Agapit Markushevsky

Agapit Markushevsky († 21. května 1585) je svatý ctihodný mučedník ruské pravoslavné církve .

Připomenuto 21. května ( 3. června ).

Rukopis biskupa Barnabáše

O svatém Agapitovi nejsou téměř žádné informace. V roce 1712 odcestoval nově vysvěcený biskup z Kholmogory Varnava (Volatkovsky) z Moskvy do své diecéze . Z Vologdy vedla jeho cesta podél řeky Sukhona . Museli jsme zastavit v Berezovaya Slobidka , protože byla polovina října a řeka začala zamrzat. 15 mil od Suchony byl klášter Markushevsky Nikolsky . Celá družina se tam vydala čekat na zřízení zimní sáňkařské trasy. Zůstal tam tři týdny. K překvapení biskupa Barnabáše klášter neobsahoval žádný popis vzniku kláštera a žádné pozoruhodné události. Proto nařídil své družině revidovat klášterní archiv a na základě nalezených dopisů a různých klášterních záznamů sestavit popis života zakladatele kláštera a zázraků, které se staly z ikony sv. jím přinesený . Jeho Milost Barnabáš ujistil vytvořený rukopis svým podpisem.

Životopis

Z tohoto popisu je známo, že mnich Agapit pracoval několik let v klášteře Solvychegodsk Borisoglebsk. Neexistují žádné spolehlivé údaje o místě jeho narození a postavení, době a místě jeho tonzury jako mnicha, délce jeho pobytu v Solvychegodsku . Ale existuje legenda, že byl tonsurován v Soloveckém klášteře . Byl pravděpodobně tonsurerem sv. Filipa , opustil Solovecký klášter po roce 1568 za nehodného nástupce jeho Paisia.

Zatímco v klášteře Borisoglebsk mnich Agapit v březnu 1576 vážně onemocněl a téměř celý měsíc nevstal z postele. Jeho nemoc se zhoršovala. Proto ztratil naději na uzdravení.

27. den nemoci se mu náhle zázračně zjevila ikona svatého Mikuláše . Slyšel hlas, který mu nařizoval, aby přesunul tuto ikonu na opuštěné místo na řekách Markusha a Tarnoga , aby tam postavil kostel a klášterní klášter.

Mnich byl tímto příkazem překvapen, protože nemohl ani vstát z postele. Ale najednou se okamžitě cítil úplně zotavený. V úžasu a radosti padl před zázračnou ikonou na kolena, dlouze se modlil a děkoval milostivému Bohu a svatému Mikuláši za zázračné uzdravení z nemoci.

Z neznámého důvodu Agapit v klášteře zpomalil. Ale uslyšel znovu stejný hlas, který nařídil přesunout ikonu na určené místo, a vydal se. Když Agapit během dlouhé cesty ze Solvyčegodsku do Markushi začal pochybovat o úspěchu podnikání, které zakládal, uslyšel tentýž hlas ještě dvakrát. Neviditelný společník mu ukázal svou přítomnost, rozptýlil pochybnosti, ujistil ho o své pomoci. Agapit se odevzdal Prozřetelnosti Boží.

Když jsme dorazili na určené místo na břehu řeky Markushi, nedaleko jejího soutoku s řekou Tarnoga, bylo nutné vybrat místo pro svatou ikonu. Třikrát pro ni zařídil pokoj na různých místech na obou březích Markushe. Druhý den ji ale jako zázrakem našel na stejném místě na břehu. Zde nejprve postavil malou kapličku pro ikonu, poté vlastní celu. Začal se snažit v neustálé práci, půstu a modlitbách. Tato kaple, jako památník práce světce, se zachovala až do 20. století.

Místo bylo hluché a opuštěné. Od vesnic ji oddělovaly lesy a bažiny. Nebyly tam žádné silnice, žádné mosty přes řeky a potoky.

Místní obyvatelé se o starším brzy dozvěděli a začali k němu přicházet. Někteří byli zvědaví se podívat, jiní šli uctít zázračnou ikonu svatého Mikuláše, další přijmout požehnání staršího a rady ke spáse duše.

"A mnozí začali přicházet do této pouště a přinášeli své nemocné a došlo k velkému uzdravení, z něhož se mnich v duchu radoval." [jeden]

Objevili se ti, kteří zde chtěli žít a sdílet práci starších. Byli ochotni finančně pomoci při stavbě kostela a kláštera. S jejich pomocí položil mnich Agapit 20. července téhož roku studený dřevěný kostel na jméno svatého Mikuláše, poté druhý teplý na počest Zvěstování přesvaté Bohorodice s kaplí na jméno sv. spravedlivého Prokopa z Ustyugu s Kelarem a jídlem.

V roce 1578 byly kostely dokončeny a připraveny k vysvěcení. Mnich Agapit odjel do Moskvy, aby přijal požehnání pro jejich vysvěcení od metropolity Antonína a vyprosil od cara Jana Vasilieviče pozemky pro údržbu kláštera a povolení postavit mlýn na řece Lokhta. Když mnich obdržel, oč požádal, vrátil se do kláštera.

Dne 7. září 1579 byl vysvěcen studený kostel sv. Mikuláše a z kaple do něj přenesena zázračná světcova ikona. Brzy vysvětili kostel Zvěstování Panny Marie, připravili veškeré bohoslužby pro ubytovnu. Postavili mlýn na řece Lokhta ve vzdálenosti 40 mil od kláštera.

A tak za tři roky díky práci svého stavitele Agapitova poušť vznikla z ničeho uprostřed hustého lesa. Poté, co se mnich Agapit postaral o materiální stránku života v poušti, začal budovat ducha skutečného života v divočině, učil bratry slovem a živým příkladem.

"Bůh žij dobrým životem, pilně dodržuj zdrženlivost, bdění, půst a modlitby a tolik umrtvování těla v těle, jako bys svého chodce svázal železnými korunami a svá bedra až do své smrti." [jeden]

Blahoslavený Agapit, když žil na zemi, snažil se žít jako anděl.

Ne každému se líbilo uspořádání pouště v této oblasti a přítomnost poustevníků v ní. Byli odpůrci. Někteří z místních obyvatel staršího milovali a uctívali, jiní zažívali přesně opačné pocity. Možná záviděli klášteru blahobyt a výbornou ekonomiku, možná se báli, že postupně veškerá půda a pustiny přejdou do vlastnictví kláštera. Obyvatelé vesnice Kamkina se k mnichovi chovali obzvlášť nepřátelsky, věřili, že smrtí rektora zanikne i samotný klášter. Bratři, kteří to věděli, hlídali staršího a snažili se ho vždy doprovázet.

Martyrium

V květnu 1585, během 8. roku reverendova pobytu zde, odjel na koni do klášterního mlýna na řece Lokhtě, aby napravil škody způsobené jarní povodní. Na cestě ho doprovázeli pouze dva nováčci: Theodore a Andrei. Když se o tom dozvěděli, obyvatelé vesnice Kamkina na něj začali čekat. 21. května Bogdashka Ljachov a další napadli ty, kteří se vraceli do kláštera. Po zabití všech tří hodili jejich těla do řeky Uftyuga, aby je z toho místa odnesla rychlá voda a nikdo je nemohl podezírat. Za to byly jeho těžké řetězy odstraněny z těla mnicha a hozeny odděleně do řeky. Tradice uvádí, že mnichův kůň utekl z rukou vrahů, běžel do kláštera, řehtal na znamení neštěstí, které se stalo, a znovu běžel zpět na místo vraždy. To se opakovalo několikrát.

Když bratři spatřili jednoho koně, jak úzkostlivě řehtal a někam utíkal, přemýšleli o možném neštěstí, které se stalo. Proto jsme se hned vydali po silnici ke mlýnu. Dlouho hledali starce a dva nováčky jak v roklích, tak v lese u silnice.

Podle legendy, když přišli na břeh Uftyuga, viděli železné řetězy mnicha Agapita plovoucí na jednom místě na hladině vody, jako by byly lehké jako strom. Pod nimi byla nalezena těla mrtvých, i když voda v Uftyugu byla tehdy ještě velká a proud rychlý.

Se zármutkem a slzami odnášeli bratři těla zabitých mučedníků do kláštera. S velkou ctí staršímu zakladateli byl mnich Agapit pohřben v samotném klášteře mezi kostely, které vytvořil. Nad hrobem byla postavena kaple. Na jeho hrob byly umístěny řetězy. Po mnoho let existence Markushevského kláštera v této kapli spočívaly relikvie mnicha. Po postavení kamenného farního kostela se relikvie začaly nacházet na jižní straně chladného chrámu v kryptě.

Poznámky

1. ↑ 1 2 Svatý. Jana z Veryužského . Historické legendy o životě světců, kteří pracovali ve vologdské diecézi, oslavovaných celou církví a místně uctívaných. Vologda, 2009. - 728 s. Dotisk vydání.

Literatura

• The Life of St. Theodosius of Totma the Wonderworker.- Vologda.: Educational Literature LLC, 2005. - 192 s.
• Svatý Jana z Veryužského . Historické legendy o životě světců, kteří pracovali ve vologdské diecézi, oslavovaných celou církví a místně uctívaných. Vologda, 2009. - 728 s. Dotisk vydání.

Viz také

• Andrej Totemský
• Maxim Totemský
• Theodosius z Totemského
• Vassian Tiksnensky
• Katedrála vologdských svatých

Odkazy

• Ikona prmch. Agapit Markushevsky

Slovníky a encyklopedie	Ortodoxní Ortodoxní teologické Ruský životopisný