Anglomanie

Anglománie  je vášnivá úcta (ze strany většinou neangličtinářů ) ke všemu anglickému (ať už je to umění , literatura , historie atd. atd.), která se projevuje touhou napodobovat život Britů v všemi možnými způsoby a povýšil ho nad životy jiných národů. Je také vyjádřena vášní pro angličtinu [1] [2] , která se projevuje masivními výpůjčkami z ní , čímž překračuje rámec samotné anglické kultury, protože angličtina je běžná nejen v Anglii.

Původ a rozšíření

Na pozadí kulturní orientace Evropy a Ruska v 18.  - počátku 19. století na Francii (a převažující galománii vysoké společnosti) byla Anglománie přísně vyhraněným, nápadným elitářským fenoménem. Někteří vlivní političtí činitelé (například Viktor Kochubey ), představitelé diplomatického sboru - například Alexandr Zavadovskij (přezdívaný „Angličan“), blízcí diplomatickým kruhům Petr Kozlovskij a Michail Voroncov (vyrůstající v rodině ruského velvyslanec v Británii) patřil k milovníkům Anglo. Myšlenky Anglomanie byly docela populární i v námořnictvu. Řada významných admirálů byla obdivovateli Anglie a jejích tradic - Pavel Čičagov , Nikolaj Mordvinov a další.

V Rusku

Fenomén Anglománie se začal v Rusku rozvíjet jako alternativa k vášni pro Francii od konce 18. století. Hlavními nositeli a popularizátory anglické tradice byli zástupci nejvyšší šlechty, kteří Anglii navštěvovali za námořními či diplomatickými záležitostmi. Jeden z ruských bar-Anglomanů je popsán Puškinem v příběhu " Mladá dáma-rolník ".

Ve druhé polovině 19. století, v souvislosti s navazováním vazeb mezi nejvyšší aristokracií Německa a Ruska na jedné straně a viktoriánskou Velkou Británií na straně druhé, se v Rusku více rozšířila Anglománie. Kromě Ruské říše byly dalšími ikonickými centry Anglománie v Evropě Rakouské císařství (od roku 1867 - Rakousko-Uhersko ) a Prusko .

Vášeň pro Anglománii se projevila i v sovětské kultuře. Takže ne poslední rolí v rozhodnutí režiséra Igora Maslennikova začít pracovat na televizním eposu o dobrodružstvích Sherlocka Holmese a Dr. Watsona byl jeho zájem o anglickou kulturu. I. Maslennikov charakterizoval práci na pásce a obrazy v ní vytvořené jako „hru angličtiny“.

Ve Francii

Od 11. století do poloviny 18. století měla francouzská kultura velmi silný vliv na angličtinu. Proto se francouzská inteligence jako celek v tomto období chovala k Angličanům lhostejně, hraničící s anglofobií. Po vítězství ve válce o severoamerické kolonie anglická kultura výrazně posílila své postavení. V době osvícenství se francouzští intelektuálové stále více obraceli ke spisům svých anglických protějšků. Koncem 19. století začala nabírat na síle Anglománie Francie, která do konce století přijala francouzskou aristokracii a buržoazii [3] [1] [2] .

Během tohoto období, abychom vzdali hold módě za vše anglické, dostává i mnoho původně francouzských jídel ve francouzské masové kultuře fiktivní anglické názvy: například obvyklé uzeniny , ve francouzštině nazývané sortiment („assiette assortie“). název anglického pokrmu („assiette anglaise“) [4] .

Po druhé světové válce bylo mnoho frankofonních komunit obejato amerikanofilií , která byla úzce spjata s Anglománií kvůli jazykovým a kulturním vazbám mezi těmito dvěma fenomény. Řada francouzských i quebeckých politiků a intelektuálů však začala k tomuto fenoménu zaujímat velmi negativní postoj. Jako protiváha k masové Anglománii ve Francii byl přijat zákon Toubon a v Quebecu Charta francouzského jazyka [5] .

V USA

Ve Spojených státech jsou termíny „anglophile“ ( angl.  Anglophile ) a „angloman“ běžné ve vztahu k Američanům (hlavně z Nové Anglie a dalších východních států, ale nejen), kteří udržují vazby s Británií a drží se britských modelů v kultury a života. Mnoho z nich se přestěhovalo do Británie nebo přijalo britské občanství. Slavní Američané jsou Henry James , Thomas Eliot , Howard F. Lovecraft , Madonna , Stanley Kubrick , Quentin Tarantino .

Slavní anglofilové 19.-21. století

Viz také

Poznámky

  1. ↑ 1 2 3 Kdo se bojí Marcela Prousta? - Telegraf . Získáno 23. března 2016. Archivováno z originálu 13. března 2016.
  2. ↑ 1 2 3 Canadian Cultural Exchange / Échanges culturels au Canada: Translation and... - Google Books . Získáno 23. března 2016. Archivováno z originálu dne 21. března 2022.
  3. ↑ Proust ethnographe et politiker symbolique - Cairn.info . Získáno 23. března 2016. Archivováno z originálu dne 4. dubna 2016.
  4. ↑ Claudine Brécourt-Villars, Mots de table, mots de bouche , Collection La petite vermillon , Éditions de la Table ronde, 2009 (première édition 1996), s. 39.
  5. ↑ Impératif français Archivováno 1. května 2022 na Wayback Machine , kultura kultury rešerše a komunikace voué à la défense a à la promotion de la langue a de la culture d'expression française.

Literatura

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích