George Sand

George Sand
George Sand

Auguste Charpentier . Portrét George Sandové. 1838.
Jméno při narození Amandine Aurore Lucille Dupin
Přezdívky George Sand
Datum narození 1. července 1804( 1804-07-01 ) [1] [2] [3] […]
Místo narození Paříž , Francie
Datum úmrtí 8. června 1876( 1876-06-08 ) [1] [2] [3] […] (ve věku 71 let)
Místo smrti Nohant Vic , Francie
občanství (občanství)
obsazení spisovatel
Směr romantismus
Jazyk děl francouzština
Autogram
Funguje na webu Lib.ru
Logo Wikisource Pracuje ve společnosti Wikisource
 Mediální soubory na Wikimedia Commons
Logo wikicitátu Citace na Wikicitátu

George Sand ( fr.  George Sand , vlastním jménem Amandine Aurore Lucile Dupin , fr.  Amandine Aurore Lucile Dupin , provdaná - baronka Dudevant ; 1. července 1804  - 8. června 1876 ) - francouzský spisovatel.

Životopis

Rodina

Pradědečkem Aurore Dupinové byl Moritz Saský . V roce 1695 se Maria Aurora von Königsmarck (1662-1728), sestra Filipa von Königsmarcka , který byl zabit na příkaz hannoverského kurfiřta , při zjišťování příčin smrti svého bratra, setkala se saským kurfiřtem , budoucím králem. Polska Augusta Silného a stala se jeho milenkou. V roce 1696 porodila syna Moritze, milenci se rozešli ještě před narozením dítěte. Maria Aurora se usadila v opatství Quedlinburg a založila zde populární společenský salon.

Moritz Saský , který měl od raného věku přitahování k armádě, byl vychován svým otcem. Na jeho naléhání podnikl Moritz pěší cestu Evropou v nejtěžších podmínkách: nosil s sebou vojenské vybavení a jedl jen polévku a chléb. Ve třinácti letech se již účastnil bitvy a obdržel důstojnickou hodnost. Svou vojenskou kariéru zahájil se svým otcem, Moritz Saský sloužil v Rusku a ve Francii a vyznamenal se ve válce o rakouské dědictví .

V roce 1748 porodila jedna z Moritzových milenek Marie de Verrières (vlastním jménem Rento) dceru Marii-Auroru (1748-1821). Protože Marie de Verrières nebyla Moritzovi věrná, maršál ji a její dceru do své závěti nezahrnul. Marie Aurora se obrátila o záštitu na Moritzovu neteř Dauphine Marie Josephine . Byla umístěna v klášteře Saint-Cyr a bylo jí přiděleno osm set livrů. Maria Aurora byla považována za dceru neznámých rodičů, její postavení vyděsilo případné zájemce o její ruku. Znovu se obrátila na Dauphine, aby jí bylo dovoleno nazývat se „nelegitimní dcerou francouzského maršála, hraběte Mořice Saského a Marie Rento“. Otcovství bylo potvrzeno aktem pařížského parlamentu. V 18 letech se Marie Aurora provdala za kapitána pěchoty Antoina de Horne. Obdržel funkci velitele alsaského města Celeste. Pár dorazil na místo určení de Horne pět měsíců po svatbě, druhý den čtyřiačtyřicetiletý de Horne onemocněl a o tři dny později zemřel. Maria Aurora se usadila v klášteře a později se kvůli nedostatku financí přestěhovala do domu své matky a tety. Ve třiceti letech se podruhé provdala za představitele hlavního daňového farmáře v Berry Louis-Claude Dupin de Francuy, bývalého milence její tety Geneviève de Verrières. Dům manželů Dupinových byl uveden ve velkém měřítku, utráceli hodně na charitu, zajímali se o literaturu a hudbu. Marie-Aurora, která v roce 1788 ovdověla, se spolu se svým synem Mauricem přestěhovala do Paříže. V roce 1793 Marie-Aurora věřila, že život v provinciích je bezpečnější, a koupila panství Noan-Vic, které se nachází mezi Châteauroux a La Chatre . Madame Dupinová, která se nazývala stoupenkyní Voltaira a Rousseaua , zpočátku sympatizovala s revolucí . Její postoj k událostem se změnil, když začal teror, dokonce se přihlásila k 75 000 livres do fondu na pomoc emigrantům. Pro svou příslušnost k šlechtě byla v prosinci 1793 madame Dupinová zatčena a umístěna do kláštera anglických augustinů. Po událostech z 9. Thermidoru byla propuštěna a v říjnu 1794 odjela se svým synem do Noanu.

Dětství a mládí

Maurice Dupin (1778-1808) si přes své klasické vzdělání a lásku k hudbě vybral vojenskou kariéru. Začínal jako voják během Direktoria , získal důstojnickou hodnost v italské kampani . V roce 1800 se v Miláně seznámil s Antoinette-Sophie-Victoria Delaborde (1773-1837), milenkou svého šéfa, dcerou lovce ptáků a bývalou tanečnicí.

Bylo jí už přes třicet let, když ji můj otec poprvé uviděl, a v jaké hrozné společnosti! Můj otec byl velkorysý! Uvědomil si, že toto krásné stvoření je stále schopné milovat ... [5]

Sňatek zaregistrovali na radnici 2. pařížského obvodu 5. června 1804, kdy Sophie-Victoria čekala jejich první společné dítě - Maurice měl nemanželského syna Hippolyte [6] , Sophie-Victoria měla dceru Caroline .

1. července 1804 v Paříži porodila Sophie-Victoria dívku jménem Aurora. Mauriceova matka dlouho nechtěla uznat nerovné manželství svého syna, narození vnučky jí obměkčilo srdce, ale vztah mezi tchyní a snachou zůstal chladný. Na jaře 1808 se plukovník Maurice Dupin, Muratův pobočník , zúčastnil španělského tažení. Těhotná Sophie Victoria ho následovala se svou dcerou. Zde 12. června porodila Sophie-Victoria syna Augusta. 8. září téhož roku rodina s ustupujícími jednotkami opustila zemi a vrátila se do Nohantu . Cestou děti onemocněly: Aurora se uzdravila, chlapec zemřel. Čtyři dny po návratu Maurice zemřel při nehodě při jízdě na koni: kůň najel ve tmě na hromadu kamení.

Po smrti Aurořina otce se hraběnka a prostá snacha na čas sblížily. Brzy však madame Dupinová usoudila, že její matka nemůže dát Noanovu dědičku důstojnou výchovu, navíc nechtěla v jejím domě vidět dceru Sophie-Victoria Caroline. Po dlouhém váhání ji matka Aurory, která ji nechtěla připravit o velké dědictví, nechala u babičky a přestěhovala se s Caroline do Paříže. Aurora byla z odloučení velmi rozrušená. „Moje matka a babička mi roztrhaly srdce na kusy“ [7] .

Učitelem Aurory a jejího nevlastního bratra Hippolyta byl Jean-Francois Deschartres, správce panství, bývalý mentor Maurice Dupina. Kromě výuky čtení, psaní, počítání a dějepisu ji babička, vynikající hudebnice, učila hrát na cembalo a zpívat. Dívka od ní také převzala lásku k literatuře. Nikdo se nezabýval náboženskou výchovou Aurory – Madame Dupin, „ženy minulého století, uznávající pouze abstraktní náboženství filozofů“ [8] .

Vzhledem k tomu, že mužské oblečení bylo pohodlnější pro jízdu na koni, procházky a lov, Aurora si na jeho nošení zvykla od dětství.

Dívka vídala svou matku jen příležitostně, přijížděla s babičkou do Paříže. Madame Dupinová se však ve snaze minimalizovat vliv Sophie-Victorie pokusila tyto návštěvy zkrátit. Aurora se rozhodla utéct od své babičky, brzy byl její záměr odhalen a madame Dupin se rozhodla poslat Auroru do kláštera. Po příjezdu do Paříže se Aurora setkala se Sophie-Victoria a ta schválila babiččiny plány na další vzdělávání své dcery. Auroru zasáhl chlad její matky, která si v té době opět zařizovala osobní život. "Ach má matka! Proč mě nemiluješ, mě, který tě tolik miluje?" [9] . Její matka už nebyla její přítelkyní ani poradkyní, později se Aurora naučila obejít se bez Sophie Victorie, aniž by se s ní úplně rozešla a zachovala si čistě vnější respekt.

V augustiniánském katolickém klášteře, kam vstoupila 12. ledna 1818, se dívka seznámila s náboženskou literaturou a zmocnily se jí mystické nálady.

„Toto úplné splynutí s Božstvím jsem vnímal jako zázrak. Doslova jsem hořela jako svatá Tereza; Nespal jsem, nejedl, chodil jsem, aniž bych vnímal pohyby svého těla…“ [10]

Rozhodla se stát jeptiškou a dělat tu nejtěžší práci. Její zpovědník opat Premor, který věřil, že člověk může splnit svou povinnost, aniž by opustil světský život, však Auroru od tohoto úmyslu odradil.

Její babička první ránu přežila a ve strachu, že by Aurora mohla zůstat v péči „své nehodné matky“, se rozhodla si dívku vzít. Aurora opustila klášter, který se pro ni stal „nebem na zemi“ [11] . Brzy se babička rozhodla, že její vnučka je na rodinný život ještě příliš mladá. Aurora se pokusila usmířit svou matku a babičku, ale byla poražena. Pozvala svou matku, aby s ní zůstala, ale Sophie Victoria s tím nesouhlasila. V roce 1820 se Aurora vrátila se svou babičkou do Nohantu. Aurora, bohatá dědička, však nebyla považována za záviděníhodnou partnerku kvůli řadě nelegitimních porodů v rodině a nízké porodnosti její matky.

V důsledku druhé rány byla madame Dupinová paralyzována a Dechartre převedl na dívku všechna práva na správu majetku. Deschartres jako starosta Nohantu působil také jako lékárník a chirurg, asistovala mu Aurora. Ve stejné době se Aurora začala zajímat o filozofickou literaturu, studovala Chateaubrianda , Bossueta , Montesquieua , Aristotela , Pascala , ale nejvíce ze všeho obdivovala Rousseaua , protože věřila, že pouze on má pravé křesťanství, „které vyžaduje absolutní rovnost a bratrství“ [12]. .

Podnikla dlouhé vyjížďky na Coletteině koni:

"Čtrnáct let jsme spolu museli žít a cestovat." [13]

Lidé kolem obviňovali Auroru z jejího životního stylu. Svoboda, které se těšila, byla v té době pro člověka jejího pohlaví a věku nemyslitelná, ale nevěnovala tomu pozornost.

V La Chatre se Aurora přátelila se svými vrstevníky, syny přátel jejího otce: Duvernay, Fleury, Pape. S jedním z nich – Stephanem Ajassonem de Grandsagne, studentem, který ji učil anatomii, začal románek. Mladická láska však k ničemu nevedla: pro Gransanova otce, hraběte, byla dcerou prostého občana, ale její babička by s tímto sňatkem nesouhlasila kvůli Stefanově chudobě.

Aurořina babička zemřela 26. prosince 1821, když k překvapení své věřící vnučky souhlasila, že před svou smrtí přijme pomazání a přijímání. „Jsem přesvědčen, že se nedopouštím žádné podlosti nebo lží, souhlasím s obřadem, který v hodině odloučení od milovaných slouží jako dobrý příklad. Ať je tvé srdce v pokoji, já vím, co dělám“ [14] . Babička trvala na tom, aby Aurora byla přítomna jejímu přiznání. S posledními slovy se madame Dupinová obrátila na svou vnučku: "Ztrácíte svou nejlepší kamarádku."

Manželství

Podle závěti madame Dupinové byla péče o sedmnáctiletou dívku převedena na hraběte René de Villeneuve a samotná Aurora měla žít v Chenonceau v rodině hraběte. Matka dívky však trvala na jejím vedení. Villeneuvovi se zdrželi opatrovnictví – nechtěli jednat s „dobrodruhem“ nízkého původu. Aurora svou matku poslechla „ze smyslu pro povinnost“ a spravedlnost – třídní předsudky jí byly cizí. Brzy došlo ke konfliktu mezi matkou a dcerou: Sophie-Victoria donutila Auroru, aby se provdala za muže, ke kterému neměla sebemenší sklony. Aurora zuřila. Matka jí vyhrožovala vězením v klášteře.

"Tady ti bude líp." Upozorníme komunitu na vaše náklady; zde si budou dávat pozor na vaši výmluvnost. Připravte se na myšlenku, že v této cele budete muset žít až do plnoletosti, tedy tří a půl roku. Nesnažte se dovolávat se pomoci zákonů; nikdo neuslyší vaše stížnosti; a ani vaši obránci, ani vy sami se nikdy nedozvíte, kde jste…“ Ale pak, buď se za tak despotický čin styděli, nebo se báli odplaty zákona, nebo mě prostě chtěli vyděsit, tento plán byl opuštěný [15] .

Aurora si uvědomila, že osamělá žena bez ochrany je odsouzena čelit potížím na každém kroku. Kvůli nervovému vypětí onemocněla: "začala mít křeče v žaludku, který odmítal jíst." Sophie Victoria nechala svou dceru na chvíli samotnou. V roce 1822 byla Aurora na návštěvě u rodiny přítele svého otce, plukovníka Retiera du Plessis. Prostřednictvím du Plessis se seznámila s Casimirem Dudevantem (1795-1871), nemanželským synem [16] barona Dudevanta, majitele panství Guillieri v Gaskoňsku . Když trpěla osamělostí, „zamilovala se do něj jako zosobnění mužnosti“. Kazimír učinil nabídku nikoli prostřednictvím příbuzných, jak bylo tehdy zvykem, ale osobně Auroře, a tak si ji podmanil. Byla si jistá, že Kazimír nemá o její věno zájem, protože byl jediným dědicem svého otce a jeho manželky.

Navzdory matčiným pochybnostem se v září 1822  Aurora a Casimir vzali v Paříži a odjeli do Nohantu. Casimir nahradil Deschartrese jako manažera Noana a pár začal vést život obyčejných statkářů. 30. června 1823 porodila Aurora v Paříži syna Maurice . Manžel se o knihy ani hudbu nezajímal, lovil, věnoval se „místní politice“ a hodoval s místními šlechtici, jako je on. Brzy Auroru zachvátily záchvaty melancholie, které dráždily jejího manžela, který nechápal, co se děje. Pro romanticky založenou Auroru, která snila o „lásce v duchu Rousseaua“, byla fyziologická stránka manželství šokem. Zároveň si ale zachovala náklonnost ke Kazimírovi – čestnému muži a vynikajícímu otci. Komunikací se svými mentory v anglickém katolickém klášteře, kam se přestěhovala se svým synem, se jí podařilo znovu získat klid. Maurice ale onemocněl a Aurora se vrátila domů.

Přichází chvíle, kdy cítíte potřebu lásky, výjimečné lásky! Je nutné, aby vše, co se děje, souviselo s předmětem lásky. Chtěl jsem, abys měl kouzlo i dárky pro něj samotného. Neviděl jsi to ve mně. Mé znalosti se ukázaly jako zbytečné, protože jste je se mnou nesdělili [17] .

Aurora se cítila špatně, její manžel věřil, že všechny její nemoci existují pouze v jejích představách. Hádky mezi manželi byly stále častější.

Na konci roku 1825 podnikli manželé Dudevantovi výlet do Pyrenejí . Tam se Aurora setkala s Aurélienem de Cez, kolegou prokurátorem soudu v Bordeaux . Románek s de Cez byl platonický – Aurora se cítila šťastná a zároveň si vyčítala, že změnila svůj postoj k manželovi. Aurora ve svém „Vyznání“, které napsala svému manželovi na radu de Cez, podrobně vysvětlila důvody svého činu, že její city s Kazimírem nerezonovaly, že kvůli němu změnila svůj život, ale on ne. vážím si toho. Po návratu do Nohantu udržovala Aurora korespondenci s de Cez. Zároveň se znovu setkává se Stéphanem Ajassonem de Gransanem a mladická romance dostává pokračování. 13. září 1828 porodí Aurora dceru Solange (1828-1899), všichni Sandovi životopisci se shodují, že otcem dívky byl Ajasson de Grandsagne. Brzy se manželé Dudevantovi skutečně rozešli. Casimir začal pít a navázal několik milostných vztahů s Noanovými služebníky.

Aurora cítila, že je čas změnit situaci: její nový milenec Jules Sando odjel do Paříže a přála si ho následovat. Panství přenechala manželovi výměnou za rentu pod podmínkou, že stráví půl roku v Paříži, dalších šest měsíců v Nohantu a bude udržovat zdání manželství.

Začátek literární činnosti

Aurora dorazila do Paříže 4. ledna 1831. Důchod tři tisíce franků na živobytí nestačil. Z ekonomických důvodů měla na sobě pánský oblek, navíc se stal pasem do divadla: dámy nesměly do stánků - na jediná místa, která si ona a její přátelé mohli dovolit.

Aby si Aurora vydělala peníze, rozhodla se psát. Do Paříže přivezla román („Aimé“), který hodlala ukázat de Keratrimu, členu Poslanecké sněmovny a spisovateli. Doporučil jí však, aby nestudovala literaturu. Na doporučení svého přítele z La Chatre se Aurora obrátila na novináře a spisovatele Henriho de Latouche , který právě převzal vedení ve Figaru . Román „Aime“ na něj nezapůsobil, ale nabídl paní Dudevantové spolupráci v novinách a uvedl ho do pařížského literárního světa. Stručný publicistický styl nebyl jejím prvkem, více se jí dařilo sáhodlouhých popisů povahy a postav.

Rozhodněji než kdy jindy si vybírám literární povolání. Přes potíže, které se v ní občas dějí, přes dny lenosti a únavy, které občas přeruší mou práci, i přes více než skromný život v Paříži cítím, že odteď má má existence smysl [18] .

Zpočátku Aurora psala se Sandem: romány "Komisař" (1830), "Růže a Blanche" (1831), které měly u čtenářů velký úspěch, byly podepsány Julesem Sandem , protože ji nevlastní matka Casimira Dudevanta nechtěla vidět. jméno na obálkách knih. V "Rose and Blanche" Aurora použila své vzpomínky na klášter, poznámky o cestě do Pyrenejí, příběhy své matky. Již na vlastní pěst začala Aurora s novým dílem, románem „Indiana“, jehož tématem byla opozice ženy hledající ideální lásku, smyslný a namyšlený muž. Sando román schválil, ale odmítl podepsat cizí text. Aurora si zvolila mužský pseudonym: stal se pro ni symbolem vysvobození z postavení otroka, do kterého moderní společnost ženu odsoudila. Ponechala si příjmení Sand, změnila jméno Jules na jméno Georges.

Latouche se domníval, že v „Indianě“ Aurora okopírovala styl Balzaca , nicméně po pozornějším přečtení románu změnil názor. Úspěch Indiany, chválený Balzacem a Gustavem Planchem , jí umožnil podepsat smlouvu s Revue de Deux Monde a získat finanční nezávislost.

Do té doby se datuje počátek Sandova přátelství s Marií Dorval , slavnou herečkou romantické éry.

Abychom pochopili, jakou moc ona (Dorval) nade mnou má, musel by člověk vědět, do jaké míry není jako já... Ona! Bůh jí dal vzácný dar - schopnost vyjádřit své city... Tato žena, tak krásná, tak prostá, se nic nenaučila: vše uhodne... <...> A když se tato křehká žena objeví na jevišti s její zdánlivě zlomená postava, s její neopatrnou chůzí, se smutným a pronikavým pohledem, pak víte, co se mi zdá? ... Zdá se mi, že vidím svou duši ... [19]

Sand byl připsán milostný poměr s Dorvalem, ale tyto zvěsti nejsou ničím potvrzeny. V roce 1833 vyšel román Lelia, který vyvolal skandál. Hlavní postava (v mnoha ohledech jde o autoportrét) v honbě za štěstím, které dává fyzickou lásku jiným ženám, ale ne jí, jde od milence k milence. Později, litovala, že se zradila, George Sandová román opravila, odstranila přiznání impotence a dala mu větší morální a sociální zabarvení. Jules Janin v Journal des Debats nazval knihu „nechutnou“, novinář Capo de Feuyid „požadoval ‚hořící uhlí‘, aby si očistil rty od těchto nízkých a nestydatých myšlenek...“ [20] Gustave Planche publikoval v Revue de Deux Monde kladnou recenzi a vyzval Capo de Feuyida na souboj. Sainte-Beuve napsal Sandovi:

Široká veřejnost, která v čítárně požaduje vydání knihy, tento román odmítne. Ale na druhou stranu ho velmi ocení ti, kteří v něm vidí nejživější vyjádření věčných myšlenek lidstva... Být ženou, která ještě nedosáhla třiceti let, jejíž vzhled nelze ani pochopit. když se jí podařilo prozkoumat takové bezedné hlubiny; nést v sobě toto poznání, poznání, ze kterého by nám vyjely vlasy a naše spánky zešedivěly – nést je s lehkostí, lehkostí, zachovávat si takovou zdrženlivost ve výrazech – to na vás obdivuji především; opravdu, madam, jste extrémně silná, vzácná povaha ... [21]

George Sand a Alfred de Musset

Sainte-Beuve , která Musseta obdivovala, si přála představit mladého básníka Sanda, ale ona odmítla, protože věřila, že ona a Musset jsou příliš rozdílní lidé, mezi nimiž nemůže být žádné porozumění. Po náhodném setkání s ním na večeři pořádané Revue de Deux Monde však změnila názor. Začala mezi nimi korespondence, brzy se Musset přestěhoval do Sandova bytu na nábřeží Malaquay. Sand si byla jistá, že teď bude určitě šťastná. Krize přišla během jejich společné cesty do Itálie, kdy dala o sobě vědět Mussetova nervózní a vrtkavá povaha. Začaly hádky, Musset Sandové vyčítala chlad: každý den, navzdory všemu, věnovala osm hodin literární práci. V Benátkách oznámil Sandové, že se spletl a nemiloval ji.

Sand se stává milenkou doktora Pagella , který léčil nemocného Musseta. V březnu 1834 Alfred de Musset Benátky opustil, George Sand tam zůstal dalších pět měsíců a pracoval na románu Jacques. Sand i Musset rozchodu litovali a korespondence mezi nimi pokračovala.

Sand se vrátil do Paříže s Pagellem, který napsal svému otci:

„Jsem v poslední fázi svého šílenství... Zítra odjíždím do Paříže; tam se rozejdeme s Sandem…“ [22]

Při prvním setkání Sand a Musset obnovili svůj vztah. Sand však po chvíli, unavený žárlivými scénami, řadou přestávek a usmíření, Musset opustil. Alfred de Musset si vzpomínku na toto bolestné spojení pro oba nesl po celý život. Ve svém „ Confessions of a Son of the Century “ (1836) pod jménem Brigitte Shpilman ztvárnil bývalou milenku a v epilogu vyjádřil naději, že si jednoho dne navzájem odpustí. Po Mussetově smrti Sand popsal jejich vztah v románu Ona a on (1859), což vyvolalo negativní reakci Alfredova bratra Paula , který jí odpověděl románem On a ona.

Rozvod. Louis Michel

V roce 1835 se George Sand rozhodl pro rozvod a obrátil se o pomoc na slavného právníka Louise Michela (1797-1853). Michel, republikán, brilantní řečník, nesporný vůdce všech liberálů jižních provincií, sehrál rozhodující roli při formování Sandových politických názorů.

Vpřed! Bez ohledu na barvu vašeho praporu, pokud vaše falangy směřují k republikánské budoucnosti; ve jménu Ježíše, kterému na zemi zbyl pouze jeden pravý apoštol; jménem Washingtona a Franklina , kteří nemohli vše dokončit a nechali tuto záležitost na nás; ve jménu Saint-Simon , jehož synové bez váhání vykonávají božský a hrozný úkol (Bůh jim žehnej...); pokud jen dobro zvítězí, pokud to dokážou jen ti, kteří věří... Jsem jen malý voják, přijměte mě [23] .

V dubnu 1835 mluvil za obhajobu u soudu s povstalci z Lyonu . Sand ho následoval do Paříže, aby se zúčastnil slyšení a postaral se o Michela, který „se rozmazloval ne obhajobou dubnových obžalovaných“.

V lednu 1836 Sand podala stížnost na svého manžela u soudu La Chatre. Po vyslechnutí svědků soud svěřil výchovou dětí madame Dudevant. Casimir Dudevant se obával, že přijde o nájem, nebránil se a souhlasil s trestem v nepřítomnosti. Při dělení majetku mezi bývalými manžely však brzy došlo k neshodám. Dudevant se proti rozhodnutí soudu odvolal a své nároky vůči manželce uvedl ve zvláštním memorandu. Michel byl obráncem Sanda v rozvodovém řízení obnoveném v květnu 1836. Jeho výmluvnost na soudce zapůsobila, ale jejich názory byly rozdělené. Ale druhý den se Casimir Dudevant vydal do světa: musel vychovat svého syna a dostal do užívání hotel Narbonne v Paříži. Madame Dudevant byla svěřena její dcera a Nohant zůstal za ní.

S Michelem Sand se rozešel v roce 1837 - byl ženatý a nechystal se opustit rodinu.

Křesťanský socialismus

Franz Liszt , který měl podobně jako George Sand sklony k mystice, představil spisovatele Lamennayovi . Okamžitě se stala horlivým zastáncem jeho názorů a dokonce šla k určitému ochlazení vztahů se Sainte-Beuve, který kritizoval abbé za nedůslednost. Sand se nabídla, že bude bezplatně psát pro Le Monde, noviny založené Lamennayem, se svobodou výběru a pokrytí témat pro sebe. „Dopisy Marcy“, korespondence ve formě románu, obsahovala skutečné zprávy od Sanda chudé věně Elize Touranginové. Když se Sand v "Šestém dopise" dotkl genderové rovnosti v lásce, Lamenne byl šokován a poté, co se dozvěděl, že další bude věnován "úloze vášně v životě ženy", přestal publikovat.

... on (Lamennay) nechce, aby se psalo o rozvodu; očekává od ní (Písku) ty květiny, které jí padají z rukou, tedy pohádky a vtipy. Marie d'Agout  Franzi Lisztovi [24]

Hlavním důvodem rozchodu mezi Lamennay a Sand však bylo, že byla věrnou stoupenkyní filozofie Pierra Lerouxe . Většina Lerouxových myšlenek byla vypůjčena z křesťanství, Leroux pouze nepřipouštěl nesmrtelnost jedince. Prosazoval také rovnost pohlaví v lásce a zlepšení manželství jako jedné z podmínek emancipace žen. Podle Sanda ji „zachránil“ Leroux, „nový Platón a Kristus“, který ve svém učení našel „klid, sílu, víru, naději“ [24] . Po dobu patnácti let Sand podporoval Leroux, a to i finančně. Sand pod vlivem Lerouxe napsal romány Spiridion (spoluautor s Lerouxem) a Sedm strun lyry. V roce 1848, poté, co opustila konzervativní vydání Revue des Deux Mondes, založila spolu s Louisem Viardotem a Lerouxem noviny Revue Independente. Sandová v něm publikovala své romány „Horas“, „ Consuelo “ a „ hraběnka Rudolstadtová “. Podporovala básníky z proletářského prostředí – Savignen Lapointe, Charlese Magu, Charlese Ponsyho a propagovala jejich tvorbu („Dialogy o poezii proletářů“, 1842). V jejích nových románech (Potulný učeň, Mlynář z Anžiba) se ctnost proletářů postavila proti „egoismu ušlechtilých boháčů“.

George Sand a Chopin

Na konci roku 1837 Sand naváže vztah s Chopinem, který se mezitím rozešel se svou snoubenkou, umělkyní Marií Wodzinskou . Sand v naději, že podnebí na Mallorce bude mít blahodárný vliv na Chopinovo zdraví, rozhodne se tam s ním a dětmi strávit zimu. Její očekávání nebyla oprávněná: začalo období dešťů, Chopin měl záchvaty kašle. V únoru se vrátili do Francie. Sand se uznává jako hlava rodiny. Odteď se snaží žít jen pro děti, Chopina a svou práci. Aby ušetřili peníze, trávili zimy v Paříži. Rozdíl v charakterech, politických preferencích, žárlivost jim po dlouhou dobu nemohl zabránit v udržení náklonnosti. Sand si rychle uvědomil, že Chopin je nebezpečně nemocný a oddaně se staral o jeho zdraví. Ale bez ohledu na to, jak se jeho situace zlepšila, Chopinova povaha a jeho nemoc mu dlouho neumožňovaly být v klidném stavu.

Je to muž neobyčejné citlivosti: sebemenší dotyk je pro něj rána, sebemenší hluk je hrom; muž, který rozpoznává pouze osobní rozhovory, který se vydal do jakéhosi tajemného života a jen občas se projevuje v nějakém nepotlačitelném dovádění, okouzlujícím a vtipném. Heinrich Heine [25]

Někteří z jejích přátel se nad Sandem slitovali a nazvali Chopina jejím „zlým géniem“ a „křížem“. Ze strachu o jeho stav zredukovala jejich vztah na čistě přátelský, Chopin tímto stavem trpěl a její chování připisoval jiným koníčkům.

Jestli v něj nějaká žena dokázala vzbudit naprostou důvěru, pak jsem to byla já, a on to nikdy nepochopil... Vím, že mě mnoho lidí obviňuje – někteří za to, že ho unavuji bezuzdností svých citů, jiní za to, že ho přivádím k sobě. zoufalství s mou hloupostí. Myslím, že víš, co se děje. A on, stěžuje si mi, že ho zabíjím odmítnutím, přičemž jsem si jistý, že bych ho zabil, kdybych to udělal jinak... Z dopisu George Sandové Albertu Grzhimalovi, Chopinovu příteli [26] .

Vztahy s Chopinem se odrážejí v Sandově románu Lucrezia Floriani. Následně popřela, že by okopírovala Lucrezii od sebe a Karola od Chopina. Chopin se nepoznal nebo nechtěl poznat v podobě mladého muže, okouzlujícího egoisty, milovaného Lucrezií, který způsobil její předčasnou smrt. V roce 1846 vypukl konflikt mezi Chopinem a Mauricem, v důsledku čehož Maurice oznámil svou touhu opustit dům. Sand se postavil na stranu syna:

To nemohlo být, nemělo být, Chopin nemohl snést mé zasahování do toho všeho, ačkoli to bylo nutné a zákonné. Sklonil hlavu a řekl, že jsem se do něj zamiloval. Jaké rouhání po osmi letech mateřské nezištnosti! Ale ubohé uražené srdce si nebylo vědomo svého šílenství... [27]

Chopin odešel v listopadu 1846, nejprve si s Georgesem vyměňovali dopisy. Chopina dotlačila k závěrečné přestávce jeho dcera Sand. Solange, která se pohádala se svou matkou, přišla do Paříže a obrátila proti ní Chopina.

... nenávidí svou matku, pomlouvá ji, očerňuje její nejsvětější pohnutky, hyzdí její domov strašlivými řečmi! Rádi to všechno slyšíte a možná tomu i věříte. Do takového boje nepůjdu, děsí mě to. Raději tě vidím v nepřátelském táboře, než abych se bránil proti protivníkovi, který je živen mým prsem a mým mlékem. George Sand Fredericu Chopinovi [28] .

Naposledy se Sand a Chopin náhodně setkali v březnu 1848:

Myslel jsem, že pár měsíců odloučení zahojí ránu a vrátí mír do přátelství a spravedlnost do vzpomínek... Potřásl jsem mu chladnou, třesoucí se rukou. Chtěl jsem s ním mluvit - zmizel. Teď jsem mu zase mohl říct, že mě přestal milovat [29] .

Se Solange, která se provdala za sochaře Augusta Klezingera [30] , udržoval skladatel přátelské vztahy až do své smrti.

Revoluce a druhé císařství

Revoluce Sandovou zcela zaskočila: kampaň volebních banketů, která nakonec vedla k pádu režimu, se jí zdála „neškodná a zbytečná“. V obavách o osud svého syna, který v té době žil v hlavním městě, přijela do Paříže a inspirovala se vítězstvím republiky. Ledru-Rollin ji pověřila redigováním Bulletinu republiky. Sand, přesvědčený o konzervatismu provincie, před všeobecnými volbami nešetřil úsilím ve snaze získat lidi na stranu republikánské vlády. V dubnovém Bulletinu č. 16 napsala:

Volby, pokud nedovolí triumfovat sociální pravdě, pokud vyjadřují zájmy pouze jedné kasty, která zradila důvěřivou přímost lidu, stanou se tyto volby, které měly být záchranou republiky, její smrtí - o tom není pochyb. Pak by pro lidi, kteří stavěli barikády, existovala jediná cesta záchrany: demonstrovat svou vůli podruhé a odložit rozhodnutí pseudolidové vlády. Bude Francie ochotna donutit Paříž, aby se uchýlila k tomuto poslednímu, politováníhodnému prostředku?... Nedej bože!... [31]

Po událostech z 15. května 1848, kdy se dav demonstrantů pokusil ovládnout Národní shromáždění, ho některé noviny obvinily z podněcování nepokojů. Proslýchalo se, že bude zatčena. Sand zůstala v Paříži ještě dva dny, aby „byla po ruce spravedlnosti, kdyby jí to vzalo do hlavy, aby se mnou vyrovnala účty“, a vrátila se k Nohantovi.

Po prosincovém převratu roku 1851 dosáhla na audienci u Ludvíka Napoleona a dala mu dopis vyzývající k ukončení pronásledování politických odpůrců. S pomocí Napoleona-Josepha Sanda se podařilo zmírnit osud mnoha republikánů. Od provolání Ludvíka Napoleona císařem ho už neviděla a obrátila se o pomoc na císařovnu , princeznu Mathildu nebo prince Napoleona.

Poslední roky

Během let Druhého císařství se v Sandově díle objevily antiklerikální nálady jako reakce na politiku Ludvíka Napoleona. Její román Danielle (1857), který útočil na katolické náboženství, vyvolal skandál a noviny La Presse, v nichž vyšel, byly uzavřeny.

Spřátelila se a vedla aktivní korespondenci s Alexandrem Dumasem, synem , který zdarma přepracoval její román Marquis de Vilmer (1861-1862) pro divadelní představení.

V roce 1866 se stala kmotrou Louise Dudevanta Victora Emanuela Barclaye, syna Jamese Paula Barclaye a Ady Isaacs Mencken , ale chlapec zemřel v dětství [32] .

George Sandová zemřela na komplikace střevní obstrukce 8. června 1876  na jejím panství Nohant. Když se Hugo dozvěděl o její smrti, napsal: „Truchtím nad zesnulým, zdravím nesmrtelného! Byla pohřbena na svém panství v Nohantu. Byly předloženy návrhy na přenesení jejího popela do Pantheonu .

Skladby

Seznam prací

Díla přeložená do ruštiny

Díla přeložená do ruštiny v XIX - brzy. XX století (nepřetištěno)

Články, eseje, paměti

Hraje

Cykly

hlasitost 1

svazek 2

Díla nepřeložená do ruštiny

— rêverie Le Drac; — étude Plutus; - Kámen (nouvelle dialoguée Le Pavé); - Vánoční noc (fantaisie La nuit de Noël); — Mariel (comédie Marielle).

Úpravy obrazovky

Seznam filmů
  1. Kriketová móda (1915) / Fanchon, kriket (román)
  2. Leone Leoni (1917) / Leone Leoni (román)
  3. Indiana (1920) / Indiana (román)
  4. Zatracená bažina (1923) / Mare au diable, La (román)
  5. Moprá (1926) / Mauprat (román)
  6. Lachende Grille, Die (1926) / Lachende Grille, Die
  7. Jutrzenka (1969) / Jutrzenka (román)
  8. Moprá (TV) (1972) / Mauprat (román)
  9. Zatracená bažina (TV) (1972) / Mare au diable, La (román)
  10. Francois the Foundling (TV) (1976) / François le Champi (román)
  11. Jemní pánové z Bois-Doré (televizní seriál) (1976) / Beaux messieurs de Bois-Doré, Les (román)
  12. Petite Fadette (TV) (1979) / Petite Fadette, La (román)
  13. Ville noire, La (TV) (1981) / Ville noire, La (román)
  14. Les amours romantiques (televizní seriál) (1983) / Les amours romantiques
  15. Little Fadette (TV) (2004) / La petite Fadette (román)

Zvuk se přehrává

Cyklus "Babiččiny pohádky", 2011, nakladatelství ArmMir, překlad a produkce Irina Voskresenskaya [33]

Poznámky

  1. ↑ 1 2 F. S. Sand, George  (anglicky) // Encyclopædia Britannica : slovník umění, věd, literatury a obecných informací / H. Chisholm - 11 - New York , Cambridge, Anglie : University Press , 1911. - Sv. 24. - S. 131-135.
  2. ↑ 1 2 Písek // Stručná literární encyklopedie - M .: Sovětská encyklopedie , 1962. - T. 6. - S. 641-644.
  3. ↑ 1 2 George Sand  (holandština)
  4. ↑ WeChangEd
  5. ↑ George Sand. Příběh mého života. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 33
  6. ↑ Hippolyte Shatiron (1798-1848). Následně majitel hradu Montgivret u Nohantu . Byl ženatý s Emilie de Villeneuve
  7. ↑ George Sand. Příběh mého života. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 41
  8. ↑ A. Morua. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 41
  9. ↑ Citováno. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 44
  10. ↑ George Sand. Příběh mého života. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. padesáti
  11. ↑ George Sand, Histoire de ma vie, I, str. 1007
  12. ↑ A. Morua. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 61
  13. ↑ George Sand, Histoire de ma vie, I, str. 1022.
  14. ↑ George Sand. Příběh mého života. Cit. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 64
  15. ↑ Deník Aurory Dupinové. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 67
  16. ↑ Jeho matka byla služebná Augustine Soulet.
  17. ↑ Citováno. Citace: A. Morois. Lelia aneb Život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 79
  18. ↑ Z dopisu od Aurory Dudevant Julesi Boucuaranovi, učiteli jejího syna Maurice. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 124
  19. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 142
  20. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 172
  21. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 155-156
  22. ↑ George Sand. Příběh mého života. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 189
  23. ↑ George Sand. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 209
  24. ↑ 1 2 Citováno. Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 237
  25. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 265
  26. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 281
  27. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 315
  28. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 321
  29. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 325
  30. ↑ Autor pomníku na Chopinově hrobě
  31. ↑ Citace: A. Morois. Lelia aneb život George Sandové. - M .: Pravda, 1990. s. 340
  32. ↑ Schuele, Donna C. "Nikdo nemůže popřít výmluvnost dámy: Ženy, právo a vláda v Kalifornii, 1850-1890," California History, Volume 81. Number 3-4. (2003): str. 169-198.
  33. ↑ [Babiččiny pohádky. Pohádková kniha. George Sand]

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole