Golitsyn, Fedor Nikolajevič

Fjodor Nikolajevič Golitsyn
Datum narození 7. (18. dubna) 1751( 1751-04-18 )
Místo narození Moskva , Ruské impérium
Datum úmrtí 5 (17) prosince 1827 (ve věku 76 let)( 1827-12-17 )
Místo smrti Moskva , Ruské impérium
Státní občanství  ruské impérium
obsazení kurátor Moskevské univerzity , autor memoárů
Otec Nikolaj Fjodorovič Golitsyn
Matka Praskovia Ivanovna Shuvalova
Manžel 1. Praskovya Nikolaevna Repnina
2. Varvara Ivanovna Shipova
Děti Nikolaj, Ivan , Fedor, Alexandr , Michail
Ocenění a ceny
Řád svaté Anny 1. třídy ENG Řád svatého Jana Jeruzalémského ribbon.svg
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Kníže Fjodor Nikolajevič Golitsyn ( 7. dubna  [18],  1751  - 5. prosince  [17],  1827 , Moskva ) - kurátor Moskevské univerzity , amatérský básník, autor memoárů, majitel panství Petrovo-Dalnee .

Životopis

Představitel knížecí rodiny Golitsynů Fedor Nikolaevič se narodil 7. dubna (18.) 1751 a byl nejstarším synem generálmajora Nikolaje Fedoroviče Golitsyna (1728-1780) a jeho manželky Praskovje Ivanovny, rozené Šuvalové (1734-1802). Jeho sestra byla memoáristka Varvara Golovina . Z mateřské strany - synovec bezdětného šlechtice Ivana Ivanoviče Šuvalova .

Od narození byl zapsán do záchranného koňského pluku . Byl pod patronací svého strýce Shuvalova. V roce 1771 získal hodnost korneta . Později, v hodnosti poručíka , byl vyloučen ke dvoru. V roce 1768, aby si zlepšil vzdělání, byl poslán na velké turné do zahraničí, kde v té době žil Šuvalov. V Římě studoval Fedor Nikolaevič matematiku u jezuitů, poté se přestěhoval do Ženevy , kde zahájil seriózní studium u různých profesorů. On navštívil Voltaire několikrát u Ferney .

Po návštěvě Württemberska, Bavorska, Holandska a Anglie dorazil na konci roku 1773 22letý princ Golitsyn do Paříže. Šuvalov uvedl svého synovce do vysoké pařížské společnosti a seznámil ho s králem Ludvíkem XVI. a Marií Antoinettou . Ukázali Golitsynovi svou polohu a pozvali ho na sobotní večery. Po tříletém pobytu ve Francii se Fjodor Nikolajevič v létě 1777 vrátil do Moskvy. Jeho příchod do Ruska způsobila smrt jeho mladšího 18letého bratra, prince Ivana Nikolajeviče.

Po příjezdu do Petrohradu v září 1777 byl princ Golitsyn představen císařovně a byl mu udělen titul komorního junkera . V roce 1779 byl jmenován do 1. oddělení senátu u stolu vrchního prokurátora. Od roku 1786 byl komorníkem . Golitsyn, který si přál sloužit pouze na diplomatickém poli, nebo nesloužit vůbec, obdržel menší diplomatické úkoly pouze dvakrát. V roce 1787 ve Stockholmu poděkoval králi za blahopřání Kateřině k jejímu návratu z Krymu a v roce 1790 ve Vídni blahopřál Leopoldovi II . k nástupu na trůn.

Golitsyn využil zvláštní přízně velkovévody Pavla Petroviče a často ho navštěvoval v Gatčině a Pavlovsku. Zpráva o smrti Kateřiny II ho zastihla v Moskvě. Spěchal do Petrohradu a zúčastnil se všech pohřebních průvodů.

Moskevská univerzita

Na žádost starého Šuvalova jmenoval císař Pavel I. v prosinci 1796 Golitsyna kurátorem Moskevské univerzity a udělil mu hodnost tajného rady . V Moskvě se Golitsyn usadil v Shuvalovově domě na Pokrovce a svým postojem k univerzitě takříkajíc symbolizoval kontinuitu od jejího zakladatele [1] . Podle profesora Timkovského udělal Golitsyn na profesory příznivý dojem svou zdvořilostí a pozorností, ale jeho hlavní obavy se týkaly vnějšího zlepšení - opravy a čistoty; a za to přilákal mnoho darů [2] . Golitsyn se staral o zlepšení života státních studentů a studentů, dosáhl navýšení finančních prostředků pro univerzitu, sponzoroval talentované absolventy (někteří z nich byli prostřednictvím Golitsyna přeloženi sloužit do Petrohradu). Od roku 1798 však Golitsynova opatření k řízení univerzity začala narážet na odpor nového kurátora P.I. Golenishchev-Kutuzov, o jehož jmenování Golitsyn poznamenal, že „můžete snadno získat pozici nebo místo, které mimochodem není vůbec nutné. a dokonce nadbytečné. Navíc je možné pokazit zavedené pořádky“ [1] .

Golitsynův oficiální postoj ho nemohl nepřiblížit modernímu vědeckému a literárnímu světu. Derzhavin , jehož práce publikoval, a Karamzin s ním byli v korespondenci, stejně jako mnoho akademiků Petrohradské akademie věd. Neshody mezi kurátory univerzity donutily knížete Golitsyna koncem roku 1801 pro nemoc jeho manželky odejít do zahraničí a 21. listopadu 1803 u příležitosti zrušení místa kurátora rezignoval na službu jako tajný rada.

Poslední roky

Během svého druhého pobytu v Paříži byl Golitsyn představen prvnímu konzulovi Napoleonovi Bonapartovi . Napoleon se svou obvyklou hrubostí zeptal prince, proč nosí maltézský kříž , protože není katolík, na což princ odpověděl, že tento kříž obdržel od velmistra řádu císaře Pavla I. a že pravoslavní křesťané jsou stejní. jako katolíci, načež se od něho první konzul náhle odvrátil.

Po pohřbu své manželky v Paříži v roce 1804 se princ Golitsyn vrátil do Ruska. Zimu strávil v Moskvě a léto v Petrovském , odkud až do své smrti kromě roku 1812 již neodešel. Golitsyn, který měl ve vojenské službě dva nejstarší syny, prince Nikolaje a Ivana, se dlouho neodvážil opustit Moskvu, díky naléhavým ujišťováním hraběte Rostopchina , že nepřítel Moskvu neobsadí. Při pohledu na téměř opuštěné hlavní město se koncem srpna 1812 se svými dvěma mladšími syny přestěhoval do Vladimiru , kde přezimoval v Jazykovově domě.

V Moskvě žil Golitsyn širokým panským životem, měl početný štáb sluhů a lidí ze dvora, ale zároveň osobně vedl uzavřený, vůbec ne marnotratný životní styl. S nástupem do služeb svých synů a jejich odchodem z domova zůstával princ stále více sám, i když navštěvoval moskevský spolek a moskevský klub , kde nikdy nic nehrál. Princ Golitsyn, vzdělaný muž, plynně ovládající jazyky: ruština, francouzština, němčina, angličtina a italština, trávil dny ve své kanceláři, kde hodně četl a věnoval se literární práci.

Zemřel 5. (17. prosince) 1827 v Moskvě. Byl pohřben ve vesnici Pokrovsky , okres Zvenigorod, provincie Moskva .

Literární činnost

V roce 1779 zahájil svou literární činnost. Byla vydána báseň napsaná ve stylu Lomonosovovy ódy " Píseň k narození <> Konstantina Pavloviče, složená v Sarskoe Selo, 27. dubna 1779 ". Princ Golitsyn se zabýval překlady, například přeložil „Rozhovor Silla s Eucrates“ od Charlese-Louise Montesquieua .

Napsal paměti o Šuvalovovi - " Život hlavního komorníka Ivana Ivanoviče Šuvalova, napsaný synovcem jeho tajného rady prince Fjodora Nikolajeviče Golitsyna ." Od roku 1809 pracoval na svých pamětech, ve kterých popisoval život u dvora.

V umění

Manželství a děti

Byl dvakrát ženatý a měl pět synů:

  1. manželka od 13. února 1783 princezna Praskovja Nikolajevna Repnina (1756-1784), nejstarší dcera knížete N. V. Repnina a N. A. Kurakiny ; dvorní dáma. V červnu 1780 zazpívala princezna Repnina píseň v přítomnosti carevny Kateřiny při jejím příjezdu s císařem Josefem II do Smolenska. Manželství bylo bezdětné a krátkodobé, pár měsíců po svatbě onemocněla mladá princezna zápalem plic, který přešel v přechodnou konzumaci. Lékaři jí předepsali cestu do Itálie, ale nemocná Praskovja Nikolajevna cestu nevydržela a musela zůstat se svým otcem ve Smolensku, kde 19. října 1784 zemřela.
  2. manželka od roku 1788 Varvara Ivanovna Shipova (176?-1804), vdova po knížeti Michailu Alekseeviči Volkonském ; dcera velitele flotily Ivana Petroviče Šipova z manželství s princeznou Varvarou Aleksejevnou Gorčakovou . Golitsynové žili převážně v Moskvě ve vlastním domě na Pokrovce , léto trávili na svém milovaném panství Petrovskij . V prvním manželství měla Varvara Ivanovna jednoho syna Pavla a svému druhému manželovi porodila dalších pět synů. Po narození nejmladšího syna se její zdravotní stav natolik zhoršil, že lékaři trvali na nutnosti odejít do zahraničí. Princ Golitsyn byl nucen opustit službu a vzít svou nemocnou manželku do města Baregues v Pyrenejích a poté do Paříže . Teplé klima princezně Varvarě Ivanovně neprospívalo. Postupně se rozplynula a zemřela 14. září 1804 v Paříži. Byla pohřbena na malém hřbitově Le Calvaire na Montmartru poblíž baziliky Sacré-Coeur .
    • Nikolaj Fedorovič (1789-1860), absolvent kadetského sboru, pobočník generála pěchoty Lobanova-Rostovského . Po odchodu do důchodu v roce 1816 vstoupil do služby v archivu ministerstva zahraničních věcí Ruské říše v Moskvě, od roku 1833 byl státním radou. V roce 1817 se oženil s Annou Fedorovnou Bakhmetevovou (1799-1842), u příležitosti jejich svatby jeden z jejích současníků napsal: „Nejstarší syn Golitsyna, který vypadá jako dvě kapky vody a navíc je neustále nemocný flux, ožení se s m-lle Bakhmeteva . Není krásná, ale krásně zpívá, je to výborná hudebnice, je dobře vychovaná a má slušný majetek“ [4] . Manželství bylo bezdětné. Byl pohřben se svou ženou v klášteře Simonov v Moskvě.
    • Ivan Fedorovič (1789-1835), Shuvalovův kmotřenec, sloužil jako velitel kolony, poté v Life Guards husarského pluku, plukovník, v důchodu od roku 1820, se zabýval zemědělstvím. V roce 1831 vstoupil do služeb ředitele tajné části Úřadu moskevského generálního guvernéra prince D. V. Golitsyna . Zemřel náhle svobodný ve svém panství Novomikhailovsky.
    • Fedor Fedorovič , přezdívaný Fifi (07.12.1793 [5] -1854), se narodil v Petrohradě, pokřtěn v námořní katedrále Sv. Mikuláše Zjevení Páně pod dohledem I. I. Šuvalova a hraběnky A. I. Goloviny; začal sloužit na ministerstvu spravedlnosti, poté byl ředitelem Komise pro splácení dluhů, komorníkem, diplomatem, působil jako advokát v Holandsku. V roce 1847 se po ztrátě zraku usadil v Petrohradě, kde zemřel. Byl svobodný, ale měl žačku Feodorinu Millotovou, která se v roce 1856 provdala za doktora medicíny Monkeviche.
    • Alexander Fedorovič (1796-1866), komorník, člen státní rady, aktivní tajný rada, od roku 1821 ženatý s hraběnkou Naděždou Ivanovnou Kutaisovou (1796-1868).
    • Michail Fedorovič (1800-1873), mistr koně, tajný rada, maršál šlechty Bogorodsk a Zvenigorod, filantrop a sběratel, od roku 1832 ženatý s hraběnkou Louise Trofimovna Baranova (1810-1887).

Genealogie

Poznámky

  1. ↑ 1 2 Imperial Moscow University, 2010 , s. 173.
  2. ↑ Ruské portréty 18.-19. století. T.1. Vydání 3. č. 89.
  3. ↑ Portrét prince F. N. Golitsyna . Získáno 14. prosince 2009. Archivováno z originálu 18. února 2009.
  4. ↑ Dopisy M. A. Volkové V. A. Lanskoyovi // Bulletin of Europe. 1875. Kniha 3. - S.254.
  5. ↑ TsGIA SPb. f.19. op.111. d.114. S. 46. ​​​​Metrické knihy Námořní katedrály Svatého Mikuláše Epiphany.

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  V bibliografických katalozích