Renesanční latina ( lat. Lingua Latina Renascentiae ) je varianta latinského jazyka vyvinutého během evropské renesance ve 14. a 15. století humanistickým hnutím .
Fráze Ad fontes ( K počátkům ) byla výkřikem humanistů, kteří se snažili očistit latinu od středověkého slovníku a stylistických přírůstků, které získala po rozpadu Římské říše . Vedli je zlatým věkem latinské literatury a zejména řečí Cicerona v próze a Vergilia v poezii. Opustili použití posloupnosti a jiných přízvukových forem metrických, aby oživili řecké formy používané v latinské poezii během římského období. Humanisté odsoudili velkou část středověké latinské literatury, věřili, že pouze starověká latinská literatura římského období byla „skutečně latinská“.
Někteří humanisté 16. století se také snažili latinu očistit od rysů středověkého pravopisu. Trvali na tom, že například ae by mělo být zapsáno celé všude tam, kde bylo použito v klasické latině; středověcí písaři často psali e místo AE. Humanisté byli mnohem horlivější než středověcí latinští spisovatelé a věřili, že t a c by měly být odděleny, protože důsledky palatalizace z nich udělaly homofony.
Humanistické plány na předělání latiny byly z velké části úspěšné, alespoň na poli vzdělávání. Školy nyní vyučují humanistické psaní a podporují studium textů vybraných humanisty. Na druhou stranu, od té doby, co se humanistická latina stala elegantním literárním jazykem, je mnohem obtížnější psát latinsky knihy o jurisprudenci, medicíně, vědě nebo moderní politice v souladu se všemi humanistickými normami. Renesanční latina se postupně vyvinula v novou latinu 16. a 19. století, která byla používána jako autorův jazyk pro diskusi o otázkách považovaných za dostatečně důležité, aby si zasloužily mezinárodní uznání.
| Historie latinského jazyka | ||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| ||||||||
| ||||||||