Biologická dostupnost

Biologická dostupnost (označuje se písmenem F ) ve farmakokinetice a farmakologii  - v širokém slova smyslu se jedná o množství léčivé látky , které dosáhne místa svého působení v lidském nebo zvířecím těle (schopnost léčiva se vstřebat). Biologická dostupnost je hlavním ukazatelem charakterizujícím výši ztrát, to znamená, že čím vyšší je biologická dostupnost léčivé látky, tím menší budou její ztráty během vstřebávání a využití tělem.

Ke studiu biologické dostupnosti léčiv se používají různé metody. Nejčastěji se provádí srovnávací studie změn koncentrací léčivé látky ve zkoumaných a standardních lékových formách v krevní plazmě a/nebo v moči .

U doplňků, bylin a dalších živin, kde je cesta podání téměř vždy orální, se biologická dostupnost obvykle týká jednoduše množství nebo zlomku požité dávky, která je absorbována [1] [2] [3] .

Stanovení biologické dostupnosti

Obvykle je biologická dostupnost určena množstvím léčiva v krvi, to znamená množstvím podané dávky nezměněného léčiva, které se dostalo do systémového oběhu, a které je jednou z nejdůležitějších farmakokinetických charakteristik léčiva. Při intravenózním podání je biologická dostupnost léčiva 100%. (Biologickou dostupnost však lze snížit zavedením jiného léku). Pokud je látka podávána jinými cestami (např. orálně), pak je její biologická dostupnost snížena v důsledku neúplné absorpce a metabolismu, kterému toto léčivo podléhá v důsledku prvního průchodu.

Biologická dostupnost je také jedním ze základních parametrů používaných ve farmakokinetice, který se bere v úvahu při výpočtu dávkovacího režimu pro jiné cesty podávání léků než intravenózní. Stanovením biologické dostupnosti léčiva charakterizujeme množství terapeuticky účinné látky, které se dostalo do systémové cirkulace a stalo se dostupným v místě aplikace [4] .

Absolutní biologická dostupnost

Absolutní biologická dostupnost  je poměr biologické dostupnosti, definované jako plocha pod křivkou koncentrace-čas (AUC) účinné léčivé látky v systémovém oběhu po podání jinou než intravenózní cestou (orální, rektální, transdermální, subkutánní) k biologická dostupnost stejné léčivé látky dosažená po intravenózním podání. Množství léčiva absorbovaného po nenitrožilním podání je pouze zlomkem množství léčiva, které bylo přijato po jeho intravenózním podání.

Takové srovnání je možné pouze po porovnání dávek, pokud byly použity různé dávky pro různé cesty podání. Z toho vyplývá, že každá AUC je upravena dělením odpovídající dávky.

Za účelem stanovení velikosti absolutní biologické dostupnosti určité léčivé látky se provádí farmakokinetická studie za účelem získání grafu "koncentrace léčiva v závislosti na čase" pro intravenózní a neintravenózní podání. Jinými slovy, absolutní biologická dostupnost je AUC upravená na dávku, když se AUC získaná pro nenitrožilní podání vydělí AUC po intravenózním podání (iv). Vzorec pro výpočet F indexu pro některé léčivé látky podávané perorálně (pomocí) je následující.

[AUC] na * DÁVKU cc F= ──────────────── [AUC] cc * DÁVKA podle

Lék podaný intravenózně má hodnotu biologické dostupnosti 1 (F=1), zatímco lék podaný jinými cestami má hodnoty absolutní biologické dostupnosti menší než jedna.

Relativní biologická dostupnost

Relativní biologická dostupnost  je AUC konkrétního léku ve srovnání s jinou předepsanou formou stejného léku, užívaného jako standard nebo zavedeného do těla jiným způsobem. Pokud standard představuje intravenózně podaný lék, máme co do činění s absolutní biologickou dostupností.

[AUC] na * DÁVKU cc relativní biologická dostupnost = ──────────────── [AUC] cc * DÁVKA podle

Relativní biologickou dostupnost lze stanovit pomocí údajů o hladině léčiva v krvi nebo o jeho vylučování močí po jedné nebo více dávkách. Spolehlivost získaných výsledků je výrazně zvýšena při použití průřezové výzkumné metody, neboť se tak eliminují rozdíly spojené s vlivem fyziologického a patologického stavu organismu na biologickou dostupnost léčivé látky.

Faktory, které ovlivňují biologickou dostupnost

Absolutní biologická dostupnost některého léku podaného nevaskulárně je obvykle menší než jedna (F ‹ 1,0). Různé fyziologické faktory snižují biologickou dostupnost léků předtím, než se dostanou do systémové cirkulace. Mezi tyto faktory patří:

• fyzikální vlastnosti léčivého přípravku, zejména hydrofobnost, stupeň disociace na ionty, rozpustnost,
• lékové formy léčiva (okamžité uvolňování, použití pomocných látek, způsoby výroby, modifikované - opožděné, prodloužené nebo prodloužené uvolňování),
• zda byl lék podán nalačno nebo po jídle,
• rozdíly během dne
• rychlost vyprazdňování žaludku
• indukce/inhibice jinými léky nebo potravinami [5] :
  • interakce s jinými léky ( antacida , alkohol, nikotin),
  • interakce s jednotlivými potravinářskými produkty: grapefruit , pomelo , brusinka .
• nosné proteiny , nosný proteinový substrát (např. P -glykoprotein ).
• stav gastrointestinálního traktu , jeho funkce a morfologie.

Enzymová indukce se projevuje zvýšením rychlosti metabolismu, např.: fenytoin (antiepileptikum) indukuje cytochromy CYP1A2 , CYP2C9 , CYP2C19 a CYP3A4 .

Inhibice enzymu je charakterizována snížením rychlosti metabolismu, např.: grapefruitová šťáva inhibuje funkci CYP3A → to je doprovázeno zvýšením koncentrace nifedipinu .

Individuální variace v metabolických rozdílech

• Věk: Obecně platí, že léky se během vývoje plodu, u novorozenců a geriatrických skupin metabolizují pomaleji.
• Fenotypové rozdíly, enterohepatální oběh, dieta , pohlaví .
• Chorobný stav, jako je selhání jater, špatná funkce ledvin.

Každý z těchto faktorů se může lišit od pacienta k pacientovi (interindividuální variabilita) a dokonce i u stejného pacienta po určitou dobu (intraindividuální variabilita). Jsou tam i jiné vlivy. Takže to, zda byl lék užíván během jídla nebo mimo něj, ovlivní absorpci léku. Léky užívané ve stejnou dobu mohou v důsledku prvního průchodu změnit absorpci a metabolismus. Střevní motilita mění rychlost rozpouštění léčiva a ovlivňuje rychlost jeho destrukce střevní mikroflórou. Přispívají také chorobné stavy ovlivňující metabolismus jater nebo funkci trávicího traktu.

Relativní biologická dostupnost je vysoce citlivá na povahu lékové formy a používá se k charakterizaci bioekvivalence dvou léčivých přípravků, jak lze vidět z poměru studie/standard v AUC. K charakterizaci bioekvivalence se obvykle používá maximální koncentrace léčiva dosažená v plazmě nebo séru (Cmax).

Poznámky

1. ↑ Heaney, Robert P. Faktory ovlivňující měření biologické dostupnosti, brát vápník jako model  // The  Journal of Nutrition : deník. - 2001. - Sv. 131 , č.p. 4 . - S. 1344S-8S . - doi : 10.1093/jn/131.4.1344S . — PMID 11285351 .
2. ↑ SANDSTEAD, HAROLD H.; AU, WILLIAM. Zinek**Dr. Carl-Gustaf Elinder byl autorem této kapitoly ve 2. vydání Příručky o toxikologii kovů; jeho text poskytl návod. // Příručka o toxikologii kovů. - Elsevier , 2007. - S. 925-947. — ISBN 978-0-12-369413-3 . - doi : 10.1016/b978-012369413-3/50102-6 . . — Biologická dostupnost je hlavním faktorem ovlivňujícím dietní požadavky (Sandstrom, 1997). Masité potraviny usnadňují biologickou dostupnost, i když nestravitelné ligandy vázající Zn biologickou dostupnost snižují (Mills, 1985).“.
3. ↑ Solomons, SZ ZINK | Fyziologie // Encyklopedie potravinářských věd a výživy  (anglicky) . - Elsevier , 2003. - S. 6272-6277. — ISBN 978-0-12-227055-0 . - doi : 10.1016/b0-12-227055-x/01309-2 . . — "Biologická dostupnost se přísně vztahuje jak na příjem, tak na metabolické využití živiny."
4. ↑ Shargel L., Yu AB (1999) Applied biopharmaceutics & pharmacokinetics (4th ed.) New York: McGraw-Hill.
5. ↑ Shashkina M. Ya., Shashkin P. N. et al. Biologická dostupnost karotenoidů. Výzkumný ústav experimentální diagnostiky a terapie nádorů N. N. Blokhin, RAMS, 2004.

Slovníky a encyklopedie	Velká Katalánština Britannica (online)