| KMZ K-1V | |
|---|---|
| společná data | |
| Výrobce | KMZ |
| Roky výroby | 1947 - 1952 |
| Shromáždění | KMZ ( Kyjev , SSSR ) |
| Třída | motorizovaný kočár |
| Design a konstrukce | |
| Plošina | K-1B (motorka) |
| Formule kola | 3×1 |
| Motor | |
| 2,3 l. S. při 4000 ot./min, 1-válec, 2-taktní, vzduchem chlazený, 98 cm³ | |
| Přenos | |
|
nesouosé, s křížovými hřídeli, 2rychlostní, reverzibilní, s ozubenými koly s konstantním záběrem, s ručním zapínáním plynové nádrže. |
|
| Hmotnost a celková charakteristika | |
| Délka | 2010 mm |
| Výška | 980 mm |
| Odbavení | 135 mm |
| Rozvor | 1275 mm |
| Hmotnost | 116 kg (suché) |
| Jiná informace | |
| Objem nádrže | 8 l |
| SMZ S-1L | |
KMZ K-1V - první sovětský motocykl , tříkolový, jeden, vyráběný Kyjevským motocyklovým závodem v letech 1947 až 1951.
Koncem roku 1945 byl Ukrajinský závod obrněných oprav č. 8 reorganizován na Kyjevský motocyklový závod (KMZ). Ve druhé polovině 20. století vejde do povědomí jako výrobce těžkých motocyklů "Dnepr" . Zpočátku, v roce 1946, KMZ zvládl výrobu lehkých jednomístných motocyklů K-1B "Kievlyanin". Dokumentace a zařízení k němu byly odvezeny z Německa opravou z továrny v saském městě Schönau u Chemnitzu. Ve skutečnosti se jednalo o lehký předválečný německý motocykl Wanderer-1Sp ("Wanderer"), který měl dvoudobý motor "Sachs" o objemu 98 cm³.
Velká vlastenecká válka za sebou zanechala tisíce postižených lidí, kteří se nemohli samostatně pohybovat. Sovětský průmysl jim mohl nabídnout pouze berle, což neřešilo žádné problémy. Sami si proto usnadnili osud – vyrobili dřevěné vozíky na kolečkách ze čtyř ložisek.
Ihned po skončení války se tak vyostřil úkol vyvíjet a vyrábět motorové invalidní vozíky pro invalidy. Řešením problematiky byla pověřena KMZ.
Koncem roku 1946 tým konstruktérů [1] spolu s inženýrskými a technickými pracovníky třetí dílny Kyjevského motocyklového závodu I. Ya.Mangedem, G. G. Mazurkevich a I. D. Legashov na základě motocyklu K-1B již v r. výroba vyvinula tříkolový motorový kočár K-1V.
Tříkolová rámová konstrukce s volantem umístěným vpředu a motorem byla vyrobena z trubek 24 × 2 a 20 × 2 mm. Mezi dvěma zadními koly byla široká, ale jediná pohovka. Ovládání bylo prováděno zejména pákou, jejíž výkyv ve svislé rovině ovládal spojku. Točivý moment byl přenášen na levé hnací kolo pomocí řetězového pohonu.
Motor o hmotnosti 12 kg měl starou zaběhlou konstrukci. Litinový válec s jedním vyplachovacím kanálem pravého deflektoru (kliková komora) a pístem složitého tvaru.
Sací kanál z konstrukčních důvodů připomínal písmeno S, což zhoršovalo plnění válce hořlavou směsí a snižovalo přijímaný výkon. Ale toto mínus mělo i pozitivní stránku. Maximální točivý moment (0,47 kgf m) přišel v relativně nízkých otáčkách (2800 ot./min).
Charakteristikou motoru byl dosti pružný, což umožňovalo řídit převodovku pouze na dva stupně (skříň měla i zpátečku). S nízkým (5,6-6,0) kompresním poměrem, který umožňoval provoz na nízkooktanový benzín (například na značku A-66 tehdy běžnou v SSSR ( oktanové číslo 66), a špatným plněním válce směsi, měrný výkon byl také na nízké úrovni (23,4 hp / l) I když norma byla již 30-38 hp / l.
Karburátor na motoru byl instalován K-26 nebo K-26A. Jako čistič vzduchu byl použit kontaktní olej a zapalovací systém fungoval od setrvačníku magdino (ATE-2, 6V, 15/17 W).
Mezi vlastnosti motoru patří absence těsnění mezi hlavou válce a válcem, přítomnost dekompresoru pro snížení fyzické námahy při startování. Startování a pomoc motoru při jeho přetížení v pohybu byla prováděna ručními „pedály“.
Na rozdíl od motocyklu K-1B měl motorový kočárek K-1V součástí stroje náhradní kolo. Nutno podotknout, že motorová lafeta se zřejmě stala posledním sériově vyráběným vozidlem u nás, na kterém byla jako signalizační zařízení instalována ruční houkačka - gumová hruška s klaksonem.
V roce 1949 byl motorový kočár modernizován. Výkon motoru vzrostl na 3,3 litru. s., a hmotnosti do 126 kg se název změnil na KMZ K-1G. Nová i předchozí verze motorového kočáru jako celku se však ukázaly jako nedostatečně odolné stroje s přetíženým motorem. Kvůli jednomu hnacímu kolu měli problém sjíždět kluzké svahy. Návod k obsluze pro takový případ doporučoval, aby řidič na sedadle zařadil doleva, aby naložil jediné hnací, levé kolo. Nedostatek výkonu motoru bylo navíc nutné kompenzovat otáčením manuálních „pedálů“. Z tohoto důvodu invalidé někdy se smutnou ironií nazývali motorizovaný kočár „Díky Hitlerovi“.
Motorizované vozy měly extrémně omezené zdroje. Nájezd před generální opravou nebyl více než 6-7 tisíc kilometrů, takže nyní se jich dochovalo jen pár, ale stále existují přeživší exempláře [2] . Například jeden takový stroj je v muzeu KMZ v Kyjevě . Další dochovaná kopie je vystavena v Moskvě , v Muzeu techniky .
Po omezení výroby postranních vozíků v KMZ v roce 1951 byly zařízení a dokumentace převedeny do závodu na výrobu motocyklů Serpukhov (SMZ). Později tam byla zahájena výroba pokročilejších, uzavřených, ale i tříkolových motorových invalidních vozíků pro invalidy [3] . Říkali jim SMZ S-1L .