Jane Nartare Beaumont ( angl. Jane Nartare Beaumont , narozen 10. září 1956 ), Arnna Kathleen Beaumont ( eng. Arnna Kathleen Beaumont , narozen 11. listopadu 1958 ) a Grant Ellis Beaumont ( eng. Grant Ellis Beaumont , narozen 12. července 196 ) - dvě sestry a bratr, známější jako děti Beaumonta ( angl. Beaumont children ), kteří zmizeli na pláži Glenelg ( Adelaide , Jižní Austrálie ) 26. ledna 1966 v r.Den Austrálie .
Zmizení Beaumontových dětí vyvolalo jedno z největších policejních vyšetřování v historii australské forenzní vědy a vyvolalo velké pobouření veřejnosti. Vzhledem k tomu, že děti nebyly nikdy nalezeny a okolnosti jejich zmizení zůstaly nevyřešeny, se příběh stal nedílnou součástí australského folklóru [1] .
Jane, Arnna a Grant Beaumont žili se svými rodiči Jimem a jeho manželkou Nancy Beaumont, prodavačkou oděvů a prádla, na Harding Street 109, Somerton Park, předměstí Adelaide . Nedaleko jejich domova se nacházelo oblíbené australské letovisko Glenelg, jehož plážové děti často navštěvovaly [2] .
26. ledna 1966, středa, horký svátek ( 26. ledna je Den Austrálie - hlavní státní svátek v Austrálii), kdy teplota v Adelaide někdy dosahovala 40 °C, se děti z Beaumontu shromáždily na pláži . Jejich otec, jak později vzpomínal, přemýšlel, zda tam jet s dětmi, nebo jet za potenciálními klienty do nedalekého Snowtownu, a nakonec se rozhodl pro to druhé. Poté se děti vydaly na autobusovou zastávku, aby stihly autobus. I když často jezdili na pláž na kolech, tentokrát se sestry a bratr rozhodli dostat na pláž autobusem, který trval asi 5 minut. Rodiče chlapů zcela spoléhali na svou nejstarší dceru Jane, která byla vždy velmi zodpovědná a starala se o mladší sestru a bratra [3] . Děti odešly z domu v 10 hodin a měly se vrátit v poledne [4] .
Zastávka byla na rohu Diagonal Road a Harding Street, necelých sto metrů od jejich domu. Poté, co dostal děti do autobusu, pokračoval na severozápad po Diagonal Road a pak na sever po Brighton Road, než odbočil doleva a jel na západ po Jetty Street. Z Jetty Street autobus odbočil doleva a v 10:15 zastavil na zastávce na Mosley Street, kousek od pláže, kde děti vystoupily z vozidla. To, že se sestry a bratr skutečně dostali na pláž v autobuse, potvrdil jeho řidič Monroe i cestující, který si později dokonce vzpomněl, co měli na sobě [5] .
Zatímco manžel byl na schůzce s potenciálními kupci a děti byly na pláži, paní Beaumontová byla na návštěvě. V poledne přišla na autobusovou zastávku, aby se setkala s dětmi, které se měly každou chvíli vrátit. Brzy se objevil autobus, ale Jane, Arnna a Grant v něm nebyli. Jejich matka se rozhodla, že se právě zpozdili na autobus a přijedou dalším autobusem, který obvykle přijíždí ve 14 hodin, a odešla domů, aniž by našla důvod k obavám v nepřítomnosti dětí [4] .
Když se Nancy Beaumontová vrátila na zastávku, když autobus dorazil, zjistila, že ani tentokrát v něm nebyly žádné děti. Mohla je jít hledat, ale protože se bála, že by je minula, kdyby se vrátili jiným způsobem, rozhodla se počkat. Když ve 3 hodiny přijel třetí autobus a její syn a dcery v něm opět nejeli, Nancy Beaumontová si začala dělat starosti. Po nějaké době se Jim Beaumont vrátil domů: jeho setkání s klienty se nekonalo. Když se od své ženy dozvěděl o absenci dětí, začal je hledat. Rodiče, kteří pláž navštívili dvakrát během večera aktuálního dne, v 17:30 přesto kontaktovali policii. Poté Jim Beaumont zůstal na pláži celou noc, ale nenašel žádnou stopu po svých dětech [4] .
Beaumontovy děti byly druhý den ráno oficiálně prohlášeny za nezvěstné . Při výběru verze toho, co se stalo, policie okamžitě upustila od možnosti útěku s odkazem na skutečnost, že děti se zřídka rozhodnou uniknout ve skupinách. Rodiče navíc ujistili policii o spolehlivosti jejich nejstarší dcery Jane, která sama neuteče a Arnně a Grantovi to nikdy nedovolí [4] .
Existují dvě možné varianty vývoje událostí navržené vyšetřováním: nehoda (nejspíše utonutí ) a únos [4] .
Okamžitě začalo pátrání. Pobřeží moře bylo prohledáno několik kilometrů severně a jižně od pláže, ale v těchto mezích nebyly nalezeny žádné dětské věci. Před policií a dobrovolníky zapojenými do pátrání vyvstala rozumná otázka: i kdyby bylo možné, že se tři děti mohly odpoledne nepozorovaně utopit na přeplněné pláži, bylo možné, aby jejich ručníky a oblečení zmizely beze stopy? Odpověď byla zřejmá a hledání u moře se zastavilo [4] .
Mezitím se přátelé a rodina shromáždili v domě Beaumont, aby podpořili Jima a Nancy, kteří byli nuceni nepřetržitě užívat sedativa. Jejich domácí telefon byl přepojen tak, aby rodina mohla být neustále v kontaktu s policejní stanicí [4] .
Policie zároveň začala pátrat po svědcích, kteří byli ten den na pláži a mohli děti Beaumonta vidět. Takoví lidé se skutečně našli a uvedli, že nedaleko pláže viděli děti ve společnosti vysokého štíhlého blonďáka ve věku od třiceti do čtyřiceti let. Podle nich si s tímto mužem ochotně hráli, chovali se vesele a přirozeně. Děti tedy asi v 11 hodin spatřila 74letá žena sedící před klubem plavců na lavičce pod stromy. Podle ní je bedlivě sledoval muž oblečený v modrých plavkách a ležící obličejem dolů na trávě poblíž. Brzy spatřila tohoto muže spolu s dovádějícími dětmi [5] .
Kromě ní děti mezi 11:00 a 11:15 viděla i kamarádka ze školy Jane, ale nemluvila s nimi [5] [6] .
Majitel malého obchodu poblíž pobřeží řekl policii, že kolem 11:45 prodal Jane Beaumontové sušenky a masový koláč za 1 libru . Dobře znal všechny děti, které pravidelně navštěvovaly pláž a jeho obchod, a všiml si, že u něj ještě nikdy nekupovaly masové koláče. Paní Beaumontová také potvrdila, že tuto částku neměla její dcera, která dala Jane pouze 8 šilinků a 6 pencí na zaplacení jízdného na autobus a nákup sladkostí. Na základě toho policisté usoudili, že peníze dětem dal stejný muž [5] .
Kolem 12. hodiny sledovala muže se třemi dětmi další žena sedící na nedaleké lavičce a také starší manželský pár s vnučkou. Žena sedící na lavičce později uvedla, že poznala děti jako Jane a Granta a později Arnnu. Muž, který je doprovázel, jí nebyl známý. Podle očitých svědků muž pomohl dětem s oblékáním, načež všichni přibližně ve 12:15 odešli za hotel Glenelg [5] .
Kolem 14-15 hodiny se Beaumontovy děti dostaly do pozornosti pošťáka Toma Pattersona, který je také dobře znal. Šli sami, bez doprovodu, pryč od pláže, po Jetty Road, směrem k jejich domovu. Pošťák zdůraznil, že chlapi jsou v dobré náladě, a zastavil se, aby ho pozdravil. Slova nového svědka policii zmátla: protože neměli důvod pošťákovi nevěřit, ztratili původní verzi toho, co se stalo, a byli nuceni hledat nové způsoby vyšetřování [5] .
Je pozoruhodné, že zpočátku Patterson řekl, že viděl děti ráno, ale v určitém okamžiku změnil své svědectví a řekl, že je mohl vidět buď ve 13:45, na začátku doručování dopisů, nebo ve 14:55. , potom. Aby se policie neodchýlila od verze o únosu v poledne, nevzala policie ve své výpovědi v úvahu korektury pošťáka, zastavila se u první verze a předpokládala, že se Patterson prostě spletl [5] .
Pan a paní Beaumontovi popsali své děti a Jane zvláště jako extrémně plaché a neschopné hrát si s cizím člověkem na pláži s takovou důvěrou. Poté policisté naznačili, že svědky popisovaný blonďák se s dětmi, které pláž předtím navštívily, už znal, a postupně mu začaly věřit. Tato teorie byla potvrzena skutečností, že si Nancy Beaumont vzpomněla: krátce před zmizením Arnna řekla své matce, že Jane "spřátelila na pláži", ale svým slovům nepřikládala žádný význam a rozhodla se, že její dcera znamená vrstevníka. přítel [7] .
O několik měsíců později žena žijící poblíž Beaumonts oznámila policii, že noc po zmizení dětí viděla muže v doprovodu dvou dívek a chlapce. Firma podle ní mířila do domu, který se nacházel vedle jejího domu a byl považován za neobydlený. Později viděla chlapce, jak jde sám po silnici, ale brzy ji chytil muž. Druhý den ráno, tvrdila žena, byl dům opět prázdný. Policie tuto verzi nebrala vážně, nechápala, proč očitý svědek nemohl incident včas nahlásit [8] [9] .
Jak víkend běžel, zprávy o Beaumontově pohřešovaném dítěti se staly celostátními. Pátrání po dětech se stalo jedním z největších v historii Austrálie. Případ vzbudil širokou pozornost veřejnosti v zemi samotné i v zahraničí a stal se názorným příkladem toho, jak nedbalost rodičů a jejich dětská povolnost mohou vést k tragickým následkům. Uvědomili si, že za takových okolností mohou být děti v nebezpečí, mnoho Australanů změnilo svůj postoj k výchově svých dětí a zvýšilo kontrolu nad nimi [4] .
Jim Beaumont kdysi pracoval jako soukromý taxikář v předměstské taxislužbě. Když se jeho bývalí kolegové dozvěděli, že se jeho děti pohřešují, 40 z nich se zapojilo do pátrání [4] .
31. ledna, pět dní po zmizení svých dětí, pan Beaumont v televizi vyzval k jejich návratu. Vyjádřil naději, že ten, kdo mohl děti unést, je vrátí rodičům. Byly přijaty stovky hovorů, většinou od lidí, kteří věřili, že viděli děti, ale všechny zprávy se ukázaly jako nepravdivé [4] .
3. února uspořádala paní Beaumontová na své zahradě tiskovou konferenci , na které řekla, že doufá v jejich návrat, ale přesto předpokládá, že jsou přece jen mrtví. Osvětlila také možný průběh událostí, když řekla: "Kdyby si ostatní dva velmi přáli jít s někým, Jane by šla s nimi, aby se o ně postarala a nenechala je samotné ," a tak vysvětlila možné chování nejstarší dcery. . Navíc vyjádřila své překvapení nad tím, že očití svědci viděli, jak cizí člověk obléká děti po koupání. Podle jejího názoru byla Jane příliš plachá na to, aby dovolila cizímu člověku obléct si její šortky [4] .
Pátrání mezitím pokračovalo. Potápěči pečlivě prohledávali dno ve značné vzdálenosti od pobřeží; Adelaide Hills byly také důkladně prozkoumány - ale bez úspěchu [4] .
Pátrání po Beaumontových dětech se nakonec muselo zastavit, protože pátrání po dětech v Austrálii mohlo pokračovat po přesně stanovenou dobu. Policie vynaložila při pátrání opravdu velké úsilí, ale kromě svědectví nenašla jediný důkaz [4] .
V březnu 1966 přistálo na letišti v Adelaide letadlo s bývalým policistou Rayem Kellym . Zatímco sloužil v policejních silách Nového Jižního Walesu , stal se pololegendární postavou a nedávno odešel do důchodu, je pravděpodobně nejslavnějším policistou v Austrálii. Přivedl ho k případu zmizelých Beaumontových dětí noviny v Sydney a začal pracovat jako soukromý detektiv. Jihoaustralská policie ho zdvořile pozdravila, ale Kelly od vyšetřování den poté, co začalo, upustil. Důvodem bylo zřejmě jeho vědomí beznadějnosti tohoto vyšetřování [4] [10] .
Krátce po incidentu byl do Austrálie pozván slavný nizozemský parapsycholog a psychiatr Gerard Croiset , jehož příjezd přilákal k situaci velké množství zástupců médií . Ve skutečnosti však Croisetovo vyšetřování bylo neúspěšné. Bez jakýchkoliv důkazů a neustále měnil svou verzi toho, co se stalo, zjistil, že dětské orgány byly údajně pohřbeny ve skladišti poblíž domu Beaumontových a také poblíž základní školy, kde Jane a Arnna studovaly. V době zmizení bylo na jím označeném místě staveniště a parapsycholog dospěl k závěru, že těla dětí Beaumont byla pohřbena ve staré cihlové peci pod vrstvou betonu. Majitelé postavené budovy zpočátku odmítli zbourat, ale brzy, neschopni odolat tlaku veřejnosti, souhlasili, za což dostali částku 40 tisíc dolarů . Navzdory Croisetovu přesvědčení, že měl pravdu, nebyly na troskách zbořené stavby nalezeny žádné stopy dětí, žádná ze 17 věcí identifikovaných policií, které děti měly v den ztráty (tašky, oblečení, ručníky atd.). ) bylo nalezeno [11] .
27. září 1966 se vrchní konstábl Ron Grose z malého města Kaniva v australském státě Victoria, když čekal na telefonní spojení s policejním velitelstvím na Russell Street v Melbourne , omylem připojil na jinou linku a zaslechl telefonní rozhovor mezi dvě ženy o Beaumontových dětech [12] .
Podle Grose se mu zdálo, že ženy mluvily o únosech dětí a že byly vychovány „v domě Hobartů“. Kontaktoval Melbourne, okamžitě oznámil, co slyšel, ale v reakci na to dostal předpoklad, že rozhovor nebyl nic jiného než žert. Grose si byl však upřímně jistý, že měl pravdu. Časem se strážník stal v Adelaide známým a brzy Jim Beaumont ve společnosti televizního reportéra Briana Taylora osobně navštívil Kanivu, aby si soukromě promluvil s Grosem [12] [13] .
Pochybnosti o pravosti rozhovoru se potvrdily 13. října , kdy dvě ženy, jejichž rozhovor Grose zaslechl, zavolaly policii Kaniva. Jak vysvětlili, rozhovor mezi nimi byl skutečně o dětech Beaumontových, ale pak začali mluvit o některých dalších dětech vychovaných v domě Hobartových. Grose se mýlil: ženy neměly nic společného se zmizením Beaumontových dětí .
Dva roky po jejich zmizení dostali manželé Beaumontovi dva dopisy, jeden údajně napsala Jane a druhý osoba s dětmi. Obálky byly opatřeny poštovním razítkem města Dandenong ( Victoria ). Podle "Jane" se k nim tento muž choval dobře. Sám autor druhého dopisu se nazýval „opatrovníkem“ dětí a psal o své připravenosti předat je rodičům s uvedením času a místa setkání [14] .
Pan a paní Beaumontovi a poté detektiv, kterého najali, dorazili na přidělené místo, ale nikdo se neobjevil. O nějaký čas později přišel další dopis od „Jane“. Stálo v něm, že muž je připraven děti vrátit, ale když si uvědomil, že nablízku je přestrojený detektiv, rozhodl se, že Beaumontovi zradili jeho důvěru, a odmítl děti převést [14] .
Asi o 25 let později nové forenzní zkoumání dopisů odhalilo, že šlo o podvody. Technologie snímání otisků prstů se zlepšila a autor dopisů byl identifikován jako 41letý muž, který je psal jako teenager a bral to jako neškodný vtip. Vzhledem k promlčení nebyl za své činy odpovědný [14] .
Manželé Jim a Nancy Beaumontovi vyvolali u Australanů soucit a lítost. Společnost je neodsuzovala za nedostatek přísné kontroly dětí, protože v době, kdy k tragédii došlo, byl fenomén ztráty a navíc odebírání dětí nesmysl a žádné rodiče si nepředstavovali, že by to mohlo se stalo jejich dětem [15] .
Rodiče Beaumontových zůstali mnoho let ve svém domě v Somerton Parku. Paní Beaumontová nadále doufala v návrat svých dětí a v rozhovoru řekla, že by bylo „strašné“, kdyby se vrátili domů a neviděli tam své rodiče. Aniž by čekali, až se objeví nějaká věrohodná teorie o zmizení dětí, Jim a Nancy zvažovali nejneuvěřitelnější možnosti toho, co se stalo, dokonce naznačovali, že děti byly obětí náboženského kultu. Hledali je na Novém Zélandu , Melbourne a Tasmánii , včetně hledání míst jejich možného pohřbu, ale ani jedno pátrání neobjevilo žádnou významnou informaci o Beaumontových [16] .
Dokonce i poté, co Beaumontovi prodali svůj dům v Somerton Parku a odstěhovali se ze zoufalství, nechali jihoaustralskou policii své nové místo pro případ, že by mohli mít děti. Beaumontovi jsou rozvedení a žijí odděleně. Nakonec připustili, že záhadu zmizení jejich dětí nelze nikdy vyřešit, a vzdali se úzké pozornosti veřejnosti, která je již několik desetiletí neopustila [17] .
V roce 1990 se v tisku objevily počítačem generované fotografie dospělých Jane, Arnny a Granta. Tyto fotografie byly zveřejněny proti vůli jejich rodičů (Nancy Beaumont se na ně dokonce odmítla podívat) a vyvolaly ve společnosti mnoho rozhořčení [18] .
V roce 2019 zemřela Nancy Beaumont ve věku 92 let [19] .
Krátce po zmizení Beaumontových dětí se jižní Austrálií přehnala série pohřešovaných a krvavých vražd dětí a mladých lidí. Začalo to v roce 1973 zmizením 11leté Ratcliffe a 4leté Kirsty Gordon, které se ztratily poté, co šly na záchod během fotbalového zápasu v Adelaide.
V roce 1979 bylo v Adelaide nalezeno zohavené tělo 25letého Neila Muira, v roce 1982 18letý Mark Langley, kterému před smrtí rozřízli žaludek. Langleymu byla částečně odstraněna střeva a mladý muž vykrvácel. Během několika příštích měsíců byla v Adelaide a okolí nalezena další těla. Takže rozřezané ostatky Petera Stogneffa (14 let) našla policie téměř rok po jeho zmizení. Tělo Alana Barnese (18 let), nalezené krátce po Stogneffovi, bylo otevřeno stejným způsobem jako Langley. V roce 1983 přišla policie k tělu páté oběti - Richarda Kelvina (15 let), který měl všechna stejná zranění [20] .
Bevan Spencer von Einem byl odsouzen za vraždu Kelvina v roce 1984 . V roce 1989 byl obviněn z vraždy Langley a Barnes. Na organizaci a realizaci únosů a poprav mrtvých se ale podle verze policie podíleli minimálně čtyři vrazi a osm kompliců. V tomto ohledu se série vražd v Adelaide zapsala do historie kriminalistiky jako „rodinné vraždy“ [21] .
Během procesu s von Einemem obviněný opakovaně potvrdil svou účast na únosech nejen Joan Ratcliffe a Kirsty Gordon, ale i dětí Beaumontových, ale jeho svědectví v tomto ohledu bylo shledáno jako nevěrohodné a nebylo předmětem úvah [22 ] [23] .