The New Great Game ( angl. The New Great Game ) je termín populární v žurnalistické literatuře k popisu moderní geopolitiky ve Střední Asii , na Středním východě a v dalších pohraničních regionech. Je to narážka na tzv. Velkou hru - rivalitu v XIX století. mezi britským a ruským impériem o dominanci ve střední Asii.
Termín se rozšířil, od literatury po analytické programy, objevuje se v názvech knih, akademických časopisech a novinových článcích.
Mnoho autorů a analytiků tvrdí, že tato nová „hra“ je založena na kontrole ropy. Nyní však namísto boje za skutečnou kontrolu nad fyzickými územími jsou „cenou“ lukrativní smlouvy, trasy potrubí, trasy tankerů atd.
Princ Andrew, vévoda z Yorku byl zveřejněn prostřednictvím portálu WikiLeaks , aby podpořil koncept nové velké hry:
Opět hrajeme Velkou hru. A tentokrát chceme vyhrát!
Původní text (anglicky)[ zobrazitskrýt] „byli nyní zpět v centru hraní Velké hry“. Ještě animovanější než kdy jindy arogantně prohlásil: "A tentokrát chceme vyhrát!"Klíčovou součástí „Nové velké hry“ bylo soupeření o Střední Asii. Termín Střední Asie zavedl německý geograf Alexander Humboldt v roce 1843. Ve Spojených státech o něj nový zájem vznikl po vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu v prosinci 1979. Administrativa Ronalda Reagana se obávala, že SSSR vytváří odrazový můstek pro průlom ke zdrojům ropy a plynu v Perském zálivu.
Spojené státy brzdily plány sovětských komunistů a podporovaly afghánské mudžáhidy, aby oslabili pozice SSSR. Američtí experti proto v 80. letech zdůrazňovali důležitost nepřímé přítomnosti USA v regionu. Bylo to o potřebě budovat partnerství s Pákistánem a Čínou.
V 90. letech 20. století dokončil termín „Střední Asie“ americký politolog Michael Mandelbaum. Upozornil na rozdíl mezi tímto konceptem a sovětskou „střední Asií“. Střední Asie zahrnuje bývalé sovětské republiky Střední Asie, Kazachstán, západní oblasti ČLR (především Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang), Afghánistán, Pákistán, zónu indicko-pákistánského konfliktu a Mongolsko. To znamenalo neuznat práva Ruska na prioritní partnerství s republikami bývalého SSSR. Administrativa Williama Clintona přijala doporučení M. Mandelbauma jako součást „Strategie národní bezpečnosti USA“ z roku 1996.
Po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991 se Spojené státy vydaly na cestu rozsáhlého pronikání do Střední Asie. V roce 1993 iniciovala Clintonova administrativa projekt TRACECA , který zahrnoval vytvoření řady ropovodů a plynovodů ze Střední Asie, které obcházely Rusko. V březnu 1997 americký poradce pro národní bezpečnost Samuel Berger oznámil, že střední Asie a jižní Kavkaz se stávají prioritou americké diplomacie. V srpnu 1997 Spojené státy prohlásily Kaspické moře za zónu svých životních zájmů. Kongres USA přijal 3. srpna 1999 zákon o strategii Hedvábné stezky, který počítal s vytvořením dopravních a energetických koridorů v prostoru od hranic ČLR a zemí Střední Asie až po Černé moře.
1. července 1994 Turecko zpřísnilo předpisy pro průjezd ropných tankerů Bosporem a Dardanelami. To znamenalo částečnou revizi Montreuxské úmluvy z roku 1936, která zaručovala svobodu obchodní plavby průlivy. Toto rozhodnutí Ankary vedlo ke zvýšení nákladů na vývoz ropy přes ruský přístav Novorossijsk. Americký koncern „Unocal“ zahájil v srpnu 1994 jednání s Ázerbájdžánem, Kazachstánem a Turkmenistánem o hledání alternativních cest pro přepravu kaspické ropy. 29. října 1998 na summitu v Ankaře prezidenti Ázerbájdžánu, Gruzie, Turecka a Uzbekistánu podepsali deklaraci za přítomnosti amerického ministra energetiky Williama Richardsona. Politické rozhodnutí padlo na istanbulském summitu OBSE ve dnech 18. – 19. listopadu 1999. Ropovod byl uveden do provozu 4. června 2006. Klíčovým problémem jeho provozu zůstávalo chronické nedostatečné zatížení ropou.
Mezi další projekty patřila výstavba ropovodů a plynovodů po dně Kaspického moře, které jsou však zatím ve zmrazeném stavu kvůli nedokončenosti sporů o rozdělení Kaspického moře.
Po zahájení protiteroristické operace v Afghánistánu získaly Spojené státy vojenskou přítomnost ve Střední Asii. 7. října 2001 podepsaly USA a Uzbekistán dohodu o využití vojenské základny Karshi-Khanabad . 1. prosince 2001 následovala dohoda mezi NATO a Kyrgyzstánem o zřízení letecké základny Manas. Právo na mezipřistání udělily koaličním letounům také Tádžikistán (letiště Kulyab a Kurgan-Tube) a Kazachstán (letiště Lugovoi).
Počátkem roku 2002 USA posílily svou přítomnost ve Střední Asii. 13. března 2002 podepsaly Spojené státy a Uzbekistán Deklaraci o strategickém partnerství a základu pro spolupráci. 20. února 2002 se Tádžikistán připojil k programu Partnerství pro mír. 20. dubna 2002 koalice poprvé použila stíhačky F-16 z letecké základny Manas v Afghánistánu. 1. července 2002 byla Střední Asie zahrnuta do oblasti odpovědnosti speciálně vytvořeného amerického centrálního velení.
V polovině roku 2002 se USA pokusily rozšířit svou přítomnost. Na slyšení v Senátu 27. června 2002 náměstkyně ministra zahraničí USA Lynn Pascoe a Lorne Kreiner obhajovaly rozšíření partnerství se zeměmi Střední Asie. Jednalo se o možnost podepsání dohody o vojenském partnerství Spojenými státy s Uzbekistánem, Kazachstánem a případně Tádžikistánem. Noviny Washington Post zveřejnily 26. srpna 2002 dva ambiciózní projekty administrativy George W. Bushe: 1) podpis „protiteroristického paktu“ za účasti Afghánistánu, Pákistánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, USA a případně Tádžikistán; 2) znovuzřízení Ústřední organizace smlouvy (CENTO), určené k boji proti nadnárodnímu terorismu.
Nový pohled na roli Střední Asie byl zakotven v Národní bezpečnostní strategii USA (září 2002). „Eurasie“ a Blízký východ byly v dokumentu deklarovány jako prioritní regiony z hlediska národních zájmů Spojených států. Evropa byla odsunuta na třetí místo. List tvrdil, že Střední Asie je ohniskem „výzev a příležitostí“ pro Ameriku v novém století. První z nich zahrnoval nadnárodní terorismus, radikalizaci islámu a obchod s drogami. Druhým je přítomnost velkých (byť neprokázaných) zásob uhlovodíků a možnost omezení vlivu ČLR.