Kibi ne Makibi

Kibi ne Makibi
Japonci 吉備真備

Datum narození 695 [1]
Místo narození
Datum úmrtí 3. listopadu 775( 0775-11-03 )
Země
obsazení filozof , dvořan , politik
Děti Kibi no Yuri [d] aQ11412647?
 Mediální soubory na Wikimedia Commons
Logo Wikisource Pracuje ve společnosti Wikisource

Kibi no Makibi také Kibi , Kibi Makibi  , Kibi Mabi atd . _ _ _ _ _ _ . Také známý jako Kibi Daijin ("Kibi ministr").

Narodil se v provincii Bitchu , ve vesnici Mabi, Kibi County (nyní město Kurashiki , prefektura Okayama ). Kibi je název města nebo lokality, odkud pocházel.

V roce 716 odešel studovat do Číny s Abe no Nakamaro a buddhistickým mnichem Genbem a strávil tam 20 let. Z Číny si přivezl domů hru „ go “, umění vyšívání a biwa (hudební nástroj, druh čínské loutny), která se pak v Japonsku pevně zakořenila. . Podruhé odešel do Číny jako vice-velvyslanec v roce 751 a po svém návratu byl v roce 753 jmenován pomocným správcem Kjúšú . Od té doby neustále stoupal po žebříčku veřejné služby a dosáhl až na ministra spravedlnosti. V roce 771 odešel do důchodu a věnoval se studiu konfuciánských principů a jejich aplikaci na japonský státní systém. Kibi zemřel v roce 775.

Je mu připisováno rozšíření v Japonsku mnoha úspěchů čínské vědy, umění a užitých řemesel té doby. Kibi byl někdy připočítán s vynalézat katakana , fonetické slabikář.

Připisují se mu i poetické práce v žánru waka ( tanka ). Hans Bethge tedy ve své sbírce Japonské jaro (1911) umístil svůj překlad Frühlings Ende. Kibino“, který sloužil jako zdroj několika ruských překladů, mezi jejichž autory patří A. Brandt :

Nyní letní vítr rozptýlil všechny květiny
. Pohřbil bledé jaro a jen můj hedvábný rukáv uchoval
sladkou švestkovou vůni , jako jarní sen uprostřed léta. [2]

a P. Suchotin :

Větry již dávno otrhaly všechny listy,
Brzy blednou, jarní dny uplynuly.
Jen v mém hedvábném rukávu žije
Sladká vůně mých švestkových květů. [3]

Poznámky

  1. Makibi Kibi // Facetová aplikace předmětové terminologie
  2. Viz zdroj Wiki.
  3. Citováno. na stránce "Věk překladu". Archivováno 17. listopadu 2011 na Wayback Machine