| Pieter Brueghel starší | |
| Selská svatba . 1567 | |
| De boerenbruiloft | |
| dřevo, olej . Rozměr 114×163 cm | |
| Kunsthistorisches Museum , Vídeň | |
| ( inv. GG_1027 [1] ) | |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons |
Selská svatba ( nizozemsky De boerenbruiloft ; 1568 ) je obraz od Pietera Brueghela staršího .
Svatba se koná na humně selského dvora. V 16. století nebyly velké stoly ani v bohatých domech, na svátek se vyráběly z prken. Muž zcela vpravo v černém sedí na převrácené vaně, zbytek je na lavicích z nehoblovaných prken. Na jediné židli s opěradlem sedí starý muž, možná notář , pozván k uzavření manželské smlouvy.
V popředí dva lidé podávají misky s kaší, dvířka vyjmutá z pantů slouží jako podnos. Ten vlevo je největší postavou na plátně. Brueghel to vyzdvihl i barevně. Pravděpodobně tak chtěl umělec stabilizovat složitou kompozici plátna. Na obchodníkovi s potravinami se sbíhají poloviční úhlopříčky sedících v předních řadách a okraje jeho zástěry naznačují osu symetrie plátna. Na jeho klobouku, stejně jako na nástrojích hráčů na dudy, je uvázán svazek stuh. Takové stuhy se v té době obvykle používaly na podvazkové kalhoty a jejich přítomnost na klobouku a nástrojích naznačovala příslušnost k určité skupině. Mladí lidé se tehdy sdružovali do klik podle věku, aby spolu trávili čas.
V minulosti se odborníci pokoušeli malbu interpretovat a dát mu náboženský nebo alegorický význam. Podle jedné verze je na plátně vyobrazeno „ Svatba v Káně Galilejské “, během níž Ježíš proměnil vodu ve víno a umožnil tak znovu a znovu naplnit džbány. Na druhé straně plátno zobrazuje Poslední večeři . Žádná z verzí se nepotvrdila, je zřejmé, že obraz je plný realistických detailů, které odrážejí realitu 16. století. Karel van Mander napsal, že Brueghel využil každé příležitosti k návštěvě sedláků, ať už to byla svatba nebo jakýkoli jiný svátek.
Dva svazky klasů visí na hrábě, jehož násada je hluboko zaražená do pšenice nahromaděné ve stodole. Divák si hned nevšimne, že pozadí plátna tvoří nevymlácená pšenice.
Obraz stodoly naplněné až po okraj znamenal v 16. století mnohem více než dnes. Obiloviny sloužily jako základ jídla a ve formě kaše a chleba byly nedílnou součástí každého selského stolu. Bruegel svým současníkům ukázal, že lidé vyobrazení na plátně nebudou následujících 12 měsíců hladovět. V těch dobách byl hladomor v Evropě běžný, dobrá léta se střídala s hubenými. Historici zjistili, že v Nizozemsku v té době množství sklizeného obilí mohlo kolísat až o 80 %. To vedlo k prudkému nárůstu cen obilí a v důsledku toho k podvýživě, hladomoru a epidemiím. Nejnižší ceny obilí byly hned po sklizni.
Většina obilí byla vymlácena mezi zářím a lednem. Ve stejných měsících se obvykle hrály svatby. Rolníkům v Nizozemsku se v šestnáctém století dařilo lépe než jejich protějškům jinde v Evropě. Byli svobodní, nevolnictví bylo zrušeno, nadvláda španělských Habsburků byla snesitelná. Až v roce 1567 vyslal Filip II . vévodu z Alby , aby vymlátil vyšší daně a vyhladil protestantské kacíře. Poslední roky Brueghelova života byly zároveň posledními roky éry prosperity. Následovaly roky holandské války za nezávislost , roky strádání a utrpení.
Lžíce v klobouku na obchodníkovi s potravinami naznačuje, že je chudý. Po zrušení poddanství výrazně vzrostl počet bezzemků. Stali se sezónními dělníky, kteří pomáhali při sklizni, žně nebo jako na plátně pracovali jako služebníci o svátcích. Zpravidla žili v chatrčích, neměli rodinu, protože neměli prostředky na její udržení. Neustále putovali z místa na místo a hledali práci. Proto lžičku v klobouku a tašku přes rameno, jejíž pás je na plátně vidět. Kulatá lžíce je vyrobena ze dřeva. Ovál se objevil později. Nůž byl v té době univerzálním nástrojem. I dítěti v popředí visí na opasku nůž.
Ten pán v černém obleku je pravděpodobně majitelem dvora. Jde o šlechtice, respektive zámožného měšťana, což lze těžko přesněji určit, neboť výsady šlechtice nosit na boku meč se v té době již nedodržovaly. Mluví s mnichem. V té době spolu tyto dvě panství úzce souvisely. Obvykle se duchovními stávaly mladší děti šlechticů, respektive církev dostávala četné pozemkové příděly a peněžní dary.
Na rozdíl od nevěsty není ženich na plátně tak zřetelně označen. Pravděpodobně se jedná o muže plnícího džbány, jehož místo je volné na konci stolu. Sedí mezi dvěma muži a nevěsta mezi dvěma ženami. Podle zvyku uspořádali také svatební večeři, na kterou nebyl ženich vůbec zván, protože svatební den byl považován za den nevěsty.
Místo, kde nevěsta sedí, je zvýrazněno zelenou látkou a nad ní visí korunka. Nevěsta působí zvláštním dojmem: napůl zavřené oči, zcela nehybné, se sepjatýma rukama. Podle zvyku neměla nevěsta v den svatby nic dělat. V rolnickém životě plném každodenní vyčerpávající práce jí bylo dovoleno jednoho dne sedět. „Přišel se svou nevěstou“ ( německy Er ist mit der Braut gekommen ) – říkalo se o někom, kdo se vyhýbal práci. Pouze jedna další osoba vpravo na plátně je zobrazena se sepjatýma rukama, nejspíše obyvatel města nebo šlechtic. Patří také k těm, kteří svůj chléb nedostávají fyzickou prací.
Nevěsta je na plátně zobrazena jako jediná žena s nepokrytou hlavou. Naposledy na veřejnosti ukazuje luxus svých vlasů. Po svatbě si stejně jako všechny vdané ženy zakryje hlavu šátkem. Na hlavě má obruč, takzvaný svatební věnec. Jeho cena byla přesně stanovena, stejně jako kolik hostů má být pozváno, kolik jídel se má podávat u stolu a kolik by měly stát dárky pro nevěstu.
Před večeří měl proběhnout svatební obřad. Pro Martina Luthera se jednalo o ryze světský obřad, kterému mohl být přítomen kněz, což však nebylo nutné.
Toto plátno získal vévoda Ernst v roce 1594 v Bruselu a poté se stěhoval do Prahy ve slavné sbírce Rudolfa II .
| Díla Pietera Brueghela staršího | |
|---|---|
| Jednotlivé malby |
|
| "Obrácený svět" | |
| "roční období" | |
| "Sedm smrtelných hříchů" |
|