Alternativní řešení sporů je soubor postupů, které usnadňují mimosoudní řešení sporů ( konfliktů ). V anglické praxi se označuje stabilním obratem Alternativní řešení sporů (zkratka - ADR ). V Austrálii se také používá formulace externí řešení sporů [1]. Přes určitý odpor si alternativní metody řešení sporů v posledních letech získaly široké uznání jak mezi širokou veřejností, tak mezi právníky ve Spojených státech, Evropě, Austrálii a začínají pronikat do praxe vymáhání práva v asijských zemích. Rostoucí popularita alternativního řešení sporů je způsobena řadou faktorů: vysokou pracovní zátěží tradičních soudů, relativně nízkou úrovní nákladů ve srovnání se soudními spory, důvěrnou povahou postupů a přáním stran konfliktu mít větší kontrolu nad výběr osob, které budou řešit jejich spor [2] .
Mezi způsoby alternativního řešení sporů obvykle patří arbitráž , vyjednávání , mediace a Collaborative law (pojem, který nemá ruský ekvivalent, znamená postup pro společné vytváření podmínek pro řešení sporů při ukončení manželství).
Hlavními z výše uvedených způsobů alternativního řešení sporů jsou mediace a rozhodčí řízení (rozhodčí řízení) . Jednání je přitom stranami vždy využíváno jako první způsob, což je dáno i tím, že si strany mohou plně regulovat průběh a řešení sporu [3] .
Alternativní řešení sporů k formálnímu řízení lze využít dvěma způsoby, a to jak mimo mechanismy formálního řízení, tak v kombinaci s nimi.[ vyčistit ]
Kromě výše uvedených mechanismů alternativního řešení sporů jsou stále využívány další, vč. smíšené procedury.[ vyčistit ]
Ve světové praxi existuje poměrně velké množství odrůd AUS, mezi nimiž je třeba zdůraznit následující postupy:
atd.
Rozhodčí soudy jsou dvou typů:
Rozhodčí řízení lze využít k řešení sporů mezi běžnými nepodnikateli, nejčastěji však rozhodčí řízení využívají obchodníci ve sporech mezi sebou. Ne všechny spory mohou být řešeny rozhodčími soudy - například správní spory, spory mezi podnikatelem a státem nemohou být řešeny rozhodčími soudy. Stát se může účastnit rozhodčího sporu jako účastník občanskoprávního vztahu, například když vystupuje jako prodávající nebo kupující, ale takové případy jsou extrémně vzácné [4] .
Konfliktologové rozlišují dva typy jednání: vedená v rámci konfliktních vztahů a v podmínkách spolupráce. Jednání zaměřená na spolupráci přitom nevylučují možnost, že se strany neshodnou a na tomto základě vznikne konflikt. Možná je ale i opačná situace, kdy po urovnání konfliktu začnou bývalí rivalové spolupracovat.
Druhy společných rozhodnutí vyjednavačů:
Kompromis znamená vzájemné ústupky stran konfliktu. Kompromis je považován za skutečný, když jsou strany připraveny uspokojit alespoň část požadavků druhé strany.
Pokud jim zájmy stran neumožňují najít „střední“ řešení, mohou strany zvolit asymetrické řešení, které je relativním kompromisem. V tomto případě ústupky jedné strany výrazně převyšují ústupky druhé. První strana do toho jde schválně, aby neutrpěla ještě větší ztráty.
Vyjednavači mohou také rozpory vyřešit nalezením zásadně nového řešení . Tento typ kloubového řešení podrobně vyvinuli američtí výzkumníci R. Fisher a W. Urey v 80. letech [5] . Tato metoda je založena na otevřené, pečlivé analýze skutečné rovnováhy zájmů oponentů a umožňuje jim uvažovat o existujícím problému šířeji než původně dané pozice. Hledání zásadně nového řešení otevírá stranám zcela jiné vyhlídky na základě spolupráce.
Mediace je postup při řešení sporu (konfliktu) za účasti třetí neutrální, nestranné, nezainteresované strany v tomto konfliktu - mediátora , který pomáhá stranám vypracovat určitou dohodu o sporu, přičemž strany rozhodnutí plně kontrolují- proces řešení sporu a podmínky jeho řešení. Proces mediace podléhá určitým podmínkám a pravidlům a je založen na zásadách dobrovolnosti, důvěrnosti, vzájemného respektu, rovnosti stran, neutrality a nestrannosti mediátora a transparentnosti řízení. Rozsah mediace je extrémně široký a může zahrnovat řešení konfliktů v oblastech, jako jsou:
Zároveň existují určitá omezení pro využití mediace. Mediace tedy nemůže být využita v trestních konfliktech nebo v případech, kdy jedna ze stran trpí duševní chorobou, nemůže nést odpovědnost za své jednání, tedy je nezpůsobilá. Mediace je účinná pouze tehdy, když obě strany skutečně chtějí konflikt vyřešit [6] .