Freculf

Freculf
Datum narození 1. tisíciletí
Datum úmrtí 851 nebo 852 [1]
obsazení historik , kněz , spisovatel
Jazyk děl středověká latina [2]

Freculph z Lisieux (lat. Freculphus Lexoviensis ; † 8. října 850 nebo 852) byl franský kněz, diplomat a historik, absolvent „ palácové školy“ v Cáchách za vlády Karla Velikého , biskupa z Lisieux asi od roku 824 do jeho smrt.

Známý je především jako autor univerzální kroniky Historie ve dvanácti knihách ( Historiarum libri XII ), která zůstává důležitým pramenem k dějinám středověké Galie a lidu Franků . Univerzální kroniky, stejně jako Freculphova kronika, vyprávějí příběh „od stvoření světa“ až po autorovu soudobou chvíli, při přibližování se k aktuálnímu okamžiku se podání stává podrobnější a užší lokalizací [3] . Freculphovo objemné dílo v žánru univerzální kroniky je odborníky nazýváno také „logickým vyústěním středověké tradice pocházející od Eusebia a Augustina “ [4] .

Raný život

Freculfův původ není znám; je známo, že byl žákem kancléře Ludvíka Pobožného Elisachara a absolventem a poté členem privilegované palácové akademie v Cáchách , založené dekretem Karla Velikého v zájmu císařské rodiny.

V letech 816-819 byla z iniciativy nového císaře Ludvíka Pobožného s cílem reformovat mnišské listiny podle benediktinského vzoru svolána církevní shromáždění do Cách ; při těchto setkáních měl příležitost vystoupit absolvent jedné z nejlepších místních církevních škol té doby a osobní chráněnec kancléře.

Freculph se stal biskupem v roce 823 nebo 825 (což také naznačuje jeho vysoké narození) a zůstal jím až do své smrti 8. října 850 nebo 852 [5] . Poté, co se Freculph stal biskupem, zabýval se různými církevními a politickými otázkami té doby: byl císařovým vyslancem v Římě, podílel se na přípravě a vedení „ koncilního zasedání “ (synodu) v Paříži v roce 825. Byl nazýván „mužem obchodu a spojení“ [5] .

Velvyslanectví u papeže a pařížské katedrály

Východořímský císař Michael II ., který nastoupil na trůn v roce 820 převratem, byl tolerantní k těm, kdo uctívali obrazy (viz Obrazoborectví ). Z vnitropolitických důvodů byl však pod ním zvolen patriarchou zarytý obrazoborec a na mezinárodní úrovni v boji o vliv byzantské a římské církve musel Michael obnovit ikonoklastickou rétoriku svého sesazeného předchůdce. Frankové v duchu rozhodnutí národní frankfurtské katedrály z roku 794 povolili použití obrazů, nikoli však jejich uctívání , což z nich učinilo možné spojence východního císaře v jeho sporech s Římem o této otázce.

V dopise, který trval asi dva roky, než se dostal k adresátovi, císař Michael požádal Ludvíka Zbožného, ​​aby přesvědčil papeže Evžena II ., aby zakázal uctívání ikon. Ludvík souhlasil a jedním ze dvou vyslanců, které vyslal na tuto misi do Říma v roce 824, byl nově jmenovaný biskup z Lisieux Freculph.

Velvyslanectví se nepodařilo přesvědčit Evžena II [6] , nicméně se jim podařilo získat požehnání k uspořádání místní rady západních eparchů k otázce úcty k ikonám [7] .

Koncil se konal v příštím roce 825 v Paříži. V dlouhé kapitule 71 kapitul, po vzoru dekretů ekumenických koncilů, franští kněží, „poddaní císaře“, znovu potvrdili své lpění na dekretech frankfurtské katedrály a prohlásili, že uctívání ikon a ikonoklasmus jsou stejné. "extrémy" a "chyby"; zároveň je Freculph zmíněn mezi osobami, které pro katedrálu prováděly „výzkumy“ [8] .

"Dvanáct knih historie"

Nejvýznamnějším Freculphovým dílem se později stalo jeho Dvanáct knih historie ve dvou částech.

První část - historie před narozením Krista v sedmi knihách - Freculph věnovaný manželce svého panovníka, císařovně Juditě (s narážkou na Matku Boží); druhá část - příběh po narození Krista v pěti knihách - Freculph daroval synovi císařovny Karlu - budoucímu císaři Karlu Lysému [5] .

V dopise císařovně Frekulf napsal, že její syn Karel je jako Karel Veliký : „ Jeho dědeček, jak se zdá, nezemřel, spíše dočasně zmizel v mlze spánku, aby pak znovu osvítil svět svou nesmrtelná mysl, milost a ctnost, která zářila v jeho vnukovi spolu s jeho jménem “ [9] . Freculph dále doufal, že předložená kniha „ dovolí knížatům učinit opatření proti nepříjemnostem sobě a svým poddaným “ [10] .. Císařovna podporovala srovnání svého syna s Karlem Velikým, srovnání, které dokonce přežilo jeho vládu [11] . V dedikaci Frékulf také vyjádřil naději, že Karel bude „ králem nové éry “ [12] . Později daroval Karlu Plešatému kopii vojenského pojednání De re militari Vegetius [13] .

Freculphova kronika zůstala spolu s kronikou Adona Vídeňského až do konce 12. století jediným příkladem kroniky pokrývající celé světové dějiny [14] . Teprve na začátku 13. století budou světové kroniky stále početnější. Jeho zachovalé dílo dokonale ilustruje, do jaké míry byla tradice dodržována v době karolinské .

První část knihy vypráví příběh od stvoření světa až po narození Ježíše Krista [5] . Druhou část tvoří příběh od vtělení Ježíše do roku 827 n . l. [5] . Vyprávění se zaměřuje především na náboženské aspekty dějin, jako je obrácení Vizigótů ke katolicismu, život a dílo významných papežů, „obránců víry“, mučedníků, peripetie ekumenických koncilů, boj proti herezím atd. [5 ] .

Frekulf přitom ve své kronice nepoužil k uspořádání materiálu obvyklé chronologické modely [5] . Místo toho sledoval historii vzestupu a pádu království a jejich kultů optikou chrámového uctívání [5] . Historik radikálně přehodnotil koncept věků Eusebia - Jeronýma (po Adamovi byla dalším „věkem“ Potopa , pak Abraham, pak Exodus , První a Druhý chrám až do narození Krista). Římskou říši a její dějiny popsal jako cestu a podmínku růstu pravé víry, a to zřejmě první. středověkých spisovatelů si uvědomil, že Frankové a Langobardi , kteří nahradili Římany a Góty, zahájili nový „věk“ ve světových dějinách [15] .

Freculphových Dvanáct knih historie se stalo vzorem pro několik dalších generací kronikářů a zůstává cenným zdrojem kulturních dějin karolínské éry a „ karolské renesance “.

Rukopisy

Rukopisy jeho kroniky zahrnují:

Literatura

Poznámky

  1. ↑ https://viaf.org/viaf/88920027/
  2. ↑ Corpus Corporum
  3. ↑ Contreni, John. The Carolingian renaissance: Education and literature culture // The Carolingian Renaissance: Education and Literary Culture Volume 2: c.700-c.900  (anglicky) . - Cambridge University Press , 1995. - S. 709-757. — ISBN 9781139055710 . - doi : 10.1017/CHOL9780521362924.030 .
  4. ↑ Deliyannis, 2003 , Michael I. Allen. Univerzální historie 300–1000: počátky a západní vývoj, str. 39.
  5. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 Noble, Thomas. Série Středověk: Obrazy, obrazoborectví a  Karolinci . — University of Pennsylvania Press . — S. 352.
  6. ↑ Davis, Raymond. Životy papežů devátého století (Liber Pontificalis) 16:37  (anglicky) . — Liverpool U.P.
  7. ↑ Pařížská katedrála z roku 825  (ruština) , církevně-vědecké centrum "Pravoslavná encyklopedie" . Archivováno z originálu 28. dubna 2019. Staženo 28. dubna 2019.
  8. ↑ Michael Edward Moore. A Sacred Kingdom: Bishops and the Rise of the Franish Kingship, 300-850 . — CUA Press, 2011-11-07. — 449 s. — ISBN 9780813218779 .
  9. ↑ Freculf, (kolem roku 829). Epistolæ: Dopis zaslaný Freculfem, biskupem z Lisieux císařovně Juditě Bavorské  (anglicky) . Archivováno 6. listopadu 2014 na Wayback Machine Archived copy (odkaz není k dispozici) . Získáno 28. dubna 2019. Archivováno z originálu 6. listopadu 2014. 
  10. ↑ Natalia; Lozovský. Římská geografie a etnografie v karolínské říši 81:359  //  Speculum: journal. - 2006. - Sv. 81 , č. 2 . - str. 325-364 . - doi : 10.1017/S003871340000261X .
  11. ↑ Dutton, Paul. Politika snění v karolinské říši  . – University of Nebraska Press. — str. 14.
  12. ↑ McKitterick, Rosamund. Karolinská kultura : emulace a inovace  . — Cambridge University Press . — str. 213.
  13. ↑ JL Nelson , Charles the Bald (Longman, 1992), s. 84.
  14. ↑ Sauret. Sledování kroniky Richarda z Cluny z 12. století (Návrh) . Academia.edu (2005–2006). Staženo: 21. října 2013.
  15. ↑ No name (2001), Historiografie ve středověku , Leiden Brill, ISBN 978-90-04-11881-2 

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
  • Brockhaus a Efron
  • Allgemeine Deutsche Biographie
  • Brockhaus