Imitace (hudba)

Imitace (z latinského  imitatio  - napodobování) v hudbě je vícehlasá technika, při které se téma po přednesení jednoho hlasu opakuje dalšími hlasy. Počáteční hlas se nazývá proposta ( z ital .  proposta  - nabídka), napodobující hlas - risposta (z ital .  risposta  - odpověď). V závislosti na počtu hlasů může existovat několik rispostů. Existují intervaly imitace (podle počátečního zvuku), vzdálenost (podle délky proposty) a strana (nad nebo pod propostou). Jednoduchá imitace se od kanonické imitace liší tím, že se v ní opakuje pouze jednohlasá část proposty.

Odrůdy imitace

Risposta může být různá: v oběhu (každý interval v propostě je brán v opačném směru); ve zvýšení nebo snížení (ve vztahu k rytmu proposta); v kombinaci prvního a druhého (například v oběhu a zvýšení); v rakhode (pohyb v rispostu od konce k začátku proposty); nepřesné (neúplná shoda s propostou).

Historický nástin

Napodobování má pravděpodobně lidový původ – „lid velmi brzy uměl zpívat přísně kanonicky“ ( R. I. Gruber ) [1] . Imitace se stále nacházejí ve folklórní (polyfonní) hudbě řady tradic [2] .

V profesionální hudbě bylo opakování původně pouze výměnou hlasů (viz Organum , Notre Dame School ). Imitace dosáhla svého vrcholu v polyfonii nizozemské (francouzsko-vlámské) školy 15.-16. století ( Dufay , Okeghem , Josquin , Lasso ), v dílech Palestriny a dalších italských skladatelů. V baroku se imitace stává vůdčí technikou polyfonie, vychází z ní forma fugy (zejména výrazně v díle J. S. Bacha ) a v následujících dobách až do současnosti. Imitace se uplatňuje nejen v hudbě vícehlasé, ale i v homofonně-harmonické, jako prostředek k melodizaci hlasů harmonie, v doprovodech romancí a jiných sólových skladeb, v ansámblové a orchestrální hudbě.

Poznámky

  1. ↑ V. V. Protopopov . Polyphony Archived 16. března 2015 na Wayback Machine . // Hudební encyklopedie .
  2. ↑ Frayonov V.P. Imitace // BRE. T. 11. M., 2008, s. 131.

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie