V psychoanalytické teorii Jacquese Lacana je „objet petit a“ chápán jako nedosažitelný předmět touhy . Říká se tomu také objekt-příčina touhy. Jacques Lacan vždy trval na tom, že termín by měl zůstat nepřeložený, „čímž se dosáhne stavu algebraického znaku“ („Écrits“).
„A“ odkazuje na francouzské slovo „autre“ (jiné). Tento koncept je nerozlučně spjat s Freudovým konceptem „objektu“ a Lacanovým konceptem „jinakosti“. [jeden]
Jacques-Alain Miller poukázal na původ předmětu a z Freudova „ztraceného předmětu... funkce, kterou Freud objevil ve Třech esejích... a z níž Karl Abraham vytvořil základ své teorie az níž odvodil první prostory „dílčího objektu“. [2]
Potom, podle Millera, Melanie Kleinová "umístila částečný objekt do středu mentální ekonomiky... takže Winnicott byl schopen vidět přechodný objekt ." [3] Tato dlouhá prehistorie objektových vztahů je to, „co Lacan shrnuje, kondenzuje, ospravedlňuje a konstruuje s objektem 'a'.“ [4]
„Na Lacanových seminářích na konci 50. a na začátku 60. let se s vyvíjejícím se konceptem ‚objet (petit) a‘ zachází v matematice fantazie jako s předmětem touhy umístěným v jiném... záměrném odklonu od britského vztahového objektu psychoanalýza." [5]
V roce 1957 na semináři „Utváření nevědomí“ Lacan zavádí pojem „objet petit a“ jako koncept (kleinovského) imaginárního dílčího objektu, prvku, který se zdá být oddělitelný od zbytku těla. Na semináři "Le transfert" (1960-1961) artikuluje objekt a s pojmem "agalma". Stejně jako je „agalma“ vzácný předmět skrytý v neužitečné schránce, tak „objet petit a“ je objektem touhy, který hledáme v jiném. „Schránka“ může mít mnoho podob, všechny jsou nedůležité, důležité je, co je uvnitř krabice, příčina touhy.
Na seminářích „Úzkost“ (1962-1963) a „Čtyři základní pojmy psychoanalýzy“ (1964) je objekt a definován jako nesymbolizovaný zbytek Skutečnosti. Touto problematikou se podrobněji zabývá seminář "Reverse of Psychoanalysis" (1969-1970), kde Lacan rozvíjí svou teorii čtyř diskurzů . V diskurzu mistra představuje označující subjekt pro všechny ostatní označující, ale v tomto procesu je vždy nadbytek: tento nadbytek je předmětem malého a, nadbytečného významu, nadbytku fr. jouissance .
Žižek vysvětluje tento objekt odkazem na Macguffina Alfreda Hitchcocka : „Macguffin je čistý a jednoduchý objekt a: nedostatek, připomínka Skutečnosti, která vytváří symbolický pohyb interpretace, díru ve středu symbolického řádu, jeho pouhý vzhled představuje tajemství, které vyžaduje vysvětlení, interpretaci atd. („Miluj svůj symptom, jako miluješ sám sebe“).
Když mluvíme o vypadávání objektu a, Lacan poznamenal, že „rozmanitost forem tohoto vypadávajícího objektu musí souviset se způsobem, jakým subjekt vnímá touhu Druhého“. [6] Nejranější formou je "to, co se nazývá prsa... toto prso ve své funkci předmětu, předmětu a, způsobuje touhu." [7]
Následuje druhá forma: anální objekt. Víme, že je fenomenálně dán jako dar, dar daný v úzkosti. [8] Třetí forma se objevuje „na úrovni sexuálního aktu... kde pro nás freudovské učení a tradice, která ho podporovala, umisťuje zející propast kastrace. [9]
Lacan také definoval funkci objektu a na úrovni skopické přitažlivosti. Jeho podstata je realizována do té míry, že subjekt je více než kdekoli jinde v zajetí funkce touhy. [deset]
Aby k přenosu došlo, musí analytik obsahovat předmět analyzátoru: "Psychoanalytici... jsou pouze předměty - předměty subjektu provádějícího analýzu." [11] Pro Lacana: „Být v roli Theresie analytikovi nestačí. Navíc je nutné, aby měl – jak kdysi řekl Apollinaire – prsa. [12] Jinými slovy, psychoanalytik musí představovat nebo obsahovat chybějící objekt touhy.