Bellinchoni, Bernardo

Sonet XLV

K portrétu Madony Cecilie,
který namaloval Leonardo

(Dialog mezi básníkem a přírodou)

– Přírodo, zlobíš se, na něco žárlíš?
- Da Vinci, že napsal pozemskou hvězdu
Cecilii, jejíž krásné oči tak zářily,
že dokázal na minutu zastínit tvář slunce.

- Veškerá čest je jen tobě, Přírodo; alespoň jako by
Na plátně - všichni slyšící, zavřené rty ...
Vězte, protože ona je nyní navždy živá,
A stala se věčným atributem vaší slávy.

Za to chvalte Il Moreau. Nebo ještě,
Leonardův talent a ruka byly chváleny,
Nechal si tě navždy pro potomstvo.

Při pohledu na portrét si lidé řeknou sen,
co nyní darovali,
strhující příklad povahy zázraků.

Bernardo Bellincione [1]

Bernardo Bellincioni ( italsky  : Bernardo Bellincioni ; 1452-1492 ) byl italský renesanční básník .

Svou kariéru zahájil na dvoře Lorenza Velkolepého ve Florencii . V roce 1483 žil na dvoře Gonzaga a v roce 1485 se stal dvorním básníkem Lodovica Sforzy , dalšího patrona Leonarda da Vinciho . Skládal chvalozpěvy pro své mecenáše a soutěžil s ostatními dvorními básníky, někdy v podobě burlesky typické pro italskou renesanci .

Portrétu Cecilie Gallerani věnoval sonet  - obraz " Dáma s hranostajem " , který je však Petrarchovi velmi podružný , ale stal se hlavním zdrojem informací o existenci tohoto obrazu. Jeho báseň navíc posloužila jako základ pro divadelní představení organizované Leonardem „Paradiso“ („Ráj“) [2] .

Poznámky

  1. ↑ Překlad Sofia Ponomareva . Získáno 19. května 2009. Archivováno z originálu dne 21. července 2014.
  2. ↑ Butovčenko Yu.A. Leonardo da Vinci a divadlo . Získáno 8. února 2009. Archivováno z originálu 16. října 2011.
  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie