| Alexandr Karlovič Belgard | |
|---|---|
| Charkovský viceguvernér | |
| 28. dubna 1892 – 9. března 1896 | |
| Předchůdce | Alexej Dmitrijevič Miljutin |
| Nástupce | Vladimír Vladimirovič Filosofov |
| Poltavský guvernér | |
| 9. března 1896 – 28. dubna 1902 | |
| Předchůdce | Alexej Nikitovič Tatiščev |
| Nástupce | Princ Nikolaj Petrovič Urusov |
| Narození |
29. ledna ( 10. února ) 1854 okres Efremov , provincie Tula |
| Smrt |
10. listopadu 1921 (67 let) Berlín |
| Otec | Belgard, Karl Alexandrovič |
| Matka | Sofia Lukinichna Belgard [d] |
| Manžel | Emilia Pavlovna Zinovieva [d] |
| Děti | Maria Alexandrovna Belgard [d] |
| Vzdělání | |
| Postoj k náboženství | ortodoxie [1] |
| Ocenění | |
Alexander Karlovich Belgard (1855-1921) – ruský státník, poltavský guvernér; Tajný rada , Chamberlain .
Potomek starobylého francouzského šlechtického rodu. Narozen v roce 1855 v okrese Efremov v provincii Tula v rodině generálporučíka Karla Alexandroviče Belgarda .
Studoval jeden rok na škole Karla Maye : 1864/1865 - ve druhé třídě. Poté získal středoškolské vzdělání ve Švýcarsku. V roce 1871, po absolvování Corps of Pages , nastoupil 11. srpna do služeb komorního pážeta jako kornet u gardového jízdního pluku . V roce 1872 byl schválen úředníkem plukovního soudu, v roce 1873 - působil jako plukovní adjutant, v roce 1874 - pokladník pluku, poté velitel pluku . Poté, co mu lékaři v roce 1875 jízdu zakázali, odešel do výslužby a byl jmenován do odboru vnitřních vztahů ministerstva zahraničních věcí jako nadstátní úředník a po úspěšném složení „diplomatické zkoušky“ byl jmenován do v. úřadu ministerstva. V roce 1877, 16. ledna, byl přeložen do odboru ministerstva spravedlnosti jako úředník zvláštních úkolů třídy VI.
V roce 1878 byl poslán k dispozici prokurátorovi moskevského soudního dvora a zároveň byl zvolen čestným smírčím soudcem okresu Efremov. V roce 1881 byl zvolen do čestných důvěrníků efremovského mužského gymnázia. V roce 1884 byl jmenován poručníkem tulské reálné školy, v roce 1886 byl zvolen efremovským okresním hejtmanem vrchnosti a v roce 1887 předsedou sjezdu smírčích soudců efremovského okresu. V roce 1890 byl jmenován členem kuratoria efremovského ženského gymnázia a v roce 1891 mu byl udělen titul komorníka dvora Jeho Veličenstva.
V dubnu 1892 byl jmenován charkovským viceguvernérem a 9. března 1896 poltavským gubernátorem ; od 14. května 1896 - skutečný státní rada .
19. března přijel do Poltavy jako guvernér Alexander Karlovič. <...> nového hejtmana, kterého v předsíni hejtmanova bytu potkal kněz s duchovními - a byla sloužena modlitba. Dne 21. ve stejném sále přijal hejtman úředníky <...> 22. března přijel nový viceguvernér Konstantin Alexandrovič Baljašnyj <...> Jmenováním Alexandra Karloviče Belgarda a jeho příchodem do Poltavy v r. byrokratický svět a osobně pro mě začal překvapivě klidný, a dalo by se říci, jasný pruh existence. Přirozená měkkost a duchovní milost Alexandra Karloviče se odrážely v celém jeho bytí, v jednání s podřízenými, ve vztazích s každým, kdo s ním měl co do činění. Musím učinit výhradu, že tím mám na mysli čistě osobní vlastnosti a postoje A. K. Bellegarda a nedotýkám se jeho administrativních akcí a gubernátorských příkazů. <...> A. K. Belgard byl světový muž – v tom nejlepším slova smyslu neobyčejně společenský, pohostinný a pohostinný hostitel. Místodržitelský dům se díky těmto vlastnostem nového hejtmana, vstřícnosti a zdvořilosti jeho manželky Emilie Pavlovny i jejich dvou milých dcer brzy stal centrem místního společenského života a proběhl v něm vzácný den bez hosté, večeře nebo snídaně, taneční večery, domácí vystoupení atd.
- Ivaněnko D. A. Poznámky a paměti z let 1888-1908V dubnu 1902 byl odvolán z funkce poltavského hejtmana a přidělen k ministerstvu vnitra a zůstal ve dvorské hodnosti. Úřady byly nespokojené s nerozhodností a nedostatečnou krutostí při potlačování selských nepokojů v provinciích Poltava a Charkov – podle vzpomínek současníků Bellegarde dokonce „plakala při výkonu tělesných trestů“. 18. listopadu 1905 a 4. února 1906 byl propuštěn „na žádost služby s opuštěním uniformy“ a zvýšeným důchodem 3000 rublů ročně.
Žil na svém panství Krugliki ( okres Ephraim, provincie Tula ). Po 10 letech byl znovu povolán do veřejné služby: 1. ledna 1916 dostal „rozkaz být přítomen v I. oddělení řídícího senátu , s produkcí tajných poradců a se zachováním přijatého důchodu“.
Zemřel v berlínském exilu 10. listopadu 1921.
Manželka (od roku 1878) - Emilia Pavlovna Zinoviev (01.02.1859 - po roce 1916), dcera státního rady Pavla Vasiljeviče Zinovieva (1818-1871) a princezny Marie Petrovna Trubetskoy (1824-1913). Vyrůstala v Moskvě v domě bohaté matky poblíž Povarské. Jako věno pro ni bylo dáno 2 400 akrů pozemků předků v provincii Oryol a také 336 akrů získaných pozemků v okrese Efremov v provincii Tula. Emilia Pavlovna se vyznačovala extrémní zbožností a podle M. M. Osorgina „byla bolestně roztržitá, ale podmanivě laskavá a její manžel se svou upřímnou, benevolentní povahou plně odpovídal své ženě a oba byli všude výhradně milováni“ [2] . Z manželství vzešly dvě dcery, které zemřely během revoluce: