Územní obrana Slovinska

Územní obrana Slovinska ( Sloven . Teritorialna obramba Slovenije , Srb . Teritorialna vybrané Slovinsko ) je nedílnou součástí ozbrojených sil SFRJ, de facto první organizační struktury ozbrojených sil Slovinska, předchůdce moderních slovinských ozbrojených sil . Síly .

Historie

Po vstupu sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 byla v Jugoslávii přijata nová vojenská doktrína o totální obraně lidu, podle níž je každý občan SFRJ, který se postaví agresorovi na odpor, řádným příslušníkem jugoslávských ozbrojených sil. V republikách a provinciích začalo vytváření regionálních velitelství JNA. Takže 20. listopadu 1968 se objevila Územní obrana Slovinské socialistické republiky [1] . V roce 1988 byla podřízena 5. vojenské oblasti.

V létě 1990 začalo ve Slovinsku hnutí DEMOS prosazovat odtržení země od SFRJ, zachování všech vojenských objektů v zemi a jejich převedení pod kontrolu ozbrojených sil budoucí republiky. Bělehrad okamžitě nařídil Lublani rozpustit všechny vojenské jednotky Územní obrany Slovinska, ale Slovinci tento rozkaz ignorovali. Brzy ze skladů záhadně zmizely všechny zbraně, které byly převedeny do slovinských vojenských jednotek účastnících se války za nezávislost. .

Po vítězném konci války pro Slovinsko se Bělehrad vzdal nároků na slovinské zbraně. Samotná územní obrana trvala až do roku 1995, kdy vznikly moderní ozbrojené síly Slovinska.

Před „desetidenní válkou“ vypadala struktura TO ve Slovinsku takto:

• Velitelství v Lublani pod velením plukovníka Janeze Slapara.
• 2. vojenský region pod velením plukovníka Albina Gutmana. Ředitelství v Novom Městě
• 3. vojenský region pod velením plukovníka Petera Župana. Ředitelství v Crane
• 4. vojenský region pod velením Voiko Sternbergar. Ředitelství v Postojně
• 5. vojenský region pod velením plukovníka Janeze Lesiaka. Ředitelství v Lublani
• 6. vojenský region pod velením plukovníka Bogdana Baltrama. Sídlo v Nové Gorici
• 7. vojenský region pod velením plukovníka Vladimíra Miloševiče. Sídlo v Mariboru
• 8. vojenský region pod velením plukovníka Vitora Kranicha. Sídlo v Celje

26. června 1991 tvořilo TO 15 707 lidí.

Struktura

Zpočátku byli do personálního a velitelského štábu zařazeni pouze Slovinci, nicméně od léta 1974 proběhla v armádě malá demokratická reforma: do velitelského štábu byli nově zařazeni i Srbové. Slovinština byla v armádě považována za oficiální jazyk.

Jádrem Územní obrany byla tzv. Ochranná brigáda , která existovala od roku 1973 (její nástupkyní byla v roce 1992 1. speciální brigáda MORIS , která se pak stala základem 1. brigády ozbrojených sil Slovinska , vytvořené v r. 1998 ).

V květnu 1991 byly ve Slovinsku otevřeny první vojenské školy od získání nezávislosti: jejich pobočky se nacházely v Iga pri Ljubljana a Pekre pri Maribor. 2. června začaly v zemi první vojenské odvody.

Velitelský štáb

Vrchní velitelé [2]

• Bojan Polák : 1968-1974
• Rudolf Hryberník : 1974-1977
• Branko Jerkic : 1977-1980
• Micha Petrich : 1980-1983
• Rado Kleinsek: 1983-1984
• Milovan Zorc : 1984-1985
• Edward Pavcic: 1985-1987
• Ivan Hochevar : 1987-1990

Náčelníci štábu [2]

• Albert Jakopic : 1968-1974
• Branko Jerkic : 1974-1977
• Lado Kotsian : 1977—?
• Micha Petrich : ?—1980
• Rado Yakin: 1980-?
• Milovan Zorc : ?—1984
• Marjan Vidmar: 1984-?
• Drago Ozbolt : ?—1990
• Janez Slapar : 1990-1993
• Albin Gutman : 1993-1994

Političtí komisaři ústředí [2]

• Albert Jakopic : 1968-1974

Výzbroj

Pěchotní zbraně

• Zastava M70AB

Letectví

Viz také

• Struktura územní obrany Slovinska v roce 1991
• Seznam brigád Územní obrany Slovinska

Poznámky

1. ↑ Tomaž Kladnik: "Nastanek TO Slovenije", Revija Obramba (listopad 2008), 4.
2. ↑ 1 2 3 Mirko Munda: Beograjska spletka (Večer: 2001), 52-53.
3. ↑ "World Military Aircraft Inventory", Aerospace Source Book 2007, Aviation Week & Space Technology , 15. ledna 2007.