„ Jednorozený syn “ je neměnný pravoslavný hymnus , který je součástí druhé antifony liturgií Jana Zlatoústého a Basila Velikého ( pravoslavná církev a východní katolické církve používající byzantský obřad ). Popisuje inkarnaci a božskou a lidskou přirozenost Ježíše Krista .
Mezi starozákonní proroctví o Kristu patří následující Zachariášův text, který předpovídá pokání Židů:
Церковнославянский : «Единоро́дный Сы́не и Сло́ве Бо́жий, безсме́ртенъ Сый, и изво́ливый спасе́нія на́шего ра́ди воплоти́тися отъ Святы́я Богоро́дицы и Присноде́вы Марíи, непрело́жно вочелове́чивыйся, распны́йся же Христе́ Бо́же, сме́ртію сме́рть попра́вый, Еди́нъ Сый Святы́я Тро́ицы, спрославля́емый Отцу́ и Свято́му Ду́ху, спаси́ насъ » [1]
Греческий : «Ὁ μονογενὴς Υἱὸς καὶ Λόγος τοῦ Θεοῦ, ἀθάνατος ὑπάρχων καὶ καταδεξάμενος διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν, σαρκωθῆναι ἐκ τῆς ἁγίας Θεοτόκου καὶ ἀειπαρθένου Μαρίας, ἀτρέπτως ἐνανθρωπήσας σταυρωθείς τε, Χριστὲ ὁ Θεός, θανάτῳ θάνατον πατήσας, εἷς ὢν τῆς ἁγίας Τριάδος, συνδοξαζόμενος τῷ Πατρὶ καὶ τῷ Ἁγίῳ Πνεύματι, σῶσον ἡμᾶς" [2]
Čeština: Jednorozený Syn a nesmrtelné Slovo Boží, který zařídil, aby se naše spása vtělila od Svaté Matky Boží a Věčné Panny Marie, vždy se pro nás vtělila a ukřižovala smrtí, napravující smrt - Kristus Bůh v Nejsvětější Trojice, jednopodstatná a společně oslavená Otci a Duchu svatému, zachraň nás!
Existuje silný názor, že hymnus byl napsán kolem roku 536 byzantským císařem Justiniánem I. [3] . „Jednorozený syn“ odráží polemiku doby christologických sporů mezi pravoslavnými a monofyzity .
Na jedné straně hymnus potvrzuje krédo chalcedonského koncilu o dvou přirozenostech v Kristu : zdůrazňuje jak božskou (Kristus se nazývá jednorozený Syn , nesmrtelný, oslavený společně s Otcem a Duchem svatým ), tak lidskou přirozenost. (Kristus se inkarnoval a neměnně ( skutečně a neměnně ) se stal člověkem, to znamená, že se stal Člověkem, a stejně tak neměnně podstoupil ukřižování ). Na druhou stranu, v duchu Justiniánovy smířlivé politiky se k vyjádření pravoslavného myšlení používají fráze milované monofyzity. V tomto případě je taková fráze „Ten z Nejsvětější Trojice “, kterou monofyzité zdůrazňovali své přesvědčení výlučně ve shodě Syna s Otcem a Duchem svatým (v souladu s učením Nicejského koncilu ) . , ale ne v konsubstanciálnosti Krista s lidstvem (definice chalcedonského koncilu, nepřijatá monofyzity) . Tato formule, původně monofyzitská, v kombinaci se zbytkem nesporně pravoslavných slov hymny ztrácí svou „monofyzitskou“ konotaci a stává se zcela přijatelnou z hlediska chalcedonského koncilu. Slova o inkarnovaném a ukřižovaném Božím Slově nesou nepochybně také monofyzitskou konotaci.
Taktika vnějších ústních ústupků monofyzitům při pevném zachování učení chalcedonského koncilu je typická pro Justiniána I. a našla důstojný závěr na pátém ekumenickém koncilu [4] .
Zpěv hymny „Jednorozený syn“ při každodenních liturgiích (stejně jako dogmatici při nedělních nešporách ) má věřícím připomenout pravoslavné učení chalcedonského koncilu o vtělení Krista [5] .