Milánský edikt

Milánský edikt
lat.  Edictum Mediolanense
Pohled přepsat
Stát
Přijetí Římští císaři Konstantin Veliký a Licinius
Vstup v platnost 313
První publikace června 313
Logo Wikisource Text ve Wikisource

Milánský edikt ( lat.  Edictum Mediolanense ) je dohoda ( edikt ) dosažená v červnu 313 římskými císaři Konstantinem a Liciniusem na setkání v Mediolanu ( Milán ). Proklamovaná náboženská tolerance na území Římské říše [1] [2] . Je považován za zlomový bod v přeměně křesťanství v oficiální náboženství říše.

Pozadí

Do začátku 4. století se ke křesťanskému náboženství hlásil každý desátý obyvatel Římské říše, tedy celkem minimálně 6 milionů lidí [3] .

Milánský edikt byl logickým pokračováním ediktu Nikomedie , vydaného císařem Galeriem 30. dubna 311. Edikt Nikomedie legalizoval křesťanství a povolil praxi obřadů pod podmínkou, že se křesťané budou modlit za blaho státu a císaře . Zároveň edikt z roku 311 nedal křesťanům to, oč žádali, a obecně nehrál roli, kterou mu Galerius slovy připisoval. Křesťanům nebyly vráceny zejména náboženské stavby (chrámy, hřbitovy, památky) a další majetek zabavený za Diokleciána . Rovněž nebyla stanovena náhrada za zničené památky, chrámy, šperky atd.

Milánský edikt šel mnohem dále. Byl zaslán všem vedoucím zemských správ říše. Eusebius z Cesareje píše: „ ... Konstantin a s ním ještě nepropadl šílenství Licinius, který se ho později zmocnil, uctívající Boha jako dárce všech jemu seslaných požehnání, jednomyslně vydali zákon, který je pro křesťany naprosto vynikající. Poslali ho k Maximinovi, který stále vládl na východě a líčil se nad nimi “ [4] .

Obsah

Samotný edikt k nám ve skutečnosti nedorazil, ale cituje ho Lactantius ve svém díle „ O smrti pronásledovatelů “. Kromě latinského textu, který podal Lactantius, se dochoval překlad ve staré řečtině vyrobený z latiny před rokem 325. Tento překlad milánského ediktu podává Eusebius Pamphilus ve své knize . Tyto dva texty, v latině a ve staré řečtině, se obsahově liší. V latinském textu chybí úvodní část:

„Dlouho jsme věřili, že svoboda uctívání Boha by neměla být omezována, ale naopak je nutné opustit mysl a vůli každého, aby se zabýval božskými předměty podle své vlastní volby, vydali jsme příkaz jak všem ostatním, tak křesťanům, aby si zachovali svou víru a uctívání Boha. Ale protože v vyhlášce obsahujícím toto povolení bylo mnoho a různá náboženství zmiňována nejistě, někteří z nich brzy ztratili příležitost udržet svou víru. “( Dr.-Greek ἤδη μὲν πάλαι σκοπῦς τὴν ἀσκείας ὐκ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἑ ἑ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἀκ ἑκάστου τῇ διανοίᾳ καὶ τῇ βουλήσει ἐξουσίαν δοτέον τοῦ τὰ θεῖα πράγματα τημελεῖν κατὰ τὴν αὐτοῦ προαίρεσιν ἕκαστον, κεκελεύκειμεν τοῖς τε Χριστιανοῖς τῆς αἱρέσεως καὶ τῆς θρῃσκείας τῆς ἑαυτῶν τὴν πίστιν φυλάττειν· ἀλλ᾿ ἐπειδὴ πολλαὶ καὶ διάφοροι αἱρέσεις ἐν ἐκείνῃ τῇ ἀντιγραφῇ, ἐν ᾗ τοῖς αὐτοῖς συνεχω- ρήθη ἡ τοιαύτη ἐξουσία, ἐδόκουν προστεῖσθῶύ) ὀ ὀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ἀ ὀ ὀ ) ιι) ὀ ὀῆῆῆιι ὀ ὀtnosti ν Chceρύ ὀτ᾿ῆ Chceρύ ὀτίῆῆῆὲιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιιῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆῆ ὀtnosti ὀ Chce

V souladu s milánským ediktem byla všechna náboženství zrovnoprávněna, a tak tradiční římské pohanství ztratilo svou roli oficiálního náboženství . Edikt konkrétně vyčleňoval křesťany a stanovil navrácení veškerého majetku, který jim byl během pronásledování odebrán, křesťanům a křesťanským komunitám. Edikt také poskytoval odškodnění z pokladny těm, kteří se zmocnili majetku dříve vlastněného křesťany a byli nuceni tento majetek vrátit bývalým vlastníkům [5] .

Tradičně byl Milánský edikt považován za prohlašující křesťanství za jediné náboženství říše. Tento pohled podle modernějšího názoru nenachází potvrzení ani v dochovaných převyprávěních ediktu, ani v okolnostech jeho sepsání [6] . V.V. Bolotov tedy poznamenává, že „edikt dal svobodu celému obyvatelstvu říše držet se svého náboženství, aniž by omezoval privilegia pohanů, a otevřel možnost přejít nejen ke křesťanství, ale také k jiným pohanským kultům. “ [7] .

Poznámky

  1. ↑ Milánský edikt  // Velká sovětská encyklopedie  : [v 66 svazcích]  / kap. vyd. O. Yu Schmidt . - 1. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie , 1926-1947.
  2. ↑ Milánský edikt // Velká sovětská encyklopedie  : [v 51 svazcích]  / kap. vyd. S. I. Vavilov . - 2. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1949-1958.
  3. ↑ BBC Radio 4 – V naší době, raně křesťanské mučednictví . Získáno 17. června 2022. Archivováno z originálu 8. června 2022.
  4. ↑ Eusebius Pamphilus Církevní dějiny. IX:9
  5. ↑ Eusebius Pamphilus Církevní dějiny. X:5 Archivováno 4. března 2018 na Wayback Machine
  6. ↑ Posnov M. E. History of the Christian Church Archivní kopie ze 4. srpna 2016 na Wayback Machine .
  7. ↑ Vorobieva N.N. Problém vztahů mezi křesťanskou církví a státem v Římské říši I-IV století. v zpravodajství ruské historiografie 2. poloviny 19. - počátku 20. století. Omsk, 2005. S. 110. ISBN 5-7779-0585-4

Odkazy