Věštecké kosti ( čínská tradice 甲骨, pchin -jin jiǎgǔ ) jsou typické pro stát Šang (XIV-XI století př. n. l.) artefakty ze zvířecích kostí nebo želví krunýře , které kněží - věštci v přítomnosti panovníka namáčeli do obětní krve a zářila v ohni, dokud se nerozbila. Věštění (tzv. plastromance ) se provádělo podle tvaru vzniklých trhlin. Výsledky byly napsány na kost ve formě znaků známých jako jiaguwen („psaní na želvích krunýřích a kostech“): tyto nápisy dávají představu o rané formě čínského písma .
Koncem 19. století byly kosti z dob Šan používány v tradiční čínské medicíně jako lék na malárii a bodná poranění. Teprve v roce 1899 byl objeven jejich skutečný původ a účel, poté se kosti staly módním sběratelským zbožím.
Archeologové Čínské republiky zorganizovali systematické hledání a sběr věšteckých kostí jako nejstarších památek čínského písma. Anyang se stal největším centrem archeologického výzkumu v této oblasti . Na základě nálezů v něm bylo možné obnovit úplnou genealogii šangských vládců, čímž byly odstraněny pochybnosti o nespolehlivosti jeho tradičních popisů.
Dong Zuobing (1895-1963), někdy nazývaný „otec“ této disciplíny, při hodnocení prvních 60 let studia věšteckých kostí pesimisticky poznamenal, že vrchol dosáhl ve 30. letech 20. století. Toto pozorování bylo publikováno v jeho knize z roku 1965. Brzy však následovaly dva hlavní objevy:
V roce 1973, během vykopávek jižně od Xiaotun (Anyang), bylo objeveno více než 5000 kostí a mušlí (dalších 579 napsaných předmětů bylo nalezeno poblíž v roce 1991, v Huayuanzhuang).
V roce 1976 ve Fengchu ( Qishan , Shaanxi ) c. Ve zbytcích paláce z období Western Zhou bylo nalezeno 17 000 fragmentů želvích krunýřů [1] .