Medicína v Německu je navržena tak, aby chránila zdraví a pohodu občanů Spolkové republiky Německo . Reformy v oblasti lékařské péče o obyvatelstvo a směřování zdravotního systému jsou součástí globálního strategického programu rozvoje zdravotnictví a sociální infrastruktury.
Historie medicíny v Německu má hluboké kořeny. V boji proti různým nemocem používaly starověké germánské kmeny léčivé rostliny a byliny ve snaze léčit nemoci . Jimi nabyté zkušenosti se z generace na generaci vyvíjely v lidové léčitelství . S příchodem písma se vývoj ústní a písemné větve tradiční medicíny začal oddělovat. Mnoho léčivých rostlin se používá pro účely prevence a léčby. K tomu se používaly semena, kořeny, květy, listy, byly sledovány účinky ovoce, zeleniny a léčivých bylinných čajů na organismus , jejich účinek na kašel , krvácení , bolesti, průjmy a další nemoci. Tehdejší léčitelé znali i chirurgii , měli určité zkušenosti, primitivní metody léčby nádorů , zlomenin na různých místech lidského těla.
Ve středověku přispěly ke zrodu lékařské péče kostely a obce s nemocnicemi a lékaři. S rozvojem německé státnosti se nejprve objevila kontrola a dohled nad lékařskou profesí a poté přijímání předpisů o licencích (Approbationsordnungen) a schvalování cenových příkazů (Gebührenordnungen). V roce 1852 Prusko zrušilo tradiční dělení lékařů na chirurgy a terapeuty a uzavřelo chirurgické školy. Iniciativa liberálních veřejných organizací, mezi které patřil i Rudolph Virchow, umožnila přijetí první obchodní legislativy Německé říše (1871). V roce 1939 byl také schválen zákon o alternativní medicíně , který upravoval ceny léčby alternativními metodami léčby. Německý kancléř Otto von Bismarck zavedl první systém sociálního zabezpečení na světě, včetně povinného zdravotního pojištění pro všechny pracující a jejich rodiny, které dnes pokrývá 90 % populace.
Po znovusjednocení v roce 1991 byly běžné polikliniky v NDR uzavřeny a přeměněny na ordinace lékařů. Orgány veřejného zdraví nehrají ve zdravotnictví absolutně žádnou roli s výjimkou katastrof a katastrof. Všechny fakultní nemocnice (kliniky) s lůžkovou léčbou zůstaly v rukou státu. Pro zajištění financování uzavírají německé nemocnice smlouvy s pojišťovnami a také dostávají vládní investiční dotace z daňových příjmů. Je tak zajištěno duální financování, které je zcela odděleno od financování lékařských ordinací (ordinací). Četné reformy zdravotnické legislativy se pokusily odvrátit hrozbu hrozícího dvojího financování drahé infrastruktury (např. nákup lékařského vybavení). Pokusy o spojení akademické a komplementární medicíny v Německu jsou známy pod novým konceptem integrativní medicíny [1] .
Na státní úrovni je lékařská praxe v Německu nerozlučně spjata s vědeckým výzkumem prováděným na univerzitních klinikách. Stát také intenzivně finančně podporuje jak vědecký výzkum, tak údržbu a rozvoj technické základny klinik. Německá medicína se díky tomu aktivně rozvíjí ve všech moderních oblastech oboru. Zároveň je možné vyčlenit některé směry, které jsou centrální.
Každé desáté euro utracené v Německu jde na zdravotnictví. Toto číslo vypočítal Německý státní statistický úřad (Statistische Bundesamt) [4] k Mezinárodnímu dni zdraví 7. dubna 2013. V přepočtu na jednoho obyvatele v roce 2011 bylo vynaloženo 3590 Euro, celkem v roce 2011 stála zdravotní péče Německo 294 miliard eur. To je o 1,9 % více než v předchozím roce.
Navzdory tomu se podíl nákladů na zdravotní péči na německém hrubém domácím produktu snížil a činil 11,3 procenta. V roce 2010 byly náklady 11,5 procenta a v roce 2009 11,8 procenta. Za důvod tohoto vývoje vědci označují poměrně silný růst německé ekonomiky za poslední dva roky. Zároveň se zpomalilo tempo růstu nákladů na zdravotní péči. V posledním desetiletí to bylo v průměru 3 procenta ročně.
Většina německé populace je pojištěna u veřejných zdravotních pojišťoven. Státní zdravotní pojištění v Německu je spolu s důchodovým pojištěním, úrazovým pojištěním, pojištěním v nezaměstnanosti a pojištěním zdravotní péče hlavní složkou německého systému sociálního pojištění a jedním z hlavních článků německého systému zdravotní péče.
Zdravotní pojištění v Německu je povinné pro všechny pracující a další skupiny obyvatel. Zdravotní pojištění si za určitých podmínek může pojištěnec zvolit samostatně.
První zákon o povinném zdravotním pojištění pro pracující obyvatelstvo vstoupil v platnost v celém Německu 15. června 1883. Až do tohoto okamžiku, od dubna 1869, zákon o nemocenském pojištění platil pouze v Bavorsku. Tyto dva zákony byly ve skutečnosti zakladateli zavedení povinného systému zdravotní péče na celém světě.
Všichni pojistitelé, kteří mají státní zdravotní pojištění, mají nárok na téměř stejný rozsah lékařských služeb. Výše poskytnuté zdravotní péče v rámci státního zdravotního pojištění nezávisí na výši pojistného. Náklady na zdravotní pojištění se pro každého občana určují podle jeho příjmů. V tomto případě (za určitých podmínek) mohou být do pojistky zahrnuti i rodinní příslušníci bez navýšení výše pojistné částky.
Rozsah zdravotních výkonů v rámci státního zdravotního pojištění je promítnut do Páté knihy sociální legislativy (SGB V) a má řadu určitých omezení, která se promítají do § 12 Abs. 1 SGB V).
Hlavním účelem zákonného zdravotního pojištění je udržení a obnovení zdraví pojištěného (§ 1 SGB V).
Nárok na soukromé zdravotní pojištění má určitá skupina německého obyvatelstva, např. šéfové soukromých společností, osoby zastávající veřejné funkce, pracující ve strukturách sociálního státu atd. Příjem této části populace jim umožňuje opustit státní povinné pojištění a přejít na soukromé zdravotní pojištění. Soukromé zdravotní pojištění nabízí širší rozsah lékařských služeb než veřejné pojištění. Rozsah zdravotních služeb si může pojištěný libovolně zvolit, v souvislosti s tím se do značné míry liší i výše pojistky. Výše pojistného závisí také na celkovém zdravotním stavu pojištěnce, pohlaví a věku pojištěného.
2,3 % populace je pojištěno podle svého sociálního postavení a má jiné druhy zdravotního pojištění. Pouze 0,1 % - 0,3 % obyvatel žije v Německu bez zdravotního pojištění.
Náklady na úhradu pojistného na zdravotní pojištění hradí zpravidla částečně zaměstnavatel.
Částky, kterými přispívají pojištěnci, pokrývají ve větší míře náklady a jsou tak hlavním zdrojem financování německého zdravotnictví. Některé oblasti zdravotnictví dostávají další finanční podporu i z jiných zdrojů financování, a to od jednotlivců a organizací, různých státních úřadů.
Spolu s tím existuje mimo zdravotní pojištění určitý výčet zdravotních výkonů, které nejsou zahrnuty do zdravotního pojištění a hradí si je pojištěnec samostatně. Patří mezi ně tzv. „individuální lékařské služby“: fitness, zdravý životní styl, plastická chirurgie, řada léků, alternativní medicína a další.