| Henrik Streitman | |
|---|---|
| Datum narození | 1873 |
| Místo narození | |
| Datum úmrtí | 1949 |
| Státní občanství | |
| obsazení | diplomat , novinář , odborář , překladatel , politik , lékař |
| Vzdělání | |
| Náboženství | agnosticismus |
| Zásilka |
|
| Autogram | |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
Henrik Stefan Streitman , ( rum. Henric Ștefan Streitman , své příjmení si také psal jako Ștraitman ; 1873, Piatra Neamt - 1949) [1] - rumunský politik (senátor z Bukoviny ), překladatel a novinář a také fyzik. Změnil své politické názory: ze socialismu v mládí přešel do krajně pravicového tábora (od roku 1932 - člen Národní cerenistické strany ). Často se účastnil polemik o společensky závažných otázkách, byl znám svou erudicí , vydával řadu krátkodobých periodik. Spolupracoval s velmi širokým spektrem rumunských politiků, včetně přímých antisemitů , navzdory svému židovskému původu.
Narodil se ve městě Piatra Neamts [2] v židovské rodině. Později konvertoval k rumunskému pravoslaví , ale v roce 1941 se opět stal praktikujícím Židem [3] . Jako většina Židů v Rumunsku až do roku 1920 neměl nárok na rumunské občanství [4] . Soukromé vzdělání v němčině a francouzštině získal od významného učitele, polského emigranta hraběte Zhuravského , který šířil darwinismus mezi svými studenty v Rumunsku [5] .
Na střední škole má rád socialismus , od roku 1889 publikoval v časopise Școala Nouă (Nová škola) o tématech jako sociologie , přírodní vědy a filologie , [6] účastnil se literární diskuse o rozdílech mezi naturalismem a realismus , naturalismus a „pornografie“ [7] .
Později studoval v zahraničí na Göttingen , Curych , Humboldt University of Berlin a University of Stuttgart [8] . Ze zahraničí nadále posílal své články do Școala Nouă , dokud se v květnu 1890 nezavřelo [9] . V Německu se spřátelil s řadou významných rumunských socialistů. Získal doktorát z fyzikální chemie a licenciát z filozofie [10] .
V 90. letech 19. století spolupracoval se socialistickým časopisem Munca (Práce), jehož manželkou se stala jedna z jeho zaměstnankyň, Rachel Vermontová [11] . Společně vydali Degeneraci od Maxe Nordaua [ 12] a o rok později Žena Augusta Bebela [13] .
Během první světové války přestaly vycházet. Po jejím skončení se stává majitelem knihovny a uměleckého salonu a účastní se odborového hnutí . Zároveň se pod vlivem říjnové revoluce v Rusku jeho politické názory posouvají k antikomunismu . Aniž by se připojil k Národní liberální straně , podporuje ji všemi možnými způsoby. V době voleb v roce 1920 vstoupil do Lidové strany A. Averesca , kde spolupracoval s nacionalistickým básníkem O. Gogou . Byl navržen jako poslanec z židovské čtvrti, ale ve volbách prohrál. V roce 1922 byl zvolen senátorem z Bukoviny (znovu zvolen v roce 1926).
Od 20. let se přibližuje radikálním modernistům . V červenci 1923 zastupoval Židy Rumunska na kongresu národnostních menšin , ale byl ostrakizován jinými Židy. V parlamentu byl vystaven antisemitským útokům Národní křesťanské obranné ligy ( Valeriu Pop ). Patřil mezi diplomaty, kteří posílili vazby s Druhou polskou republikou . Po pádu Averescovy vlády v roce 1927 byl Streitman, který si udržel vazby s národními liberály , nadále aktivní v diplomacii.
Po ztrátě křesla v parlamentu aktivně spolupracuje s extrémní pravicí, především s O. Gogou, který mu dává veřejné komplimenty. V roce 1931 vstoupil do voleb jako kandidát lidové strany. Po založení Národní cerenistické strany se k ní Shtraitman připojil. Zároveň ve volbách prosazuje zájmy Národní křesťanské strany blízké fašistické Železné gardě . Paradoxně přitom udržuje vztahy s levicovými aktivisty, se kterými spolupracoval již dříve.
S nástupem k moci „národně-legionářské vlády“ byl Shtraitman zařazen na seznamy „židovských spisovatelů“ [14] . Po porážce legionářského puče nová vláda neopustila svou antisemitskou politiku, za kterou byl odpovědný Radu Lekka , komisař pro židovské záležitosti. Za něj byla založena Ústřední židovská správa, kterou nacisté (spojenci rumunského režimu) považovali za obdobu svých Judenratů . CEU provedla opatření k zapojení Židů do nucených prací [15] .
Díky kontaktům mezi rumunskými politiky napříč politickým spektrem, včetně Veturia Goga , přítele diktátora Antonesca , byl Shtraitman jmenován do CEU [16] . Jak napsal izraelský badatel Bela Vago , Shtraitmana zaštítil i zvláštní německý vyslanec Gustav Richter [17] .
Streitman byl především dekorativní postavou v CEU, jejímž členem byl v únoru až prosinci 1942, přičemž administrativní práci přenechal v rukou svého zástupce, medika Nandora Jingolda [18] . Streitman v jedné ze svých publikací doložil kolaboraci tím, že současný okamžik vyžaduje, aby Židé jednali „hlavou, a ne nervy a páteří“ [19] . To vyvolalo pobouření mezi židovskými aktivisty, z nichž mnozí se vydali cestou otevřené kritiky antisemitských zákonů (což v Rumunsku na rozdíl od řady jiných Hitlerových spojenců prozatím bylo možné ). Jeden ze Shtraitmanových kritiků, A. L. Zissu , byl v důsledku toho umístěn do koncentračního tábora Tirgu-Zhiu [20] .
Zásluhy Shtraitmana a CEU jako celku je třeba přičíst skutečnosti, že žádný z jeho vůdců nepřispěl k žádným akcím směřujícím k deportaci rumunských Židů do vyhlazovacích táborů nebo na jejich popraviště v Podněstří [21] .
Po válce byla řada osobností CEU včetně Gingolda a Isechanu odsouzena na doživotí, ale Shtraitman unikl jakémukoli trestu a aktivně se účastnil programu přesídlení rumunských Židů do Palestiny [22] . Po nástupu komunistů k moci v roce 1947 se ho nová vláda rozhodla ignorovat.