Josef Marechal | |
---|---|
Josef Marechal | |
Datum narození | 1. července 1878 |
Místo narození | Charleroi , Belgie |
Datum úmrtí | 11. prosince 1944 (ve věku 66 let) |
Místo smrti | Leuven , Belgie |
Země | Belgie |
Alma mater | |
Jazyk (jazyky) děl | francouzština , latina |
Škola/tradice | kantovství |
Doba | filozofie 20. století |
Hlavní zájmy | Tomismus , metafyzika , etika |
Influenceři | Kant , Tomáš Akvinský |
Mediální soubory na Wikimedia Commons |
Joseph Maréchal ( fr. Joseph Maréchal , 1. července 1878, Charleroi - 11. prosince 1944, Leuven ) - belgický jezuitský kněz, teolog a psycholog , jeden ze zakladatelů transcendentálního tomismu (nebo přesněji novotomismu ), který přinesl společně teologické a filozofické myšlenky Tomáše Akvinského s Fenomenologií a kritikou čistého rozumu Immanuela Kanta . Dlouhou dobu vyučoval biologii a psychologii na Filosofické fakultě Univerzity v Lovani a také na Jezuitském institutu.
Joseph (Joseph) Marechal získal středoškolské vzdělání na církevní škole Sacré Coeur v Charleroi. Hned po absolvování školy (v roce 1895) ve velmi mladém věku vstoupil do jezuitského řádu . Marechalovým hlavním cílem však od počátku bylo spojit vědu s vírou. Tato touha se stala hlavním cílem celého jeho života. Než se pustil do studia teologie, považoval za nutné získat odborné filozofické vzdělání, jehož kurz studoval od roku 1901 na univerzitě v Lovani.
V roce 1905 získal doktorát z biologie na univerzitě v Lovani a o tři roky později, v roce 1908, byl vysvěcen na kněze. Joseph Maréchal většinu svého života vyučoval biologii , experimentální psychologii a filozofii na jezuitském institutu v Lovani .
Maréchalova hlavní fundamentální kniha „Výchozí bod metafyziky“ („Le Point de depart de la metaphysique“) se stala hlavním dílem, které položilo základ tzv. „tomistickému realismu“. Toto dílo vyšlo v pěti svazcích (Marechal je sám nazýval sešity, cahiers) . První tři díly vyšly téměř současně, v letech 1922-1923 ( Bruggy a Paříž). V prvních dvou dílech Maréchal nastiňuje hlavní (podle něj) problémy moderní filozofie, vyplývající z destruktivního dopadu děl Viléma z Ockhamu na tomistickou syntézu logiky a víry. Ve třetím, možná nejdůležitějším svazku pro odkaz Marechala, je učiněn pokus o revizi a zhodnocení odkazu Immanuela Kanta ze zcela nové perspektivy .
Čtvrtý (předposlední) díl vyšel mnohem později (a posmrtně, Brusel, 1947). Konečně pátý díl (nejznámější z Maréchalova odkazu) představuje základní problémy tomismu z hlediska kritiky čistého rozumu. Hlavní myšlenkou této knihy byl pokus využít negativní (z pohledu neotomisty, věřícího) kritiku čistého rozumu pozitivním fideistickým způsobem. Podle Maréchalových představ nelze Kantovu kritiku vyvrátit, pokud je lidská mysl prezentována jako nějaká statická síla. Jakmile však mysl získá vlastnost dynamismu nebo dialektiky (zejména, jak ji definoval Tomáš Akvinský), negativní důsledky kantovské kritiky se samy odstraní. To je podstata tomismu Josepha Marechala.
…Takže kromě úzce agnostického a pragmatického hlediska je vědecká metoda sama o sobě neúplná a nedostatečná: pro kontakt s realitou je třeba ji doplnit o metafyzickou… [1]
— Joseph Maréchal, ze třetího dílu Východiska metafysikyJoseph Maréchal zase ovlivnil mnoho katolických filozofů a teologů 20. století (hlavně Francouzů a Němců), mezi něž patří Mark, Rahner , Lotz, Coret, Lonergan. Základy nové „transcendentální metafyziky“, vyvinuté Marechalem, dostaly mezi jeho následovníky krátký název „Marechalova metoda“. [2]
Stručnou formou nastíní hlavní význam Marechalova novotomismu a jeho názory a záměry lze formulovat pouze jednou z jeho vět: „je-li Bůh možný, pak existuje“ . [3]
Těžko přeceňovat význam Marechala jako zakladatele novotomistické „dialektiky“. Až dosud je jeho význam jako jednoho z hlavních objevitelů nové teologie a metafyziky pro všechny odborné učebnice neoddiskutovatelný. V neposlední řadě se Marechalův vliv prosadil prostřednictvím jeho nepřímých žáků a následovníků , především Karla Rahnera . Snad se zvláštní jasností je význam Mareschalevovy metody zdůrazněn v klasické učebnici z roku 1961 od Emericha Koreta, kde se snaží podat jasnou představu o zásadní změně stavu metafyzického vědění, ke které došlo v první polovině r. 20. století a rozvíjel se v 50. letech 20. století.
... A tak jsem se po dlouhém váhání rozhodl dát výstižné nové vydání, zde skromně prezentované jako „Základy metafyziky“.
Hlásím se v ní, byť o více než tři desetiletí později, k dřívějším duchovním zdrojům a směru myšlení, k tradici scholastické filozofie, zejména k transcendentálnímu obratu od dob J. Marechala, v němž K. Raner viděl konec skutečné neoscholastiky a proměnu způsobu myšlení. Vedly k tomu nebo mě v tom zvláště utvrdily J. B. Lotz a K. Rahner, neméně než mé vlastní studium transcendentálního filozofického myšlení od Kanta po Hegela a další .. Jsem upřímně vděčný W. Bruggerovi a O. Mukkuovi. To, co se stalo v mém vlastním uvažování, bych nerad spojoval s konkrétním jménem (např. s Marechalem), ale prostě to objektivně označil za transcendentální nebo (neutrálněji řečeno) za reflexivní metafyziku ... [4]
— Emerich Koret, Úvod do základů metafyziky (Innsbruck, květen 1994)A především autoři zdůrazňují význam Marechala při aktualizaci metafyzického učení po Kantově kritice. Obecný úpadek idealismu (po Hegelově konci) vedl k rozsáhlému pokroku či dočasnému vítězství antimetafyzického pozitivismu a také materialisticko-ateistického myšlení, částečně založeného na základech kantovské kritiky. Na začátku 20. století se zdálo, že metafyzika přežila sama sebe a změnila se v zamrzlé církevní dogma. Na druhé straně bylo Kantovo učení vykládáno (či špatně chápáno) jako vyvrácení a zničení veškeré metafyziky, a proto scholastici a teologové obecně bojovali proti kantovství jako proti zapřisáhlému nepříteli. Teprve mnohem později (počínaje úspěchy Josepha Marechala ve 20. letech 20. století) bylo „transcendentální“ myšlení v kantovském duchu přijato a pozitivně oceněno. Tak bylo možné „díky Kantovi překonat Kanta“ a metafyziku přenést do zásadně nových základů. [5]
Právě přehodnocení a nové využití Kantova dědictví je tím nejvýznamnějším Marechalovým přístupem. Samotný termín a metoda „transcendentálního myšlení“ náleží Kantovi, který chtěl překonat úzkost empirického přístupu k poznání (překročit zkušenost). V případě zdůvodňování metafyziky je však třeba jasně říci, že Kant se ve své zkušenosti odvolával pouze na konečný předmět. Jakýkoli předmět tedy vnímal pouze prostřednictvím relativního subjektu („ subjektivní idealismus “), a proto bylo absolutní poznání nedosažitelné. — Možnost metafysiky a metafysického vědění byla tedy sama vyloučena. Metafyzice v podstatě zbývala jediná možnost, ukázat na rozdíl od Kanta, že obecné (základní) vědění o bytí lze získat nebo dát jako předběžnou podmínku veškerého lidského vědění (stejně jako touhy a jednání), že pouze takové znalost je hlavní podmínkou pro objevení bytí. Právě toto rozhodnutí dalo metafyzice příležitost k metodickému zdůvodnění a zdůvodnění. Tento přístup byl realizován Josephem Marechalem, poprvé jím propagoval, a poté jej převzali a nasadili jeho následovníci (Mark, Lotz, Rahner a další). [6]
![]() | ||||
---|---|---|---|---|
|