Sekretářka kabinetu nebo státní tajemník - státní funkce, která existovala v Ruské říši za vlády Kateřiny II . a jejího syna Pavla . Úřad státních tajemníků se v roce 1763 oddělil od císařského kabinetu a až do zřízení ministerstev v roce 1802 sloužil jako osobní úřad panovníka.
Po nástupu na trůn pověřila Kateřina II . A. V. Olsufiev , I. P. Elagin a G. N. Teplov , aby spravovali jejich záležitosti . V červnu 1763 byl zdokumentován postup přijímání žádostí adresovaných císařovně . Přenesli jí také stížnosti na byrokracii v ústavech. Dříve takové petice shromažďoval prostřednictvím své kanceláře generální reketmeister .
Sekretářky měly celý den službu v čekárně císařovny a přišly za ní hned na první zavolání. Catherine měla ve zvyku denně poslouchat sekretářky a teprve ke konci své vlády snížila počet audienci na dvě týdně. Po obdržení usnesení císařovny o té či oné petici zaslali sekretáři dokumenty řídícímu senátu a dalším státním institucím.
Každý kabinetní tajemník měl svou kancelář a její velikost nepřímo svědčila o váze té či oné sekretářky. Největší kancelář měl v 80. letech 18. století. A. A. Bezborodko . „Mladší“ sekretáři (S. M. Kozmin, P. I. Pastukhov) byli císařovnou instruováni především technickými otázkami, petice přijímali osobně. V době smrti císařovny měli „vlastní záležitosti Jejího císařského veličenstva“ na starosti tři lidé – D. P. Troščinskij , P. I. Turchaninov a A. M. Gribovskij .
Téměř všichni státní sekretáři byli lidé s nepříliš bohatým bohatstvím a nijak zvlášť urození. Z 16 Kateřininých sekretářů bylo 6 z kozáckých starších . Funkce tajemníka kabinetu jim dávala možnost navazovat spojení u soudu a díky své efektivitě se posunout na kariérním žebříčku, čehož beze zbytku využili například Bezborodko nebo Zavadovský .
| Státní tajemníci Kateřiny II | |
|---|---|