Shuubiya ( arabsky الشعوبية , z arabštiny shu'ub – „lid“) – politické hnutí v arabském chalífátu , které upíralo výlučná práva Arabů vládnout ve státě a výsadní postavení v ummě . Vzniklo v 8. století , za vlády Umajjovců . Největšího rozšíření dosáhl v Íránu. Shuubiya často vyjadřoval zájmy regionálních elit a projevoval se v uchování a oživení místního jazyka, stejně jako v růstu „sektářských“ nálad ( šíismus ).
Použití termínu ve smyslu pohybu existovalo až do 9. století. Kharijites , sektáři, kteří se oddělili od hlavní skupiny muslimů, jej používali k označení rozšíření rovnosti mezi „shuub“ a „kabail“, jehož účelem bylo zajistit rovnost mezi všemi stoupenci islámu. Toto byla přímá reakce na tvrzení Kurajšovců , kteří vedli ummu neboli společenství věřících.
Jako kulturní fenomén je tento termín obvykle připisován reakci perských muslimů na rostoucí arabizaci Íránu v 9. a 10. století. To bylo primárně vyjádřeno v uchování perské kultury a ochraně perské identity. Nejpozoruhodnějším účinkem tohoto hnutí bylo zachování perského jazyka . Hnutí nebylo vyjádřeno v otevřené vzpouře proti úřadům chalífátu, i když bylo založeno na islámské myšlence rovnosti ras a národů.
Koncem 8. - začátkem 9. století začala obroda perské národní identity. To přišlo po letech útlaku ze strany Umajjovského chalífátu . Hnutí zanechalo pozoruhodnou stopu v historii vývoje perské literatury , dalo vzniknout obrovskému množství děl a také novým formám poezie. Většina vůdců této ideologie jsou Peršané, ale mezi zastánce takových myšlenek patřili také Egypťané , Berbeři a Aramejci [1] .
V moderním tisku existuje pojem „nová shuubiya“, který je obvykle chápán jako široká škála jevů od národního obrození až po odstředivé jevy regionalismu [2].