Katedrála Alexandra Něvského (Machačkala)

Katedrála Alexandra Něvského (katedrála ve jménu Svatého prince Alexandra Něvského) - hlavní pravoslavný chrám v přístavním městě Petrovsk, Dagestánská oblast a poté Machačkala a celý Dagestán , se nacházel na Katedrálním náměstí (nyní Leninovo náměstí) v centrum města, na místě současné budovy vlády Republiky Dagestán.

Historie

Stavba katedrály začala v roce 1871, ale pro nedostatek financí na její stavbu byla stavba na 18 let pozastavena. V roce 1888, díky péči vrchního velitele na Kavkaze Alexandra Michajloviče Dondukova-Korsakova, byla stavba chrámu obnovena. K dokončení stavby chrámu byl ustanoven výbor, který sbíral dary. Zdroji finančních prostředků na stavbu byly peníze, které vybral rektor chrámu arcikněz Vasilij Bekarevič, a částky uvolněné některými vojenskými jednotkami. 30. srpna 1891 byl chrám vysvěcen protopresbyterem vojenského a námořního duchovenstva Alexandrem Alekseevičem Želobovským [1] .

Jednalo se o jednooltářní kamennou stavbu s jednou kupolí a zvonicí. Pojme až 1000 osob. Plot kolem chrámu byl vyroben ze starých hlavně vydaných vojenským oddělením. Po demolici kostela svatého Mikuláše v Machačkale v roce 1926 byl v katedrále Alexandra Něvského postaven oltář na jméno svatého Mikuláše a také oltář na jméno smolenské ikony Matky Boží .

Chrám se nacházel na vyvýšeném břehu Kaspického moře , na úpatí hory Anji-Arka. Byl architektonickou dominantou města. A spolu s Petrovským majákem sloužil jako vynikající orientační bod pro lodě proplouvající městem.

Pod bušlí chrámu odpočívali: princezna O. D. Dolgoruková a stavitel chrámu - arcikněz Vasilij Bekarevič [1] . (Podle archivních dokumentů nejsou tyto údaje dohledatelné)

Poslední bohoslužba v kostele se konala 10. září 1938. A v květnu 1939 byla definitivně uzavřena. Během Velké vlastenecké války se v katedrále nacházel sklad paliva. Po roce 1946 požádala městská hudební škola Machačkala o převedení budovy katedrály do své jurisdikce, ale byla zamítnuta.

V roce 1952 začaly přípravy na demolici katedrály. Během prvních tří měsíců roku 1953 byla katedrála vyhozena do povětří a místo, kde se nacházela, bylo zastavěno komplexem budov vlády Dagestánské ASSR .

Hodnoty

Všechny církevní cennosti byly z chrámu odstraněny v roce 1939. Historicky a umělecky zajímavé byly ikony „Sestup z kříže“, „Modlitba o pohár“, „Mikuláš Divotvorce“.

Fakta

Jedna z ikon chrámu – „Mikuláš Divotvorce“, byla zachycena v Kaspickém moři. Během pobytu ve slané vodě se prakticky nezranila. V současné době je tento obrázek v katedrále Nanebevzetí Panny Marie ve městě Machačkala.

Důkazy o zničení chrámu:

Téměř celý týden stavěli specialisté z budovy se zlatou kupolí kolem chrámu vysoký plot, poté položili jámy a těžili ho zevnitř. Hodinu a půl před výbuchem ohraničili obrovskou plochu po obvodu katedrály všichni pracovníci 1. policejního oddělení. Dokonce i děti z okolních škol 1, 2 a 13 byly nařízeny ven. Výbuch byl skutečně tak silný, že byl slyšet mnoho kilometrů od Machačkaly, ale přesto chrám přežil. Přesněji řečeno, zřítily se pouze kopule katedrály, zatímco zdi zůstaly nedotčené a téměř nepoškozené, jako by se vysmívaly svým trýznitelům. Žádný z nich ani nepraskl. Pak výbušniny z Moskvy začaly klást silnější nálož. Už zvláště nevěnovat pozornost spiknutí. Ano, v okolí nikdo nebyl. Kordon zůstal na místě, ale zvědavci z řad úřadů, kteří se po prvním výbuchu uchýlili do protipožárního krytu vedle požáru, už nevystrčili a čekali na konečný výsledek situace. Druhý výbuch byl mnohem silnější než první. Zdálo se, že chrám naposledy vydechl, malý oslík, ale nerozpadl se. Zbývající kopule, zvonice a další budovy těsně přiléhající k ní jakoby vešly dovnitř a tiše zdůrazňovaly jejich jednotu a monolit, ale zdi se znovu postavily. O síle prvních dvou výbuchů postačí říci, že kolem katedrály v poměrně slušné vzdálenosti téměř ve všech domech vylétlo sklo, omítka se propadla a zdi byly všechny popraskané. Došlo ke třetí explozi, která rovněž nepřinesla očekávané výsledky. Po ní se jen úlomky stavby rozptýlily různými směry, ale z nějakého důvodu se najednou někde uvnitř ruin ozvalo zazvonění katedrálního zvonu. Ale byl nějak hluchý, neobvyklý, zdálo se, že pocházel ze samé země a rychle utichl. Takže v sestupném pořadí se srdeční tep obvykle zastaví a nastane smrt. Toto je obrázek, který viděli očití svědci poté, co se o několik minut později usadila oblaka prachu. Úřady odmítly opakované exploze a rozhodly se rozebrat chrám ručně.<……> Vedení republiky čelilo téměř hamletovské otázce. Kdo rozebere ruiny zříceného chrámu? <……> Ke konci roku 1952 měla Machačkala jen něco málo přes 100 tisíc obyvatel, z toho 50-60 tisíc Rusů. Jedno je tedy jisté, s touto částí populace bylo zbytečné počítat. Zbytek populace byli muslimové. Navíc jak sunnité : Dagestánci a Čečenci, tak šíité : Peršané a Ázerbájdžánci. Židovských Židů, Arménů, buddhistů atd. bylo málo, ale člověk v té době musel žít, nebo alespoň od útlého věku pozorně naslouchat příběhům prarodičů, aby alespoň přibližně pochopil, jací jsou lidé byli. Nikoho z nich by nikdy nenapadlo zacházet s člověkem nezaslouženě jen proto, že je jiného národa nebo náboženství. Toto byla generace, která přežila hladomor a smrt třicátých let, prošla všemi útrapami války a devastace. Jsou zvyklí se mezi sebou dělit o poslední kousek chleba, stejně jako vypomoci v těžkých chvílích od nesnází. A kdo to je, krajan, soused nebo jen kolemjdoucí, bylo absolutně jedno. Protože přemýšleli jinak než teď a priority byly jiné. Mohli tedy spáchat haram (mimochodem, poprvé, aniž bych znal jeho význam, jsem toto slovo slyšel od své babičky, jako pětiletého dítěte, právě ve chvíli, kdy byla katedrála vyhozena do povětří)? Samozřejmě že ne. Ano, soudě podle archivních dokumentů, vláda s měšťany nijak zvlášť nepočítala. V tomto ohledu měli vždy eso v rukávu.<……> Faktem je, že to byli spodiny podsvětí, kteří byli na samém dně jeho hierarchického žebříčku

Poznámky

1. ↑ 1 2 Tsitovich G. A. Chrámy armády a námořnictva. Pjatigorsk, 1913.