Valerij Votrin | |
---|---|
Valerij Votrin | |
Datum narození | 2. března 1974 (ve věku 48 let) |
Místo narození | Taškent |
Státní občanství | Belgie |
obsazení | romanopisec , překladatel |
Roky kreativity | 1995 - |
Žánr | magický realismus |
Jazyk děl | ruština |
valvotrin.com |
Valery Genrikhovich Votrin ( holandský. Valéry Votrin , narozen 2. března 1974 , Taškent , Uzbek SSR , SSSR ) je belgický spisovatel ruského původu.
Vystudoval římsko-germánskou fakultu Taškentské univerzity . Pracoval jako překladatel, koordinátor environmentálních programů. V roce 2000 se přestěhoval do Belgie . Na univerzitě v Bruselu obhájil magisterské a doktorské disertační práce v oboru ekologie . V letech 2007-2014 žil v Moskvě. V roce 2014 se vrátil do Evropy: žil v Bath ( Velká Británie ), od roku 2021 žije v Nizozemsku [1] . Pracuje jako konzultant v ekologické poradenské společnosti.
První publikace povídek - v roce 1995 v časopise " Star of the East ". Romány, povídky a povídky byly publikovány v časopisech "Star of the East", " New Youth ", TextOnly , " New Journal ", "Chreshchatyk", " Ruská próza " a dalších, almanaších "Coast", "Dialogue" . Autor prozaických knih Bodavé slovo (2007), Poslední Magog (2009), Logoped (2012). Finalista Ceny Andreje Belyho (2009), nominace na Ruskou cenu (2009), Velkou knižní cenu (2010, 2013), Ruskou Bookerovu cenu (2013), Cenu Alexandra Pjatigorského (2013).
Přeložené romány a povídky Flanna O'Briena , Russella Hobana , Theodora Francise Powyse , Erica Stenbocka , Williama Gerhardyho , anglická a skotská poezie 17.-20. století ( Francis Quarles , Jeremy Taylor , Robert Southey , Jeremiah Joseph Callanan , Gerard Manley Hopkins , Alfred Edward Houseman , William Sutar , Robert Garioch a další). Sestavil dvousvazkový soubor dramaturgie a prózy Michela de Gelderode (2004). Hlavním překladatelským dílem Votrina je báseň skotského básníka Jamese Thomsona „The City of Terrible Night“ (M., „Aquarius“, 2012) [2] .
Knihy Valeryho Votrina jsou v této literární situaci výjimečným obratem. Místo dvou již zmíněných tendencí navrhuje svůj vlastní vesmír: komerční simulakra a empirické (reaktivní) „skutečné“. Symbol, alegorie, podobenství - po nějakou dobu intelektuální postavy, které se ocitly na okraji ruské literatury - v jeho próze opět působí a překvapuje. Votrin dokázal dát těmto těžkopádným technikám „nevejde se do výtahu“ lehkost sémantických pohybů, které vedou z traumatismu dvou hlavních událostí: uvědomění si sebe sama před širokým otevřeným světem a perzekuční mánie z vlastní nedávné minulý.
— Alexey Parshchikov [3]
Valerij Votrin, který se narodil v Taškentu a nyní žije v Belgii, je evropským spisovatelem nikoli svým bydlištěm, ale novostí, kterou do ruské literatury přináší: v jeho dílech se postmodernistická směs stylů a epoch neustále mění v estetika středověkého kompendia, obsáhlost gotické katedrály, která na svých vitrážových oknech představuje všechna období biblické historie. V této syntetickosti Vautrin přebírá tradice velkých modernistů H.L. Borges a Sh.J. Agnon. Votrin má ale i svůj osobitý hlas, v němž je hmatatelná vřelost, důvěra ve svět a touha po jasných etických odstínech, čemuž nebrání, ale pomáhají slovní hříčky, styly a reminiscence z ruské literatury 19.-20.
— Ilya Kukulin [4]
Aby odpovídalo středověkému kompendiu, je i stylové rozpětí Votrinovy prózy široké: je-li absurdní, pak od totalitní metafyziky Kafky po burleskní graciéznost Vian, jde-li o stylizaci sovětského života, pak sahá od vášnivého okouzlení Šukšinovi „podivíni“ až po komunální mystiku postav Michaila Bulgakova... To vše je okořeněno zápletkami ve spektru, opět co nejširší, doslova od Tomáše Akvinského po Zikmunda Kržižanovského, ale zároveň nezanechává pocit postmoderní stylové drsnosti, v níž se jednotlivé prvky poetiky a děje k sobě zcela nesemelují, ale nechává je autor v takovém „napůl připraveném » stavu pro silnější efekt. Votrin je zcela „opotřebovaný“, protože v souladu se středověkým kánonem jeho psaní tíhne k transcendentnímu Absolutnu a potvrzuje Harmonii. Stylovým ideálem jeho spisů se přitom zdá být téměř fiktivní snadnost čtení.
— Alexander Chantsev [5]