Neodpustitelný hřích (často neodpustitelný hřích , věčný hřích) je rouhání se proti Duchu svatému , pojetí hříchu v křesťanské teologii, které nelze odpustit. Ve stavu tohoto hříchu je pro člověka nemožné dosáhnout spasení a věčného života s Bohem .
Původ tohoto konceptu sahá až k odpovědi Ježíše Krista na tvrzení jeho odpůrců, že zázračná uzdravení jsou dílem Belzebuba :
Vpravdě vám říkám: Všechny hříchy a rouhání budou odpuštěny lidským synům, bez ohledu na to, jak se rouhají; kdo by se však rouhal Duchu svatému, tomu nebude odpuštění navěky, ale bude podroben věčnému zavržení. [To řekl], protože řekli: Má nečistého ducha.
— Mk. 3:28-30
Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje. Proto vám říkám: každý hřích a rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude lidem odpuštěno; jestliže někdo pronese slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; ale jestliže někdo mluví proti Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucnosti.
— Mf. 12:30-32 (pozadí událostí je popsáno v evangeliu Lukáše 11:14-23)Tento koncept byl dále rozvinut v dopise apoštola Pavla Hebrejům:
„Neboť je nemožné, když jednou osvíceni a okusili dar nebes a stali se účastnými Ducha svatého a okusili dobré slovo Boží a mocnosti budoucího věku a odpadli, znovu se obnovili s pokáním, když v sobě znovu ukřižují Syna Božího a přísahají [mu]." ( Hebrejcům 6:4-6)
„Země, která pila déšť, který na ni mnohokrát padá, a pěstuje obilí, užitečné pro ty, pro které je obděláváno, dostává požehnání od Boha; ale ten, který plodí trní a bodláky, je k ničemu a blíží se kletbě, jejíž konec je hořící.“ ( Hebrejcům 6:7-8)
Nicméně podle výkladu autoritativních křesťanských teologů, kteří se k této otázce v dějinách církve vyjadřovali, je neomluvitelný již samotný stav odmítání jednání Ducha svatého, a nikoli mluvené slovo či soud; vytrvalost a setrvání v hříchu, není právní skutečností. Takže ve výkladu blahoslaveného Theofylakta Bulharska lze číst:
„Když tedy Židé viděli, že Hospodin jí a pije, stýkal se s celníky a nevěstkami a dělal všechno ostatní, co se mu jako Synu člověka slušelo, a vyčítali mu, že je jed a víno. pijáka, pak si v tom zaslouží omluvu a v tom se od nich nevyžaduje pokání, poněvadž byli uraženi, jak se jim zdálo, ne bez důvodu. Ale když viděli, že také dělá zázraky, a přesto pomlouvali a rouhali se Duchu svatému a nazývali to démonickým činem, jak jim bude tento hřích odpuštěn , pokud nebudou činit pokání ? Vězte tedy, že kdokoli se rouhá Synu člověka, když ho vidí žít jako člověk, a nazývá ho přítelem smilníků, žroutem a pijákem vína, protože tak učinil Kristus, pak takový člověk, nečiní-li pokání, na to neodpoví, dostane odpuštění, protože si pod příkrovem těla Boha v Něm nepředstavoval. Kdo se však rouhá Duchu svatému, to jest duchovním skutkům Kristovým, a nazývá je démonickými, tomu, nebude-li činit pokání , nebude odpuštěno, neboť k rouhání neměl žádný věrohodný důvod, jako např. pomlouval Krista, viděl ho mezi smilníky a celníky." (Výklad Matoušova evangelia)
Dále, všichni od stejného Theofylakta Bulharska, můžete získat potvrzení této myšlenky ve výkladu již k evangeliu podle Marka:
„To, co zde Pán říká, znamená následující: že lidé, kteří hřeší ve všem ostatním, se mohou ještě za něco omluvit a získat odpuštění skrze Boží blahosklonnost k lidské slabosti. Například těm, kdo nazvali Pána jedem a pijákem vína, přítelem celníků a hříšníků, se v tom dočká odpuštění. Ale když vidí, že činí nepochybné zázraky, a mezitím se rouhají Duchu svatému, to jest zázrakům, které vycházejí z Ducha svatého, jak pak obdrží odpuštění , když nebudou činit pokání ? Když byli uraženi Kristovým tělem, pak v tomto případě, i když nečinili pokání, bude jim odpuštěno jako lidem, kteří byli uraženi, ale když Ho viděli, jak činí skutky Boží a stále se rouhají, jak budou? odpuštěno, pokud zůstanou nekajícní? (Komentář k Markově evangeliu)
Jeden z nejuznávanějších teologů rané církve, sv. Atanáš Veliký , vyjadřuje tuto myšlenku ještě jasněji :
Sám Kristus tedy nazývá Božství Slova Duchem Svatým, stejně jako řekl Samaritánce: „Duch je Bůh“ (Jan 4:24) a lidskost Slova – Syn člověka (Jan 13 :31); neboť říká: "Buď dnes oslaven Syn člověka." A Židé, kteří vždy uráželi Boha, upadli do čistého rouhání ve vztahu ke Kristu. Někteří, pokoušeni Jeho tělem, skutečností, že je Synem člověka, ho uctívali jako proroka, a ne Boha, a nazývali ho „pijcem jídla a vína“ (Mt 11:19); a dal jim odpuštění; protože pak mělo začít jen kázání a svět nemohl uvěřit v Boha, který se stal člověkem. Proto Kristus říká: „Kdo pronese slovo proti Synu člověka“, to jest proti Jeho tělu, „bude mu vydáno“. Neboť troufám si říci, že ani ti nejblahoslavenější učedníci neporozuměli dokonale Jeho Božství, dokud na ně v den Letnic nesestoupil Duch svatý; protože i po vzkříšení: „Když jsi ho uviděl, poklonil jsi se... a pak jsi zmoudřel“ (Mt. 28:17), ale nebyli za to odsouzeni. Ale ti, kdo se rouhají Duchu svatému, to jest Kristovu Božství, a říkají, že „Belzebub, kníže démonů, vyhání démony“ (Lukáš 11:15), ti „nebudou propuštěni ani v tomto věku. nebo v dalším." Je třeba si uvědomit, že Kristus neřekl: Nebude odpuštěno tomu, kdo se rouhá a činí pokání, ale tomu, kdo se rouhá, tj. kdo se rouhá. Neboť náležité pokání osvobozuje od všech hříchů. (Rozhovory o Matoušově evangeliu)
Kromě toho svatý Jan Zlatoústý , když mluví o závažnosti tohoto hříchu, vidí v Kristových slovech především pedagogický čin, který je povolán obrátit Židy, kteří se v těchto slovech poznají, k pokání a disidentifikovat se s tímto bohem bojujícím stavem. :
Když tedy zničil jejich pomluvy, vyřešil jejich námitku a ukázal jejich bezohlednou tvrdohlavost, nakonec je vyděsil, protože ve věci rad a nápravy není nedůležité nejen odpovědět na všechny otázky a přesvědčit, ale také vyhrožovat, což je často to dělá ten, kdo dává zákony a rady. (Rozhovory o Matoušově evangeliu)