Dublin Regulation ( ang. Dublin Regulation ), Regulation č. 604/2013 ( ang. Regulation No. 604/2013 , eng. Dublin III Regulation ) - část práva Evropské unie , která určuje, který členský stát EU je odpovědný za projednávání petice žadatelů o azyl, kteří žádají o mezinárodní ochranu podle Ženevské úmluvy a kvalifikační směrnice EU . Jde o základní systém dublinského systému, který se de facto skládá z dublinského nařízení a pravidel pro snímání otisků prstů ( anglicky European Dactyloskopy, EuroDac ). Zákon č. 604/2013 má za cíl „rychle určit členský stát odpovědný za posouzení žádosti o azyl“ a stanoví předání žadatele o azyl do tohoto členského státu. Ve většině případů bude odpovědným členským státem stát, přes který žadatel o azyl poprvé vstoupil do EU.
Dublinský systém vznikl přijetím Dublinské úmluvy schválené 1. června 1990 v Dublinu . Úmluva však vstoupila v platnost až 1. září 1997 v Belgii , Dánsku , Francii , Německu , Řecku , Irsku , Itálii , Lucembursku , Nizozemsku , Portugalsku , Španělsku a Spojeném království . 1. října 1997 vstoupila v platnost v Rakousku a Švédsku . 1. ledna 1998 vstoupila v platnost ve Finsku [1] . Úmluva později nabyla právní platnosti pro dva státy mimo EU ( Island , Norsko ). [2] .
Nařízení Dublin II bylo přijato v roce 2003 a nahradilo Dublinskou úmluvu ve všech členských státech EU kromě Dánska, které odmítlo dokument přijmout. [3] V roce 2006 Dánsko přesto podepsalo Dublin II a dokument v něm začal mít právní sílu. [4] V rámci samostatného protokolu podepsalo Dánsko v roce 2006 s Norskem a Islandem dohodu o uplatňování Dublinu II. [5] Ustanovení Dublinu II byla rovněž prodloužena dohodou s nečlenskými státy Švýcarskem ze dne 1. března 2008 a Lichtenštejnskem . Dne 3. prosince 2008 Evropská komise navrhla upravit dublinské nařízení a vytvořit tak možnost reformy dublinského systému.
Nařízení Dublin III (č. 604/2013) bylo schváleno v červnu 2013 a nahradilo nařízení Dublin II a vztahuje se na všechny členské státy kromě Dánska. Je založen na stejném principu jako v předchozích dvou případech, kdy je za žádost o azyl příslušné osoby odpovědný první členský stát, ve kterém jsou uchovávány otisky prstů nebo je podána žádost o azyl. Jedním z hlavních cílů dublinského nařízení je zabránit žadateli podávat žádosti v několika členských státech. Dalším cílem je snížit počet žadatelů o azyl, kteří jsou občany EU, kteří se stěhují z členského státu do členského státu (např. řecký občan žádající o azyl v Norsku vystupující jako uprchlík z Kosova ). Země, ve které žadatel o azyl poprvé podá žádost o azyl, je odpovědná za přijetí nebo zamítnutí žádosti a žadatel o azyl nemůže znovu zahájit proces v jiné jurisdikci.
Podle Evropské rady pro uprchlíky a exulanty (ECRE) a Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky současný systém neposkytuje spravedlivou a účinnou ochranu. Kolem roku 2008 neměli uprchlíci vysídlení přes Dublin II vždy přístup k azylovému řízení. [6]
Na rozdíl od ustanovení Dublin III neexistuje pro žadatele o azyl povinnost žádat o azyl v první zemi EU, kterou překročí. Vlády nejsou povinny posílat žadatele o azyl do první země vstupu, předpisy výslovně stanoví, že odpovědnost za žadatele může převzít kterýkoli člen EU. Například 24. srpna 2015 se Německo rozhodlo použít „doložku o suverenitě“ k dobrovolnému převzetí odpovědnosti za zpracování žádostí syrských občanů o azyl , i když nenese žádnou odpovědnost podle kritérií nařízení (zčásti pokud syrští občané poprvé nevstoupil do SRN, ale požádal o azyl v SRN). Dne 2. září 2015 se také ČR rozhodla vyzvat syrské uprchlíky, kteří již požádali o azyl v jiných zemích EU a kteří přijíždějí nebo pobývají v ČR, aby požádali v ČR (tedy tam získali azyl).