Parlamentní volby v Bělorusku (2000)

15. října 2000 se konaly volby poslanců Sněmovny reprezentantů Národního shromáždění Běloruské republiky druhého svolání , které však běloruská opozice téměř úplně bojkotovala. Volby se konaly podle většinového volebního systému .

Předvolební situace

Tyto volby do Sněmovny reprezentantů se 110 křesly se v Bělorusku konaly jako první od konzultativního referenda v roce 1996, jehož otázky však díky úsilí prezidenta Alexandra Lukašenka změnily ústavu. Na podzim roku 1999 proběhly neplodné rozhovory mezi Lukašenkovými zástupci a opozicí o přístupu k vládnímu vysílání, volební legislativě a parlamentním pravomocem. V lednu 2000 Lukašenko vypsal volby do Národního shromáždění [1] a schválil volební zákon (ES) a v červnu v něm provedl změny. Sedm z devíti opozičních stran se rozhodlo volby bojkotovat.

Volební systém

EK ze dne 24. dubna 2000, ve znění z června, nezajišťuje zastoupení více stran v Ústřední volební komisi a omezenou volební kampaň. Třetí část článku 167 správního řádu z roku 1984 se nadále používá ke stíhání výzev k bojkotu voleb, které vedly k odsouzení více než 100 lidí v předvečer voleb.

Podle EK bylo ke zvolení poslance v prvním kole potřeba volit více než 50 % voličů registrovaných ve volebním okrsku a jeden z navržených získat nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. Pokud žádný z nominovaných nezískal nadpoloviční většinu hlasů, ale hlasovala nadpoloviční většina hlasujících, proběhlo druhé kolo mezi dvěma nominovanými, kteří získali největší počet hlasů. Pokud ve druhém kole volební účast nedosáhla více než 25 % voličů, proběhly opakované volby spolu s novou kandidátní listinou.

Volební komise

Volby prováděla Ústřední komise pro volby a referenda (CEC), 110 okresních volebních komisí (DEC) a 6 693 okrskových volebních komisí (PEC). Složení volebních komisí bylo jmenováno výkonnou mocí především z řad úředníků a zaměstnanců státních podniků. Z 330 míst předsedů, jejich zástupců a tajemníků OIC, úředníků a vedoucích státních podniků obsadilo 86 %. 11. září 2000 jmenoval Lukašenko do CEC dalších 9 nehlasujících členů z politických stran účastnících se voleb. Mezi nimi byli 2 zástupci z opozičních stran - Liberálně demokratické strany (LDP) a Komunistické strany (PKB).

Registrace kandidátů

Nominaci provedly strany, dělnické kolektivy a nasbíráním 1000 podpisů voličů. Ze 768 kandidátů se jich u DEK zaregistrovalo 550. Z 218 kandidátů, kterým byla registrace zamítnuta, podalo stížnost k ÚVK 146. ÚVK zaregistrovalo 23 kandidátů. Ze 123 kandidátů, které CEC odmítla, podalo 85 stížnosti k Nejvyššímu soudu Běloruské republiky. Nejvyšší soud zaregistroval pouze 5 kandidátů. Registraci tak dosáhlo 578 zájemců. Později však z voleb odstoupilo 11 kandidátů, registrace dalšího nominanta byla zrušena. Registraci odmítlo 20 % nominovaných stran a pracovních kolektivů. DEC také odmítla zaregistrovat asi 50 % samostatně navržených kandidátů, kteří nasbírali více než 1000 podpisů voličů a většinou patřili k opozici. Zhruba polovina z 578 přihlášených nominovaných pocházela z 9 stran, včetně 7 provládních a 2 opozičních – LDP a PCB. Dalších 7 opozičních stran volby bojkotovalo, ačkoli sociálně demokratická strana „Narodnaja Hromada“ (SDP „NG“) umožnila svým členům jít k volbám jako nezávislí kandidáti. Z opozice přišlo celkem 20 přihlášených kandidátů. Registrace byla zamítnuta na základě chyb v prohlášeních nominovaných o jejich příjmech a majetku a také 15 % pochybných podpisů nasbíraných na podporu [2] . Na tiskové konferenci dne 18. září předsedkyně CEC Lydia Yermoshina uvedla:

Volební komise se snažily brát ohled na tzv. významné osoby, někdy odpouštěly chyby, kterých se dopustily

.

Hlasování

Úředníci vyzvali k předčasnému hlasování do 5 dnů před dnem voleb. V této době pracovaly volební komise v neúplném složení, ve kterém měli být pouze 2 členové. Informační schránky nebyly v noci hlídány. Volební komise nebyly povinny vydávat pozorovatelům a zástupcům kandidátů kopie protokolů o výsledcích hlasování, což znemožňovalo napadnout falešné výsledky hlasování u soudu.

Volební kampaň

Oficiálně volební kampaň začala po registraci kandidátů 14. září. Někteří kandidáti však zahájili kampaň až po vyhovění odpovídajícím stížnostem u Nejvyššího soudu 28. září. Za každý volební obvod bylo asi 5 nominovaných. EK zakázala zahrnout do kampaní „urážky a pomluvy proti představitelům republiky a dalším kandidátům“ a stanovila perzekuci za „nepravdivé informace“. Jmenovaní měli na svědomí i aktivity svých příznivců. Lukašenkovo ​​prohlášení z 22. září ve státní televizi, ve kterém označil bývalého premiéra Michaila Chigira a předsedu SDP NG , kteří byli kandidáty, za „blázny a zloděje“, však neneslo žádnou odpovědnost. Po pochodech svobody 1. a 8. října, které uspořádali příznivci bojkotu, bylo několik jeho účastníků zatčeno. Místní úřady povolily méně než polovinu žádostí o pochody. Celkem bylo odsouzeno více než 100 příznivců bojkotu za demonstraci podle třetí části § 167 správního řádu.

Dominantní postavení měla státní televize a tisk, podřízený prezidentské administrativě. Opozice neměla možnost jejím prostřednictvím voličům zprostředkovat důvod bojkotu voleb. Podle rozhodnutí ÚVK z 11. září bylo nominovanému umožněno hovořit 5 minut ve vládním rozhlase a televizi a také umístit své poznámky o 2 tištěných stránkách do jednoho ze šesti vládních novin. Dne 14. října však předsedkyně CEC Lidia Yermoshina v dopise šéfredaktorovi listu Orshanskaya zakázala zveřejnění oznámení kandidáta až do zmínky o „autokratické vládě“ a „politické perzekuci médií v Bělorusku“. byl z něj odstraněn.

Při prohlídce nevládní tiskárny „Magic“ 13. září byl zabaven náklad nevládních novin „Worker“, které obsahovaly výzvu k bojkotu parlamentních voleb. Majitel a vedoucí tiskárny byl obviněn podle třetí části § 167 správního řádu, ale obžaloba byla 18. září stažena. Konto tiskárny vláda zmrazila 11. října. 13. října vláda pohrozila zabavením tiskového zařízení, aby mohla údajně vybrat daně po splatnosti od zastupitelské kanceláře Sorosovy nadace, která byla v roce 1997 uzavřena a jednala za dobrodince tiskárny. V pořadu „Secret Springs of Politics“ 21. září na BT byla Běloruská lidová fronta (BPF) přirovnávána k „fašistickým kolaborantům“ během druhé světové války . 7. října byl předseda Běloruské lidové fronty Zianon Poznyak prohlášen za „prase dobře krmené západním jídlem“. Moderátorka 9. a 10. října v pořadu Panorama tvrdí, že Pochod svobody se nezdařil. Novinář také dodal, že opozice bude potřebovat západní bomby, nikoli peníze, aby vyhodila do povětří stávající státní systém. BT také dvakrát porušila článek 46 EK, který zakazoval veřejné průzkumy – 5. a 9. října. Ve dnech 12. a 13. října v pořadu „Panenky“ srovnával novinář BT vůdce opozice s národními socialisty . Opozice nikdy nesměla reagovat na urážky, obvinění a pomluvy ve vládních tiskovinách. Nicméně, 2 zástupci opozice - Stanislav Shushkevich ze sociálně demokratické Hromady a Alexander Dobrovolsky ze Spojené občanské strany (UCP) byli vysíláni na ruském televizním kanálu " ORT " týden před volbami. Vysvětlili důvod bojkotu voleb a stěžovali si na nedostatečný přístup k vládnímu vysílání v Bělorusku.

Výsledky

Podle výsledků parlamentních voleb z roku 2000 má ve Sněmovně reprezentantů Národního shromáždění Běloruské republiky své zastoupení šest stran: [3]

• Komunistická strana Běloruska - 6
• Běloruská agrární strana - 4
• Republikánská strana práce a spravedlnosti - 1
• Běloruská společenská a sportovní strana - 1
• Sociálně demokratická strana lidového souhlasu - 1
• Liberálně demokratická strana - 1 (po volbách ze strany odešel poslanec LDP Alexej Vaganov)
• Sjednocená občanská strana - 2 (oba poslanci - Vladimir Novosyad a Jurij Morozov - pozastavili své členství v UCP).

Viz také

• Politické strany v Bělorusku

Poznámky

1. ↑ Dekret prezidenta Běloruské republiky o vypsání voleb do Sněmovny reprezentantů Národního shromáždění Běloruské republiky z druhého svolání . Získáno 10. března 2018. Archivováno z originálu 9. října 2020. (neurčitý)
2. ↑ Seznam kandidátů na poslance Sněmovny reprezentantů Národního shromáždění Běloruské republiky druhého svolání (podle volebních obvodů) (nepřístupný odkaz) . Získáno 10. března 2018. Archivováno z originálu 19. srpna 2019. (neurčitý) 
3. ↑ Archivovaná kopie . Datum přístupu: 18. září 2014. Archivováno z originálu 4. března 2016. (neurčitý)

Odkazy

• Volby do Národního shromáždění Běloruské republiky v roce 2000
• Seznam poslanců Sněmovny reprezentantů Národního shromáždění Běloruské republiky druhého svolání Archivováno 4. března 2016 na Wayback Machine