Boris Godunov (opera)

Boris Godunov  je opera Modesta Musorgského o čtyřech jednáních s prologem (v osmi, ve druhém vydání devět scén). Libreto skladatele na motivy stejnojmenné tragédie A. S. Puškina . První autorské vydání bylo dokončeno v roce 1869, druhé autorské vydání - v roce 1872. První inscenace opery byla provedena v Petrohradě v roce 1874.

Historie vytvoření

Musorgskij začal pracovat na opeře v říjnu 1868 , k napsání libreta použil Puškinův text a materiály z N. M. Karamzinových Dějin ruského státu . Tématem je období vlády cara Borise Godunova , od roku 1598 do roku 1605, těsně před začátkem Času nesnází . Ve zvolené historické epizodě zaujala skladatele možnost reflektovat vztah cara a lidu, představit lid a cara jako hlavní postavy. Musorgskij napsal: „ Chápu lidi jako velkou osobnost, kterou oživuje jediná myšlenka. To je můj úkol. Snažil jsem se to vyřešit v opeře ."

Opera byla dokončena na konci roku 1869 a představena Ředitelství císařských divadel. Divadelní komise ji do inscenace nepřijala, rozhodnutí vysvětlila nedostatkem vítězné ženské role. Po odmítnutí provedl Musorgskij řadu změn, zejména uvedl „polský“ počin s milostnou linií Falešný Dmitrij – Marina Mnishek a přidal také velkolepé finále – monumentální scénu lidového povstání u Kromů. Druhé vydání (1872) [2] však bylo rovněž zamítnuto. Opera byla nastudována až o dva roky později díky energické podpoře v divadelních a hudebních kruzích. Premiéra se konala 27. ledna ( 8. února )  1874 na scéně Mariinského divadla . Navzdory nadšenému přijetí publika kritici přivítali operu ostře negativně. V roce 1882 byla vyřazena z repertoáru.

Edice Opery

Existují dvě autorská vydání - 1869 a 1872 a také řada posmrtných vydání, mezi nimi dvě vydání Rimského-Korsakova (1896 a 1908), konsolidované vydání P. A. Lamm-B. V. Asafiev (1928), upravil a orchestroval D. D. Šostakovič (1940). Scéna v katedrále Vasila Blaženého z 1. autorského vydání, která v obou vydáních Rimského-Korsakova chybí, existuje v instrumentaci Ippolitova-Ivanova. Největší distribuce mezi umělci XX století. obdržel 2. vydání Rimského-Korsakova. V inscenacích konce XX a XXI století. jsou využívána i autorská vydání, která podle muzikologů přesněji odpovídají charakteru vyprávění a postav.

Práce na libretu

Při práci na libretu Musorgskij udělal krátký výběr z Puškinovy ​​tragédie a v mnoha případech upravil originál, včetně ignorování pověstné věty "Ach, ty jsi těžký Monomachův klobouk!" [3] . Hlavním cílem Musorgského bylo optimálně přizpůsobit „nehudební“ text hudebnímu dramatu tak, jak si jej představoval. Dílo šlo především směrem dynamizace Puškinova originálu, zvýšení jeho emocionálního a „psychedelického“ stupně. Vektor přepracování je dobře patrný například v příběhu Shuisky, který vyvolal Borisův záchvat s halucinacemi (tzv. Scéna se zvonkohrou). V níže uvedené tabulce jsou některé charakteristické změny vyznačeny kurzívou:

Postavy

• Boris Godunov (baryton nebo bas [4] )
• Fedor, syn Borise (mezzosoprán)
• Ksenia, dcera Borise (soprán)
• Xeniina matka (nízký mezzosoprán nebo kontraalt)
• Princ Vasily Shuisky (tenor)
• Andrey Shchelkalov , úředník dumy (baryton)
• Pimen, poustevnický kronikář (bas)
• Předvádějící pod jménem Gregory (tenor)
• Marina Mniszek , dcera vojvodství Sandomierz (mezzosoprán nebo dramatický soprán)
• Rangoni , tajný jezuita (baryton)
• Varlaam, potulný mnich (bas)
• Misail, potulný mnich (tenor)
• Hostinský (mezzosoprán)
• Yurodivy (tenor)
• Mikitich, soudní vykonavatel (basa)
• Mityukha , rolník (baryton)
• bojar Chruščov (tenor)
• Jezuita Lavitsky (basa)
• Jezuita Chernikovsky (basa)

Bojaři , lukostřelci , ryndové , vykonavatelé, páni a panici, sandomierské dívky, chodci , lidé z Moskvy.

Děj

Akce se odehrává v Rusku a Polsku v letech 1598-1605.

Prolog

První obrázek . Nádvoří Novoděvičího kláštera u Moskvy se zaplnilo lidmi . Vykonavatel požaduje, aby všichni poklekli a prosili Borise Godunova, aby se provdal do království ( refrén "Pro koho nás opouštíte" ). Volba nového cara je rolníkům a měšťanům lhostejná. Samostatné poznámky hovoří o nepozornosti vůči tomu, co se děje. Úředník Shchelkalov, který vyšel k lidem, hlásí, že Boris nechce slyšet o trůnu ( „Ortodoxní! Bojar je neúprosný!“ ). Průchozí kaliki se blíží ke klášteru. Volají k modlitbě za vyvolení Borise do království, za spásu Ruska.

Druhý obrázek . Královská korunovace na náměstí v moskevském Kremlu. Za vyzvánění zvonů bojaři pochodují ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Lidé na příkaz bojara Shuiskyho oslavují cara ( majestátní „Ó, jak sláva rudému slunci na nebi!“ ). Objeví se Boris. Je utlačován pochybnostmi a zlověstnými předtuchami ( arioso "Soul Sorrows" ).

První dějství

První obrázek . Mnich-kronikář Pimen píše kroniku ( monolog "Ještě poslední příběh" ). Probuzenému mladému novicovi Grigoriji Otrepjevovi říká, že Boris Godunov je vinen smrtí legitimního následníka trůnu Careviče Dimitrije. Vypuštěná poznámka, že Grigorij a carevič jsou stejně staří, zrodí v Otrepjevově hlavě odvážný plán: bude si říkat Dimitrij a pustí se do boje s Borisem.

Druhý obrázek . Krčma na litevských hranicích, kde putovali uprchlí mniši Varlaam a Misail spolu s Gregorym. Hosté popíjejí víno, žertují a zpívají písně ( shinkarka: „Chytil jsem šedého draka“, Varlaam: „Jako to bylo v Kazani ve městě“ ). Gregory je zaujatý myšlenkami na podvod. Ptá se hostitelky na cestu do Litvy. Objeví se dva vykonavatelé: hledají „nehodného mnicha Grigorije z rodu Otrepievů“, který uprchl z Chudovského kláštera. Grigorij je odmaskován a na útěku vyskočí z okna. Všichni spěchají za ním.

Druhé dějství

Carská věž v Kremlu. Boris utěšuje svou dceru Xenii, která truchlí po svém mrtvém snoubenci; zkoumá zeměpisnou mapu nakreslenou synem Theodorem. Ale ani v rodině, ani ve věcech veřejných nemá Boris štěstí; to je trest za vraždu prince ( monolog "Dosáhl jsem nejvyšší moci" ). Princ Shuisky přináší zprávy o tom, jak se v Litvě objevil podvodník Demetrius. Boris se ho ptá na podrobnosti smrti prince; je v nepořádku, v rohu svého pokoje vidí ducha zavražděného miminka ( „scéna se zvonkohrou“: „Wow, to je těžké! .. Nech mě se nadechnout“ ).

Třetí dějství

První obrázek . Dívky baví Marinu Mniszek, která se nudí na hradě Sandomierz, písněmi ( Marinina árie "Jak malátná a malátná" ). Chce zajmout Pretendera, aby převzala trůn moskevských carů. Marina a její „duchovní otec“, tajný jezuita Rangoni, se k tomu přiklánějí a nabádají budoucí královnu, aby obrátila „kacíře Moskvany“ na katolickou víru. Marina váhá, ale Rangoni jí vyhrožuje církevní kletbou.

Druhý obrázek . Za měsíční noci v zahradě hradu Sandomierz u fontány sní Pretender o Marině. Rangoni se k němu připlíží. Sladkými řečmi o kráse Mariny jezuita láká Pretendera, aby vyznal svou vášnivou lásku k hrdé panně. Hlučný dav veselých hostů prochází zahradou ve slavnostní polonéze - těší se na vítězství polské armády nad Borisovskou armádou. Podvodník se schovává za stromy. Všichni odcházejí do zámku, ale Marina se vrací do zahrady, kde na ni čeká Gregory. Marina v něm s vychytralostí a náklonností zažehne pocit lásky. Bude mu patřit, až se v čele polské armády Uchazeč zmocní Moskvy a nastoupí na trůn. Zaznívají vzájemné výčitky a vášnivá milostná vyznání ( duet „Ach, careviči, prosím tě“ ).

Čtvrté dějství

První obrázek . Moskva, náměstí před katedrálou Vasila Blaženého. Lidé, kteří se zde shromáždili, diskutují o zvěstech o přiblížení armády Pretendera a doufají v brzké vysvobození z Borisovy svévole. Vběhne Svatý blázen a za ním zástup chlapců. Dráždí ho a přivádějí k slzám ( píseň Svatého blázna "Přichází měsíc, kotě pláče" ). Oběd skončil. Hladoví lidé v zoufalství natahují ruce k bojarům rozdávajícím almužny ( refrén "Chléb!" ). Svatý blázen si stěžuje králi na chlapce: "Řekni jim, ať je zabijí, jako jsi zabil malého prince." Boris zastaví strážce, který přispěchal ke svatému bláznovi, a žádá, aby se za něj pomodlil. "Nemůžete se modlit za krále Heroda, Matka Boží nenařizuje" - odpověď svatého blázna.

Druhý obrázek . Boyar Duma ve Fazetované komoře Kremlu. Shuisky vypráví o tajném utrpení krále. Objeví se Boris se zamumláním „Chur, dítě!“. Kronikář Pimen, citovaný Shuiskym, vypráví o zázračném uzdravení slepého muže, který se modlil nad hrobem careviče Dimitrije ( monolog „Pokorný mnich ...“ ). Král to nevydrží a upadne do bezvědomí. Když se probudí, zavolá svému synovi Theodore a sotva stihne vyřknout poslední slova na rozloučenou, umírá ( monolog "Sbohem, můj synu!" ).

Třetí obrázek . Lidé na lesní cestě u Kromů, města poblíž litevských hranic, zasahují proti carskému guvernérovi, bojaru Chruščovovi, a zařizují mu bláznivý „sňatek s královstvím“ – „za to je ctěn jako dobrý zloděj “ ( refrén „Nebem nelétá sokol“ ). Zde je Misail a Varlaam, kteří podněcují lidi příběhem o popravách a odvetách v Rusku (píseň „Slunce, měsíc vybledl“ ). Vyzývají všechny, aby se postavili za legitimního cara Dmitrije.

Dav se vysmíval Chruščovovi ( refrén „Rozptýleno, vyčištěno ... Ach, ty, moc!“ ), šklebil se na jezuity, kteří padli pod paží ( „Duše zatracených havranů!“ ). Objeví se armáda Pretendera, lidé ho chválí a následují ( refrén „Sláva tobě, princi!“ ). Zůstává pouze Svatý blázen, který lidem předpovídá nové strašné útrapy ( „Plej, lij, hořké slzy!“ ) ...

Pozoruhodné produkce

V Rusku