ soužití “ (doslova z francouzštiny. kohabitace – to je „soužití“) s levicovým prezidentem Francoisem Mitterrandem . Chirac je jediným politikem v historii páté republiky , který se stal premiérem dvakrát. Během druhého premiéra Chiraca (který byl také starostou Paříže) zůstal jeho vztah s Mitterrandem extrémně napjatý. Mitterrand třikrát odmítl podepsat příkazy přijaté Chiracovým kabinetem (především související s reprivatizací podniků znárodněných po nástupu socialistů k moci v roce 1981) s tím, že „nechte parlamentní většinu převzít odpovědnost, kterou potřebuje, ale vnucujte ji odpovědnost vůči mně nebo vyžadovat moji účast, nemůže“; toto rozhodnutí hlavy státu bylo na hraně ústavnosti [10] . V prezidentských volbách v roce 1988 se úřadující premiér Chirac ucházel o úřad proti Mitterrandovi (který ho během televizní debaty vyzývavě nazýval „pane premiére“) a prohrál, načež byl nucen rezignovat na post premiéra a znovu se stal vůdce opozice.

Předsednictví

První období (1995–2002)

V roce 1995 se starosta Paříže znovu ucházel o prezidentské volby . Tentokrát se proti němu postavil socialista Lionel Jospin , kterého Chirac, který s ním v prvním kole mírně prohrál, ve druhém obešel. Za Chiraca bylo prezidentské období ve Francii zkráceno ze 7 na 5 let. Stal se posledním prezidentem na 7 let a prvním prezidentem, který byl zvolen na 5 let. Celkem Chirac strávil v Elysejském paláci 12 let, jeho prezidentství se tak stalo druhým nejdelším ve francouzské historii po 14leté vládě Mitterranda.

Za Chiraca se Francie vrátila k politice gaullismu , určitým způsobem se distancovala od Spojených států a provedla demonstrativní jaderné testy v Tichém oceánu na atolu Mururoa . V domácí politice se za něj spojoval tradiční pravicový liberalismus (nízká daňová sazba, nedostatek cenových kontrol) s jistým výkladem zkušeností dirigismu (státní intervence) a sociální politiky; opakovaně kritizoval „anglosaský ultraliberalismus“. Kritici obvinili Chiraca z nedůsledné hospodářské politiky a neplnění předvolebních slibů. Pět let 1997-2002 poznamenané novým politickým „soužitím“ Chiraca, již jako prezidenta, s Jospinem, který stál v čele vlády.

Druhý termín (2002–2007)

V roce 2002 byl Chirac znovu zvolen na druhé prezidentské období . Stalo se tak kvůli nečekanému nástupu lídra Národní fronty Jeana-Marie Le Pena do druhého kola , v jehož důsledku získal Chirac, který měl spíše nízký rating a v prvním kole dosáhl pouze 20 %, 82. % hlasů ve druhém. Před druhým kolem všechny levicové strany (kromě Dělnického boje Arlette Laguillet ) vyzvaly své příznivce, aby hlasovali pro Chiraca pod hesly: „pro zloděje, ale ne pro fašistu“ a „volte se zapnutým kolíčkem na prádlo“. tvůj nos". Následně Chiracův rating zůstal nízký a nepřesáhl 35 % podpory.

Dva měsíce po volbách, během přehlídky na Champs Elysees 14. července 2002 , došlo k pokusu o atentát na Chiraca. Atentátník byl kolemjdoucími odzbrojen, podroben psychiatrické léčbě a krajně pravicová skupina, ke které patřil, byla zakázána.

Situace s Le Penovou měla i ten důležitý důsledek, že premiér Jospin, který nešel do druhého kola, odstoupil, socialisté se ocitli v krizovém stavu a vznikla široká pravicová koalice - Unie pro a. Prezidentská většina , jejíž zástupci Jean Pierre Raffarin a Dominique de Villepin stáli v čele vlády během druhého Chiracova funkčního období. Řada pravičáků a centristů se však do vládnoucí většiny nedostala a vytvořila různé euroskeptické strany . V roce 2003 Francie nepodpořila vojenskou operaci NATO v Iráku. V roce 2005 byla ústava EU , za kterou Chirac aktivně vedl kampaň, zamítnuta v referendu, po kterém Raffarin odstoupil. V evropském měřítku vedl výsledek francouzského referenda k opuštění tohoto projektu.

Sociální stabilita ve společnosti v polovině 21. století. odešel hodně být požadovaný: 2005 byl poznamenán nepokoji na předměstí Paříže , 2006 protesty mládeže proti prvnímu zákonu o nájemní smlouvě . Socialisté v čele s Francoisem Hollandem a Segolene Royalovou , která byla nominována na prezidentský úřad, opět nabyli na síle. Chirac (74) údajně svého času zvažoval kandidaturu na další pětileté funkční období v roce 2007, ale následně od této myšlenky upustil. Prezidentovým oblíbencem byl jeho poslední hlavní diplomat Dominique de Villepin , ale skutečná konjunktura mezi francouzskou pravicí vedla 11. března 2007 k Chiracově veřejné podpoře Nicolase Sarkozyho , ministra vnitra a státního ministra v de Villepinově kabinetu.

Po předsednictví

16. května 2007 Jacques Chirac odstoupil z funkce prezidenta a opustil Elysejský palác . Od této chvíle se Jacques Chirac stal právem a doživotně členem Ústavní rady Francie a od 15. listopadu se účastnil jejích jednání. Dne 15. prosince 2011 byl odsouzen na 2 roky podmíněně za zneužití pravomoci úřední osoby a zpronevěru [11] .

Během soudního sporu se v tisku objevila verze, že Chirac trpí Alzheimerovou chorobou [12] . Bernadette Chirac však tuto informaci popřela [13] .

Začátkem dubna 2012 v italských novinách Corriere della Sera oznámil, že v prezidentských volbách v roce 2012 bude hlasovat pro Françoise Hollanda [14] .

Zemřel 26. září 2019 ve věku 87 let v Paříži . Národní rozlučkový ceremoniál se konal 29. září v Invalidovně . 30. září byl ve Francii vyhlášen národním dnem smutku. Slavnostního rozloučení se zúčastnili představitelé 30 států, zejména prezidenti Ruska, Německa, Gruzie, Itálie a Slovinska, premiéři Belgie, Maďarska, Srbska, České republiky a Chorvatska, jordánský král, princ z Monaka, lucemburského velkovévody. Byl pohřben se státními a vojenskými poctami na hřbitově Montparnasse v Paříži.

Humanitární činnost

Iniciátor vytvoření Musée quai Branly v Paříži , vystavující tradiční umění Afriky, Asie, Oceánie a Ameriky (2006).

Zakladatel nadace Jacquese Chiraca za pomoc dětem s těžkým postižením (1974, současný název od roku 2006), stejně jako nadace Chirac (2008), která uděluje výroční ceny „Za prevenci konfliktů“ a "Kultura pro mír."

V roce 2008 se stal laureátem Státní ceny Ruska v oblasti humanitární činnosti [15] .

Soukromý život

Od roku 1956 byl ženatý s Bernadette Chaudron de Courcelles, dvě dcery - Laurence (1958-2016) a Claude (nar. 1962). V roce 1979 Bernadette a Jacques adoptovali jihovietnamskou dívku An-Dao Traxel (nar. 1963) [16] . Laurence Chirac trpěla většinu života anorexií a v souvislosti s tím se pokusila o sebevraždu, zemřela 15. dubna 2016 na selhání srdce [17] . Claude Chirac pracoval jako poradce jejího otce, provdaný za francouzského judistu Thierryho Rea , z manželství má syna Martina Re-Chiraca [18] .

Bernadette Chirac vlastní zámek Château de Beaty v departementu Corrèze a pařížský byt o rozloze 114 m².

Skandály

Dne 15. prosince 2011 dostal bývalý francouzský prezident Jacques Chirac dvouletý podmíněný trest. Byl shledán vinným ze zneužití postavení, důvěry, nezákonného ziskuchtivosti a zpronevěry veřejných prostředků v letech 1990-1995, kdy byl starostou Paříže [19] [20] . Vyšetřování požadovalo, aby byl Chirac zbaven odpovědnosti, ale spravedlnost rozhodla jinak.

V letech 1990 až 1995, jak vyšetřování zjistilo, vytvořil Chirac síť několika desítek fiktivních pracovních míst v kanceláři starosty a prostředky na výplatu těchto „zaměstnanců“ byly převedeny do fondů jeho strany „Svaz na podporu republiky“ , která se poté sloučila do současné vládnoucí strany „Unie na podporu lidového hnutí“ (SPND). Z těchto prostředků platil Chirac zaměstnance svého stranického ústředí. Podvod stál rozpočet francouzského hlavního města 1,4 milionu eur.Svého času kancelář pařížského starosty v čele se socialistou Bertrandem Delanoem podala žalobu na Chiraca. Do roku 2007 požíval Chirac prezidentskou imunitu, ale poté, co opustil svůj vysoký post, mu vyšetřování jeho hříchy připomnělo.

V říjnu 2009 bylo rozhodnuto o konání soudního jednání. Chirac okamžitě oznámil, že je připraven setkat se se soudem. „Nemám si co vyčítat. K soudu půjdu klidně a sebevědomě a doufám, že se zjistí pravda, zdůraznil tehdy Chirac v rozhovoru pro deník Le Figaro . "Je to nutné pro Francouze, kteří do mě vložili svou důvěru." Vyjádřil naději, že "bude schopen rychle zjistit pravdivá fakta a tato stránka bude navždy obrácena."

Poté však bylo zahájeno vyšetřování jménem Francouzské republiky . S ohledem na předepsání trestných činů a blaho obviněných žalobci požádali soud, aby Chiracovi neukládal trest (mohlo by mu hrozit až 10 let vězení a pokuta 150 000 eur). Sám exprezident byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu ušetřen účasti na soudních jednáních. Lékaři konstatovali, že měl „těžké a nevratné“ neurologické problémy, plné ztráty paměti a rozvoje stařecké demence.

Soud posuzoval dva případy proti Chiracovi dohromady. První, zahájená v Paříži, se týkala vytvoření 21 fiktivních pracovních míst v letech 1992-1995. Druhý případ – asi sedm fiktivních míst vytvořených v letech 1990–1994, vedli státní zástupci na pařížském předměstí Nanterre . Do případu bylo zapojeno devět Chiracových kolegů z pařížské radnice, dva z nich soud uznal nevinnými. V roce 2004 dostal Chiracův blízký spolupracovník, bývalý premiér Alain Juppe, 14měsíční podmíněný trest vězení a roční zákaz činnosti v politice v souvislosti s aférou v Nanterre. To mu pak nebránilo vstoupit do kabinetu vytvořeného za prezidenta Nicolase Sarkozyho , kde působil jako ministr zahraničních věcí. Soudní trest: 2 roky podmíněně a symbolická pokuta 1 euro [11] .

Ocenění

• Rytířský velkokříž Řádu čestné legie
• Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy
• Kříž vojenské udatnosti
• Rytíř Řádu Černé hvězdy
• Rytíř Řádu za zemědělské zásluhy
• Velitel Řádu za sportovní zásluhy
• rytíř Řádu umění a literatury
• Medaile za létání balónem

Zahraniční ocenění:

• Řád za zásluhy o vlast 1. třídy ( Rusko , 23. září 1997 ) - za jeho velký osobní přínos k rozvoji spolupráce a upevnění přátelství mezi národy Ruska a Francie [21]
• Medaile "Na památku 300. výročí Petrohradu"
• Státní cena Ruské federace v roce 2007 ( 16. května 2008 ) - za vynikající výsledky v oblasti humanitární činnosti [22]
• Řád knížete Jaroslava Moudrého 1. třídy ( Ukrajina , 2. září 1998 ) - za mimořádný osobní přínos k rozvoji ukrajinsko-francouzské spolupráce [23]
• Řád republiky ( Moldavsko , 1. září 1998 ) - jako uznání zvláštních zásluh o rozvoj a upevňování přátelství a spolupráce mezi Moldavskou republikou a Francouzskou republikou [24]
• Řád "Heydar Aliyev" ( Ázerbájdžán , 29. ledna 2007 ) - za zvláštní zásluhy o rozvoj přátelství a spolupráce mezi Francií a Ázerbájdžánskou republikou [25] [26]
• Řád Saint Mesrop Mashtots ( Arménie ) [27]
• Rytířský velkokříž se stuhou Řádu za zásluhy Italské republiky
• Řád bílého lva ( Česká republika , 1997 )
• Order of the Bath ( UK )
• Řád svatého Olafa ( Norsko )
• Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy pro Merito Melitensi ( Suverénní Maltézský řád )
• Rytířský velkokříž Řádu Vytautase Velikého ( Litva , 4. července 1997 ) [28]
• Rytířský velkokříž Řádu litevského velkovévody Gediminase ( Litva , 24. července 2001 ) [29]
• čestný občan Kišiněva [30]

Obraz v kinematografii

• 2006 – „ V botách Jacquese Chiraca “ (režie Michel Royer a Carl Zero ) je pseudodokumentární satirický film, ve kterém byly dokumentární záběry Jacquese Chiraca přezvučeny paristou Didier Goustin [31] .

Paměť

• Muzeum v Sarranu , které založil v roce 2000, nese jméno Jacquese Chiraca , jehož výstava obsahuje dary Chiracovi během jeho prezidentství.
• V roce 2016 bylo Musée quai Branly pojmenováno po Jacquesu Chiracovi .
• V listopadu 2019 získala třída ve městě Abu Dhabi , hlavním městě Spojených arabských emirátů , jméno Jacques Chirac [32] .
• 8. února 2020 byl v Nice odhalen pomník Jacquesu Chiracovi a po politikovi byla pojmenována ulice k němu přiléhající [33] .
• V listopadu 2021 bylo po něm pojmenováno nábřeží Paříže [34] .

Poznámky

1. ↑ Internetová filmová databáze  (anglicky) – 1990.
2. ↑ Jacques Chirac // Sycomore  (fr.) / Assemblée nationale
3. ↑ 1 2 Jacques Chirac // Encyklopedie Brockhaus  (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag
4. ↑ 1 2 Fichier des personnes decédées zrcadlo
5. ↑ https://www.20minutes.fr/politique/1749119-20190926-ancien-president-republique-jacques-chirac-decede
6. ↑ Jacques Chirac (86) er død  (kniha) - Norsko : Schibsted , 1945. - ISSN 0806-0894
7. ↑ L'inhumation de Jacques Chirac aura lieu lundi au cimetière du Montparnasse - LCI , 2019.
8. ↑ Jacques Chirac sera inhumé au côté de sa fille à Paris  (fr.) // Le Monde - Paris : Societe Editrice Du Monde , 2019. - ISSN 0395-2037 ; 1284-1250 ; 2262-4694
9. ↑ Lorraine Millot. Chirac, un poète à l'accent poutinien  (francouzsky) . Osvobození (13. června 2008). Datum přístupu: 29. listopadu 2017.
10. ↑ Valerie Moureaud. Archivováno z originálu 2. prosince 2008, Le refus de signature des ordonnances en 1986: un enjeu structurant en période de cohabitation .
11. ↑ 1 2 Jacques Chirac se nechystá napadnout rozhodnutí soudu // Komsomolskaja Pravda ze dne 16. prosince 2011
12. ↑ Záhadná nemoc Jacquese Chiraca //Medikforum
13. ↑ Chiracova manželka: fámy o Alzheimerově chorobě jejího manžela jsou lži // BBC Russian
14. ↑ Chirac bude hlasovat proti Sarkozymu // Rossijskaja Gazeta , 2. dubna 2012
15. ↑ Jacques Chirac se stal laureátem Státní ceny Ruské federace. // Pohled. Obchodní noviny. 20. května 2008.
16. ↑ Adoptovaná dcera bývalého francouzského prezidenta Jacquese Chiraca přirovnala cikány ke krysám , NEWSru.co.il  (25. srpna 2010). Staženo 26. září 2019.
17. ↑ Zemřela dcera Jacquese Chiraca, který trpěl anorexií: Politika: Svět: Lenta.ru
18. ↑ Média: Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac hospitalizoval TASS
19. ↑ „Chirac déclaré coupable dans l'affaire des emplois fictifs“ , Le Figaro , 15. prosince 2011.
20. ↑ „Condamné à deux ans de vězení avec sursis, Jacques Chirac ne fera pas appel“ , 20 minut , 15. prosince 2011.
21. ↑ Dekret prezidenta Ruské federace ze dne 23. září 1997 č. 1056 „O udělení Řádu za zásluhy o vlast I. stupně prezidenta Francouzské republiky Jacquese Chiraca“
22. ↑ Dekret prezidenta Ruské federace ze dne 16. května 2008 č. 799 „O udělení Státní ceny Ruské federace za vynikající výsledky v oblasti humanitární činnosti v roce 2007“
23. ↑ Dekret prezidenta Ukrajiny ze dne 2. září 1998 č. 965/98 "O udělování insignií prezidenta Ukrajiny" Řád knížete Jaroslava Moudrého "
24. ↑ Dekret prezidenta Moldavské republiky ze dne 1. září 1998 č. 744 „O udělování státních vyznamenání Moldavské republiky“
25. ↑ Řád prezidenta Ázerbájdžánské republiky ze dne 29. ledna 2007 č. 1912 „O udělení Jacquese Chiraca Řádem Hejdara Alijeva“
26. ↑ Ilham Alijev se stal čestným legionářem
27. ↑ Kocharyan udělil Kobzonovi Řád svatého Mesropa Mashtota
28. ↑ Výnos ze dne 4. července 1997 č. 1347
29. ↑ Výnos ze dne 24. července 2001 č. 1440
30. ↑ LISTA persoanelor deţinătoare a titlului "Cetăţean de onoare al oraşului Chişinău"
31. ↑ Dans la peau de Jacques Chirac  (francouzsky) . Allocine . Datum přístupu: 29. listopadu 2017.
32. ↑ [fr.news-front.info/2019/11/11/une-avenue-jacques-chirac-inauguree-a-abou-dhabi/ Une avenue Jacques Chirac inaugurée v Abou Dhabi. Front de l'information, 11.11.2019]
33. ↑ Le nouveau cours Jacques Chirac à Nice  (francouzsky) . Ville de Nice . Mairie de Nice (11. února 2020). Datum přístupu: 29. srpna 2020.
34. ↑ Jedno z nábřeží Paříže bylo pojmenováno po Jacquesu Chiracovi . TASS . Datum přístupu: 29. listopadu 2021. (neurčitý)

Odkazy

• Životopisné informace na webových stránkách Elysejského paláce  (fr.)

Foto, video a zvuk	TCDb
Tematické stránky	Evropský parlament olympiády AllMovie AlloCine ČSFD Dánská národní filmografie diskotéky Internetová filmová databáze Kinopoisk
Slovníky a encyklopedie	Velká dánština Velká Katalánština Skvělý norský Velký Rus Velký Rus italština italština italština okolo světa Larussa Lentapedie Litevský univerzál chorvatský Britannica (online) Brockhaus Databáze pozoruhodných jmen Treccani Universalis
Genealogie a nekropole	Najděte hrob Gravsted.dk WikiStrom
V bibliografických katalozích BIBSYS: 90981147 BNC : a20197226 BNE : XX5400394 , XX887766 BNF : 118967018 CiNii : DA09869512 CONOR : 78266467 EGAXA : vtls002180916 GND : 118520466 GTAA : 89301 ISNI : 0000 0001 2126 584X J9U : 987007259633205171 LCCN : n50038160 LNB : 000274812 NDL : 001271757 NLC : 001318103 NKC : jn19990003840 NLA : 35764060 NLP : A30748392 NSK : 000041042 NTA : 06932137X NUKAT : n2005097574 LIBRIS : 75knrmxr09c7j0h SUDOC : 026787024 VIAF : 31994554 WorldCat VIAF : 31994554 RNB : 7788804