Schindewolf, Otto

Otto Heinrich Schindewolf ( německy:  Otto Heinrich Schindewolf ; 7. června 1896 – 10. června 1971 ) byl německý paleontolog a evolucionista . Specializoval se na fosilní korály a hlavonožce . Na základě studia amonoidů vypracoval teorii nespojité evoluce , která byla nazývána teorií typostrofismu . [5]

Stručný životopis

V letech 1919 až 1927 vyučoval Schindevolf na univerzitě v Marburgu a zároveň se stal ředitelem Geologického průzkumu v Berlíně. Od roku 1948 byl profesorem geologie na univerzitě v Tübingenu , kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1964 . Jeho „Basic Problems of Paleontology“ [6] vyšel v Německu v roce 1950 a stal se důležitým mezníkem ve vývoji paleontologie, který posloužil jako jeden ze zdrojů konceptu kvantové evoluce George Simpsona a všeobecného posílení saltationismu v r. 60-80 léta XX století. Věta z knihy se proslavila: „Je zbytečné hledat přechodné formy, protože žádné nebyly: první pták se vylíhl z plazího vejce. [7]

Evoluční názory

Rychlý rozvoj genetiky v první polovině minulého století inspiroval Schindewolfa k její aplikaci k interpretaci výsledků svého paleontologického výzkumu. Zvláště ho přitahovala fyziologická genetika Richarda Goldschmidta , který viděl makromutace jako hlavní faktor progresivní evoluce. V neúplnosti paleotologického záznamu viděl Schindewolf projev a potvrzení myšlenky „uklidňujících monster“, jak Goldschmidt nazval nositele makromutací. [osm]

Schindewolf do základu své teorie postavil koncept typostop – rychlé přeměny typů organizace živých. Tak učinil makromutace nebo systémové mutace , jednotlivé události ve vývoji organického světa, které vstoupily do fáze rozsáhlých změn. Tato první fáze evolučního cyklu se nazývá typogeneze . Podle Schindewolfa není běh událostí během typogeneze ovlivněn přirozeným výběrem. Zdůvodnil to tím, že účinnost přirozeného výběru vyžaduje velké časové úseky, a také tím, že znaky typů jsou neutrální, protože vznikají jako výsledek volného tvarování a nejsou adaptivní povahy. A pokrok organizace lze vysledovat jako výsledek přímočarého vývoje nových typů. Toto tvrzení je blízkostí typostrofismu k orthogenezi . Takový postupný vývoj v paralelních liniích Schindewolf nazval typostáza. Typostáza je spíše identifikace možností, které jsou tomuto typu vlastní, a nikoli vytvoření nové. Ve fázi typostázy se druhy mohou přizpůsobit podmínkám prostředí, a to i pod vlivem přirozeného výběru. Diferenciace původních typů vede ke zvýšení rozmanitosti organického světa.

Nakonec se typostáza mění v typolýzu – stárnutí a úhyn taxonu v důsledku nadměrné specializace a neadaptivního nadměrného rozvoje jednotlivých systémů a orgánů, což narušuje koherenci organizace. V takové asimilaci vývojového cyklu taxonu životnímu cyklu organismu lze vidět souvislost mezi teorií typotrofismu a koncepty Giovanniho Brocchiho a Daniela Rosy .

V pozdějších dílech Schindewolf postuloval kosmický vliv na průběh evoluce. Typogenezi (objevení se nových typů) a typolýzu (mizení) si začal spojovat s dopadem kosmického záření. [9] [10] [11] Jestliže dříve byl vznik nových typů autogenetickým procesem , nyní, zklamaný svými ranými hypotézami, byl Schindewolf nucen zapojit vnější faktory pro jejich iniciaci. [8] Nová verze teorie kromě přímého účinku tvrdého kosmického záření zohlednila i sekundární mutagenní účinek vzniklých radioaktivních izotopů , které mohou pronikat hluboko do tkání těla, a být dokonce součástí molekuly chromozomů .

Schindewolf rozpoznal nedostatek odůvodnění pro svou hypotézu, ale mnoho let úvah ho přivedlo k závěru, že zatím neexistuje žádná alternativa. Teorie typostrofismu sice zjednodušila skutečný průběh evolučního procesu, nicméně lépe než ostatní vysvětlila paleontologická data, která získala jak samotný Schindewolf, tak i mnozí další paleontologové. [osm]

Hlavní díla

Poznámky

1. ↑ 1 2 Otto Heinrich Schindewolf // Encyclopædia Britannica 
2. ↑ 1 2 Otto Heinrich Schindewolf // Encyklopedie Brockhaus  (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag
3. ↑ Otto H. Schindewolf // Munzinger Personen  (německy)
4. ↑ oddací list
5. ↑ Meyen S. V. Kdo jako první hodí kamenem?  // Vědění je moc. - 1987. - č. 1 . Archivováno z originálu 23. prosince 2010.
6. ↑ Schindewolf O. Grundlagen und Methoden der paläontologischen chronologie. Berlín: Gebrüder Borntraeger.
7. ↑ Popov I. Yu. Monstra v evoluci  // Evoluční biologie: historie a teorie. - Petrohrad. : SPbFIIET RAN, 1999. - S. 70-81 . Archivováno z originálu 22. září 2012.
8. ↑ 1 2 3 Nazarov V. I. Evoluce ne podle Darwina: Změna evolučního modelu. Tutorial. Ed. 2., rev. - M . : Nakladatelství LKI, 2007. - 520 s. - ISBN 978-5-382-00067-1 .
9. ↑ Schindewolf O. Über die möglichen Ursachen der globen erdgeschichtlichen Faunenschnitte // Neues Jb. geol. a Palaontol. - T. 10 . - S. 457-465 .
10. ↑ Schindewolf O. Neokatastrophismus? // Ztschr. Dt. geol. Ges. Hannover. - T. 114 . - S. 430-445 .
11. ↑ Popov I. Yu Koncepty řízené evoluce (ortogeneze)  // Ve stínu darwinismu. Alternativní evoluční teorie ve 20. století. - Petrohrad. : Jasný den, 2003. - S. 26-49 . Archivováno z originálu 28. prosince 2008.

Literatura

• Nazarov V. I. Evoluce ne podle Darwina: Změna evolučního modelu. Tutorial. Ed. 2., rev. - M . : Nakladatelství LKI, 2007. - 520 s. - ISBN 978-5-382-00067-1 .
• Shindewolf O. Stratigrafie a stratotyp: Per. s ním . - M. : Mir, 1975. Archivní kopie z 22. prosince 2008 na Wayback Machine
• Yablokov A. V., Yusufov A. G. Evoluční doktrína: Proc. pro biol. specialista. univerzity . - M .: Vyšší. škola, 2006. - 310 s. Archivováno 15. května 2011 na Wayback Machine

Odkazy

Slovníky a encyklopedie	Britannica (online) Brockhaus
V bibliografických katalozích BNC : a11435082 BNF : 12391453r GND : 118755099 ISNI : 0000 0001 2046 4329 J9U : 987007457184805171 LCCN : nr90012470 LNB : 000128644 NKC : mub2012702937 NTA : 15502602X NUKAT : n2017026482 SUDOC : 03300319X VcBA : 495/295395 VIAF : 34541303 WorldCat VIAF : 34541303