| 50. pěší divize | |
|---|---|
| Roky existence | 1943 - 1945 |
| Země | Německo |
| Obsažen v | 11. armáda , 17. armáda pozemních sil |
| Typ | pěší divize |
| Funkce | pěchota |
| počet obyvatel | 15 000 vojáků |
| Účast v | Operace Barbarossa |
| velitelé | |
| Významní velitelé | Betz, Paul |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
50. pěší divize ( německy : 50. Infanterie-Division ) je taktická formace pozemních sil ozbrojených sil nacistického Německa během druhé světové války.
Založena 26. srpna 1939.
5. září 1939 před polednem vstoupily německé jednotky 123. pěšího pluku 50. pěší divize do opuštěného města Bydhošť . Civilní garda bojovala proti invazním německým jednotkám i po stažení pravidelných jednotek polské armády. Podle Leszka Moculského, která vstoupila do přímé kontroverze s textem profesora Włodzimierze Jastrzebského, sabotáž v Bydhošti, provedená ráno 3. září 1939, měla poskytnout diplomacii Třetí říše argument proti britským požadavkům na nutnost snížit německý útok na Polsko na místní měřítka a neinformovat Spojené království o vstupu Německa do války v souladu s anglo-polskou dohodou o spojenectví.
„Na začátku jedenáctého byla u Tryshchne a Shchukki v důsledku krvavé bitvy zadržena 50. pěší divize, osazená řadovými vojáky východní pohraniční stráže .< Němčina Grenzschutz-Ost >. Podobný osud potkal i další dva útoky, které Němci podnikli během dne. Divize nebyla schopna proniknout do Bydgoszcz a nebyla schopna poskytnout účinnou pomoc sabotérům. A teprve po šesté hodině večer <3. září>, kdy bylo jasné, že pomoc Wehrmachtu diverzantům bojujícím ve městě je pozdě, zastavila 50. divize svůj zoufalý nápor. Plán tak pečlivě připravený Němci se tedy nezdařil. K „osvobození“ Bydhoště v důsledku „německého národního povstání“ nedošlo. (...) Jiná věc je, že i kdyby se <sabotáž> podařila, bylo by pozdě, protože v době, kdy začala, Velká Británie vyhlásila válku Německu, takže ani úspěch bydhošťské provokace by nebyl ovlivnil postoj západních mocností“
– disertační práce Leszka Mochulského, 2009. [1]Během raných fází druhé světové války se divize také účastnila kampaní ve Francii a Řecku.
V rámci 11. armády se 50. divize zúčastnila operace Barbarossa na jižním sektoru východní fronty. Od června 1941 se účastnila války proti Sovětskému svazu jako součást 44. armádního sboru spolu s rumunskou 3. armádou . Až do 20. července postupoval sbor přes Tiraspol v Besarábii k Dněstru . Krymský poloostrov ohrožoval pravé křídlo německé východní fronty. Po přesunu přes Nikolaev k Dněpru bylo jižní předmostí dobyto od Chersonu , jako podmínka pro následné operace k obsazení Krymu.
50. divize byla zřízena E. von Mansteinem k ofenzívě spolu se 46. a 73. útočným frontem na šíji široké sedm kilometrů. Skupina generála P. I. Batova ze sovětské 51. armády čelila od srpna do října 1941 6 německým divizím na Perekopské šíji pomocí obranných linií v hloubce u vstupu na poloostrov, což si během přepadení vyžádalo četné ztráty. Po prolomení opevnění německé formace prolomily obranu sovětských vojsk a v listopadu 1941 postupovaly na Sevastopol, Feodosii a Kerč. 44. armádní sbor měl s 50. a 132. pěší divizí zaútočit na Sevastopol a překvapivým útokem dobýt silně opevněné, ale ne zcela obsazené město. Odpor Rudé armády výrazně vzrostl v četných pevnostech a bunkrech na severních přístupech k městu. V prosinci 1941 začal první útok na Sevastopol, který byl podniknut až po dlouhém obléhání v červnu 1942. 50. divize se zúčastnila útoku na Sevastopol a postupovala spolu se 4. rumunskou horskou divizí podél údolí řeky Belbek .
Po dobytí města byla 50. divize převedena přes Kerčský průliv do Kubáně a účastnila se bojů jako součást 17. armády na západních výběžcích Severního Kavkazu .
Po roce války na Kubánském předmostí se 50. divize v říjnu 1943 vrátila na Krym. Během ústupu, ironicky, do 5. května 1944 bránila stejný severní sektor u ústí řeky Belbek, na který zaútočila před 2 lety (u vesnice Lyubimovka ). To bylo poraženo 10.-12. května 1944 během dobytí Sevastopolu. Od těch evakuovaných po moři a rekrutů byla divize reorganizována a poslána do Východního Pruska . Zbytky 50. divize byly na konci války v kotli, až se nakonec vzdaly sovětským vojskům v Pillau [2] .
Celkem bylo za války vojákům 50. pěší divize uděleno 27 rytířských křížů a 110 německých křížů ve zlatě .
Po válce založil generálmajor Günter Meinhold, bývalý velitel 122. pěšího pluku v letech 1938-1942, a další bývalí příslušníci divize v Göttingenu spolek vojáků 50. pěší divize , jehož byl zvolen čestným předsedou. Společnost se starala o osudy přeživších a památku padlých vojáků a zabývala se psaním vojenské historie divize [3] . V Göttingenu byl také postaven divizní pomník.