Lagerquist, Per

Podle Lagerquista
Tuřín. Par Lagerkvist
Jméno při narození Tuřín. Podle Fabiana Lagerkvista
Datum narození 23. května 1891( 1891-05-23 )
Místo narození Växjö , Kronoberg , Švédsko
Datum úmrtí 11. července 1974 (83 let)( 1974-07-11 )
Místo smrti Lidingö , Stockholm
Státní občanství  Švédsko
obsazení básník , dramatik , esejista , scenárista , autobiograf , romanopisec
Jazyk děl švédský
Ceny Nobelova cena Nobelova cena za literaturu 1951
Ocenění Nobelova cena za literaturu Hlavní cena devět [d] ( 1928 ) čestný doktorát na univerzitě v Göteborgu [d] ( 1941 ) Bellmanova cena [d] ( 1945 )
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Per Lagerkvist ( švédský Pär Lagerkvist ; 23. května 1891 [1] [2] [3] […] , Väksjö - 11. července 1974 [1] [2] [3] […] , Danderyd , Stockholm ) - švédský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1951). Lagerkvistova díla obsahují rysy takových filozofických a estetických směrů, jako je kubismus , expresionismus a existencialismus , jeho texty však nelze právem přiřadit k žádnému konkrétnímu směru. Charakteristickými rysy spisovatelova uměleckého stylu jsou mýtus , symbol , alegorie .

Lagerkvist byl pozoruhodný svou blízkostí a zdrženlivostí při zakrývání svých tvůrčích nápadů. Vlastní slavnou větu: „Nezasahuji do své práce“ [4] .

Životopis

Dětství a mládí

Spisovatel se narodil 23. května 1891 ve městě Växjö v provincii Småland ve Švédsku v rodině přednosty místního nádraží. Per byl nejmladší ze sedmi dětí.

Prostředí, ve kterém malý Per vyrůstal, bylo oddané, téměř puritánské. Je známo, že v rodičovském domě visel portrét Martina Luthera a v domácí knihovně zaujímaly zvláštní místo tři knihy: Bible, sbírka žalmů a kniha kázání. Lagerkvist věřil, že postoj rodičů ke čtení je vážný a hluboký. Lagerquistova matka věřila, že knihy, ve kterých jsou vymyšleny lidské osudy, lze považovat za akt rouhání . Debutem spisovatelovy literární činnosti byl příběh „Mateřská láska“ , publikovaný v místních novinách „ Smålands-Posten “ 19. listopadu 1906. Autorovi bylo tehdy pouhých patnáct let.

Gymnaziální roky

Během studií na gymnáziu měl Lagerkvist rád biologii , zároveň se seznamoval s novou literaturou - A. Strindbergem a novoromantiky . Pod jejich vlivem se mění v radikálního socialistu. Věrnost tomuto emocionálnímu, intuitivnímu radikalismu , který Lagerkvist nese celý život. Mění se pouze směr radikalismu: od původního politického zabarvení přechází k estetickému a obecně humanistickému. Ve spolupráci se socialistickými časopisy a novinami publikuje Lagerkvist v roce 1910 „bojovou“ báseň „My, silní“ v mládežnickém sociálně demokratickém časopise „Fram“. Básně a povídky tohoto období oslavují hrdinství a světlou budoucnost, ale nejsou považovány za nezávislé a sestávají z abstraktních obrazů.

S pomocí svého staršího bratra Gunnara, školního učitele, a jeho rodiny pokračoval Per ve vzdělávání v Uppsale , kam v roce 1911 odešel studovat dějiny literatury a umění. Rodina mladého spisovatele, i když se nemohla pochlubit přebytečným bohatstvím, mu pomáhala po mnoho let.

Experimentální příběh „Lidé“ byl zveřejněn v roce 1912. Byla to Lagerquistova první kniha o démonickém hrdinovi posedlém zlem. Podle sžíravé poznámky kritika E. Hedena se kniha „...z větší části – ale bohužel ne zcela – skládá z pomlčky“ [5] . V další tvorbě se spisovatel již nevrátil ke svým raným dílům, jako byly Dvě pohádky ze života (1913), kniha básní a lyrických próz Motivy (1914) a sbírka povídek Železo a lidé (1915).

Rané práce

Během cesty do Paříže, kterou Lagerkvist podnikne na jaře 1913, se setkává se skupinou umělců ze Skandinávie a věnuje pozornost moderní francouzské malbě. Kubismus má na spisovatele silný vliv svým inherentním intelektualismem, estetickým cílem a odmítáním napodobovat realitu. Na podzim téhož roku vyšel estetický manifest „Umění slovesného a výtvarného umění“ , který vypráví o vývoji literatury a malby. Lagerkvist se v ní staví proti zábavní literatuře, staví ji proti modernímu umění, které je postavené na jednoduchých a stabilních prvcích. Toto umění podle Lagerkvista odkazuje především ke kubismu a v literatuře - archaické formy poezie s jejich jednoduchým, ale expresivním jazykem: Bible , islandský epos, památky starověkého Východu atd. U Lagerkvista je použití principů kubismu v literární praxi byl samozřejmě úkol spíše podmíněný.

V knihách jako „ Železo a lidé “ a „Strach“ je vliv kubistických myšlenek na spisovatele viditelný. Lagerkvist v textech svých děl staví vedle sebe prosté pocity a myšlenky, stejně jako umělec staví vedle sebe elementární detaily na plátně.

První světová válka zanechala hlubokou stopu v raném díle Lagerkvista. Již v 10. a 20. letech 20. století spisovatelovy knihy ostře vyjadřují jeho antimilitaristické cítění. V textech (sbírky „Strach“ , „Chaos“ ), románových cyklech ( „Železo a lidé“ , „Zlé příběhy“ ) a dramatech ( „Záhada nebe“ , „Neviditelný“ atd.) autor líčí konflikt mezi hrdinou a prostředím, které nazývá „volné“ a „inertní“ . Díla představují neuvěřitelnou stylovou rozmanitost – od lyrických obrazů a motivů až po grotesku a satiru.

Povídky ve sbírce Iron and People (1915) charakterizují autora jako plně formovaného mistra, přestože sám Lagerkvist své rané potomky neměl v lásce. Spisovatel nebyl účastníkem první světové války, což mu nebránilo nahlížet na ni prizmatem svého vnímání. Jeho sbírka je prostoupena touhou ukázat psychologické prožívání samotné skutečnosti války a jejího dopadu na osudy lidí.

Ozvěna války zaznívá jak ve verších, tak v prozaických miniaturách sbírky Strach (1916), kterou Lagerkvist považoval za svůj skutečný debut a od toho počítal svou básnickou cestu.

Díky sbírce Strach se Lagerkvist proslavil jako první expresionistický spisovatel švédské poezie. Lagerquistův postoj k expresionismu byl přitom značně komplexní. Jménem listu Svenska Dagbladet o rok dříve básník odcestoval do Berlína, aby informoval o expresionistické výstavě, kterou uspořádal redaktor avantgardního časopisu Sturm . Většina děl vyvolala v Lagerkvistovi ostře negativní emoce, nepočítám-li několik obrazů V. Kandinského a M. Chagalla . Možná to ovlivnila skutečnost, že většina děl patřila ke štětce německých umělců a spisovatelův postoj k Německu samotnému byl ostře kritický, protože jej považoval za hlavního viníka války.

Nesouhlasil s kritiky, že byl ovlivněn německým expresionismem , Lagerquist se netajil svou náklonností k francouzskému kubismu. Mnohem později, v roce 1947, v jednom dopise napsal: „...dodnes jsem vlastně nečetl jediného německého expresionistu... Proč bych měl, když jsem krajanem Strindberga a mohu jít přímo ke zdroji“ [6] . Lagerkvist znamenal pozdní dramaturgii švédského klasika, předchůdce expresionismu.

Lagerkvist se ve svých hrách pokoušel pokračovat v tom, co bylo obsaženo v pozdějších Strindbergových dramatech. Nejlepší hry Lagerkvista vděčily za svůj úspěch na scéně především nadšení svého režiséra, režiséra Pera Lindberga , které jim však nezajistilo dlouhou životnost na repertoáru. Lagerqvistova dramata postrádala jevištní „lehkost“ a byla často příliš statická a přetížená monology, které zpomalovaly děj. To z nich dělalo dramata, která se mají spíše číst, než prezentovat. Ale navzdory tomu, stejně jako Lagerkvistovy teoretické články, zaujaly zvláštní místo v obnově švédského dramatu a divadla.

V raných hrách Lagerkvista existuje určitá příbuznost se současnou poetikou expresionismu. Především se to projevuje v prudce emotivní reakci na válku a také v vytrvalém rozvíjení leitmotivu smrti – v prvním vydaném dramatu „Poslední muž“ (1917) a ve třech jednoaktovkách, které vyšly v roce 1918 pod obecným názvem „Těžká chvíle“ spolu s programovým manifestem „Moderní divadlo“ . Spisovatelův manifest se bouří proti naturalismu ve své jevištní verzi i proti tradici Ibsenova dramatu a znovuvytváření iluze reality na jevišti. Podle Lagerkvista není „divadelnost“, konvenčnost a stylizace pro divadlo něčím ostudným, ale naopak lze považovat za charakteristické znaky představení. Nahá realita je podle spisovatele zajímavější než jakékoli napjaté pokusy o její naturalistickou reprodukci.

Lagerkvist ve svých hrách vytváří rozkolísanou, neurčitou atmosféru bez jasných obrysů, prostupující ji skutečnými a konkrétními detaily: například epizodami z minulosti a motivy osobně prožitých událostí. Právě střet těchto kontrastních sfér způsobuje největší zájem o spisovatelovy hry.

Tři jednoaktovky triptychu "Těžký okamžik" popisují jedinou výchozí situaci - přechod do jiného světa a první okamžiky po smrti. Spisovatel využívá motivu „posmrtného života“ k odhalení krutosti a absurdity života.

Po vzoru svého učitele Strindberga se Lagerquist blíží " divadlu absurdna ", jehož jedním ze zakladatelů byl Samuel Beckett . Hrdinové Lagerkvista, které spisovatel obdaří žízní po pochopení hlubokého smyslu toho, co se děje, jsou předurčeni čelit naprostému odcizení okolního světa. Pozoruhodnými příklady takových postav jsou chlapec ze třetího dílu Těžké chvíle a zejména mladý muž ve hře Záhada nebes (1919), kde vrcholí Lagerkvistovy rané dramatické tendence.

Poválečné období do poloviny 20. let lze považovat za jedno z nejtěžších a nejneklidnějších období v životě Lagerkvista. Ale z tvůrčí stránky je toto období pro spisovatele velmi bohaté a plodné. Protože není finančně zajištěný, vede kočovný život, hodně cestuje do Norska a Francie, Itálie a severní Afriky. Setkání s Karen Sorensenovou se v životě spisovatele stalo velmi významným. Vztah k ní měl silný dopad jak na stav mysli, tak na vnější okolnosti Lagerkvistova života. Manželství mezi Sorensenem a Lagerkvistem se konalo v roce 1918. Příběh „Těžká cesta“ odráží historii jejich zvláštního vztahu, střídající četné zlomy a usmíření.

Během těchto let se Lagerkvist obrátil k práci v takových žánrech, jako jsou romány a povídky, básně a dramata. Jeho první velký příběh , Úsměv věčnosti, byl zveřejněn v roce 1920.

Ukazuje již charakteristické rysy pravé lagerkvistovské prózy: kladení věčných otázek bytí, kombinace zobecněného a konkrétního, lakonicismus a vnější jednoduchost a nedostatek výrazových prostředků. „ Úsměv věčnosti“ představuje na jedné straně atmosféru říše mrtvých, která je mimo prostor a čas, a na straně druhé velmi životní potřebu jejích obyvatel pochopit smysl existence, své vzpomínky. a epizody z minulého života. Tyto rysy odrážejí atmosféru Lagerquistových expresionistických her. Namísto pesimismu a beznaděje toho druhého však čtenář zřetelně pociťuje moudřejší a smířenější pohled na život, který se vyznačuje absencí rozumného, ​​původně inherentního smyslu. Lagerkvist v tomto díle vytváří velmi nečekaný obraz: Bůh nevystupuje jako všemocný vládce světa, ale jako skromný dělník s velmi naivními představami o smyslu všeho, co existuje. Je ztělesněním prostého bytí, v němž naděje a důvěra zaujímají důležité místo spolu s tajemstvím vesmíru.

Tato záhada se objevuje v Úsměvu věčnosti a ve všech následujících dílech Lagerkvista, v nichž spisovatel klade otázky, snaží se najít odpověď a neodvažuje se doufat, že někdy toto tajemství rozluští. Díky tomu se utváří lagerkvistovský světonázor, který je často označován pojmem „důvěra v život“ a který převládá v lyrických sbírkách 20. let „Cesta šťastného muže“ a „Písně srdce“ .

I v těch nejjednodušších a nejintimnějších nalézá spisovatel projev velikosti bytí: například v hlubokých vzpomínkách z dětství, které vyplňují řádky příběhu „Ráno“ (1920), a básních o rodném Smålandu , o matce, o domově. Existuje nepochopitelná interakce tak odlišných jevů, jako je osobní a univerzální; jednoduché a složité. Malý a intimní svět rodiny se svou naivní vírou se odráží v kulturní a historické zkušenosti lidstva.

Počátkem dvacátých let se Lagerkvist pokusil vytvořit takový obsáhlý mýtus - "Dům věčnosti" , ale z ne zcela jasných důvodů přebírá hotové rozložení díla z tiskárny. O třicet let později z ní spisovatel použije malý fragment jako Nobelovu řeč .

Sblížení s realismem se projevilo v autobiografickém příběhu Host ve světě (1925), který je stěžejním dílem Lagerkvistovy rané tvorby. Spisovatel zde nastiňuje filozofické problémy, které ho mají trápit po celou dobu jeho kariéry. Tyto otázky se týkají života a smrti, Boha a popírání církevních dogmat. Hovoříme o historii dětství, formování osobnosti mladého hrdiny, jeho duchovním hledání, touze po svobodě, rostoucích pochybách a touze uniknout ze stísněného domovského světa s jeho zastaralými představami. Postoj spisovatele k motivu střetu generací v perspektivě času je ambivalentní a komplexní. Pocity lásky a uznání svým blízkým a nostalgie po ztraceném dětství koexistují s nevyhnutelným pocitem odstupu ve vztahu k těmto tichým a čestným lidem. Zjednodušený styl Lagerkvistovy prózy se v tomto příběhu ukázal jako obzvláště vhodný.

Zcela v jiném duchu je napsána druhá, nedokončená část autobiografického příběhu Obtížná cesta , na jejímž základě Lagerkvist postavil dramatický příběh svého prvního manželství, které právě skončilo rozvodem. Příběh zůstal spisovatelovým současníkům neznámý, protože vyšel až po spisovatelově smrti. Atmosféru extrémního emocionálního napětí vytvořilo zobrazení specifického dualismu láska-nenávist, střídání vzájemné přitažlivosti a odpuzování postav, jejich blízkosti a odcizení.

V roce 1925 došlo v Lagerkvistově životě k významné změně. Počátek klidnějšího a spořádanějšího způsobu života, pořízení vlastního domu nepochybně souvisí se spisovatelčiným novým manželstvím. Novým miláčkem Lagerkvista byla krásná Helen Sandels, jejíž postava se vyznačovala jemností a vyrovnaností. Přestože Lagerkvist, cítíc se v duši jako tulák, dál hodně cestoval, nemělo to už charakter nuceného bloudění bezdomovce.

Významnou část básní sbírky Písně srdce (1926) věnuje Lagerkvist své milované a jediné Heleně. Tuto sbírku lze právem považovat za jedno z vrcholných děl švédské milostné lyriky a sám autor ji označuje za svou nejlepší básnickou knihu.

V aforistickém eseji „Overcoming Life“ (1927) Lagerkvist přehodnocuje svůj dřívější životní postoj a dává mu život potvrzující charakter. Spisovatel oslavuje božského ducha žijícího v člověku, povolaného osvobodit se a zvítězit nad temnými silami pozemského života. Aspirací a cílem bylo vítězství nad tyranií okolností, které na člověka uvalila mimozemská role. Není náhodou, že se Lagerkvist zaměřil na svou esej a snažil se ji zpřístupnit širokému okruhu čtenářů.

V jistém smyslu je pokračováním eseje „Overcoming Life“ hra „Life Resurrected “, která se objevila o rok později . Ve srovnání s Lagerkvistovými ranými expresionistickými hrami se může zdát téměř každodenním dramatem, kde „malý“ muž žije ve své ševcovně.

Lagerkvist rozvíjí téma protikladu dobra vůči nepřátelskému a vytváří svou další prozaickou knihu Bojující duch (1930). Spisovatel v ní vykresluje i malé obyčejné lidi, jejichž prostá potřeba lásky a formy jejího projevu vyvolávají úsměv, ale zároveň je povyšují nad každodenní život. Tragický milostný příběh „Masquerade of Souls“ , odcizený od maličkostí a náhod života, vystupuje na pozadí burleskních příběhů.

Spisovatelova tvorba ve 30. a 40. letech

Společenská situace ve spisovatelově vlasti a ve světě ve 30.-40. letech 20. století: v Německu se dostali k moci nacisté , druhá světová válka , skutečnost, že v poválečném období zůstaly v západním světě nevyřešeny mnohé z nejdůležitějších problémů , hrozba jaderné katastrofy – to vše samozřejmě poctivého humanistického umělce znepokojovalo nejen tehdy, ale po celý život.

Třicátá léta přinesla velké změny v Lagerkvistově vidění světa, v jeho důvěře a vnímání života a zanechala své stopy i na vyznění jeho děl. V roce 1933 se vydal na cestu do Řecka a na Blízký východ, která byla jakousi poutí za počátky a svatyněmi evropské kultury. Lagerkvist navštívil Atény, Jeruzalém a Alexandrii, odkud se přes Itálii a Německo vrátil do vlasti, kde se Hitler dostal k moci jen týden předtím a v Berlíně vlály vlajky s hákovým křížem . Lagerkvist na vlastní oči viděl střet kultury a barbarství, humanismu a misantropie.

Díla, která vyšla ze spisovatelova pera v příštím desetiletí, byla poznamenána vědomým protestem proti tomu, co viděl a předvídal v budoucnosti. Příběh a hra „Kat“, prozaické knihy „Tenkrát“ a „Zaťatá pěst“, hry „Muž bez duše“ a „Vítězství v temnotě“, básnické sbírky „Genius“, „Píseň a boj“. “, „Dům a hvězda“ – všechna tato díla napsal Lagerkvist v této neklidné době. Spolu s politickou, antifašistickou orientací se Lagerkvist nadále zajímal o univerzální, existenciální témata. Jeho metafyzické úvahy jsou zalévány do současného politického kontextu, antifašismus je chápán jako dnešní podoba věčného odporu lidského ducha ke světovému zlu. Již na podzim roku 1933 vyšla povídka „Kat“, napsaná pod těžkým dojmem nacistického převratu v Německu, a v následujícím roce ji Lagerkvist inscenoval a byl triumfem v divadlech zemí severní Evropy. . Ve Švédsku připadl hlavní roli slavný herec Öste Ekman. Skutečnost, že Kat si získal širokou oblibu a byl vnímán jako aktuální politický pamflet, byl z velké části způsoben divadelními představeními. Zajímavostí je, že některé veřejné kruhy ve Švédsku, které si nechtěly všimnout nebezpečí svého postavení v Evropě a byly loajální k nacismu , vzaly hru nepřátelsky, až k výhrůžkám a pokusům narušit představení.

Smysl díla se vlastně neomezuje jen na jeho aktuálnost. Jeho duality je dosaženo dvoudílnou konstrukcí. Příběh staví vedle sebe a kontrastuje dvě části. První zobrazuje středověký výjev s primitivními, hrubými a pověrčivými povahami a druhý - vnější lesk lidí pouze zakrývá stejné, v podstatě primitivní pudy a bolestivou žízeň po násilí a krvi. Obě části spojuje zlověstná postava Kata v šarlatovém hávu, který ztělesňuje zlo a krutost. Kat, oslavující kult násilí, potlačování jednotlivce, zosobňuje ideologii nacismu. Porovnáním různých časových vrstev dostává čtenář příležitost zamyslet se nad nadčasovou a metafyzickou povahou zla. Morální a estetická analýza postavy Kata nabývá rázu popření jakéhokoli násilí, despotismu, nesnášenlivosti, aniž by ztratila svou vlastní protitotalitní tendenci. V rozhovoru Lagerkvist v souvislosti s představením své hry poznamenal, že „ Kat je namířen proti modernímu násilí, proti trendu lidského násilí... a apeluje na každého, kdo se postaví na stranu násilníků, bez ohledu na to, jak se nazývají – nacisté, fašisté nebo bolševici “ [7] .

Jakýsi úvod do pozdních, „biblických“ příběhů Lagerkvista zní v „Katu“ motiv hledání a popírání Boha. Zdá se, že touha Kata, tohoto démona zla, stát se zachráncem lidské rasy, je nemyslitelná a směšná. A přesto tragičnost situace spočívá v tom, že zachmuřená postava Kata se stává nejen děsivým symbolem, ale i skutečnou hrozbou pro celé lidstvo. Švédský spisovatel však věřil v sílu rozumu a ve vítězství dobra nad zlem. V závěru příběhu se znovu objevuje téma zázračné síly lásky, pojaté jako téma naděje do budoucna, očišťující od hříchů.

V knize cestopisných esejů Zaťatá pěst (1934) byly znepokojivé události naší doby reflektovány otevřeně publicistickou formou a hlásána potřeba pozice bojujícího humanismu. Lagerkvist přirovnal Akropoli vyvýšenou nad Aténami se zaťatou pěstí vztyčenou k nebi, která se stala symbolem duchovního odporu vůči novému barbarství. V příbězích sbírky Tenkrát (1935) se Lagerkvist vrátil k satiře, která získala zvláštní působivost a žíravost. Příběhy „Cizinecká země“ a „Vojenské tažení dětí“ byly namířeny přímo proti militarismu, válce a fašismu; ten byl napsán pod vlivem zpráv o italsko-habešské válce a Mussoliniho dětských oddílů . K probuzení Lagerkvistova zájmu o mytologii a mýtotvorbu v příbězích „Tenkrát“, „Ráj“, „Vysvobození“ a dalších vděčí touze odsuzovat moderní zlo.

"The Kat" byl skutečný úspěch. Přestože se Lagerkvist dlouho netěšil široké čtenářské oblibě, byl v literárních kruzích velmi autoritativní osobností. V roce 1940 byl zvolen do Švédské akademie ao rok později získal čestný doktorát na univerzitě v Göteborgu . V předvečer nového roku 1942, možná nejtemnějšího roku války, navzdory své nechuti k veřejnému vystupování, Lagerkvist oslovil své krajany v rozhlase s projevem, ve kterém je vyzval, aby zůstali bdělí a doufali, bojovali a věřili zázrak. Na konci téhož roku začal Lagerkvist vytvářet své nejambicióznější dílo – román „Trpaslík“, který vyšel na podzim roku 1944. Deset let po The Kat se skutečné síly zla ve světě podařilo plně otevřít a ukázat své skutečné vlastnosti a rysy. V pozdějších prózách se Lagerkvist pokouší o neotřelý přístup k řešení životně důležitých, podle něj, problémů. V raném období básníkova formování, poznamenaném „strindbergovským“ expresionismem a před politickými povídkami „Kat“, „Trpaslík“ a další, měl spisovatelův styl povahu snahy o alegorii a zavádění paralelních akcí. Nyní se pro něj symbol nestal uměleckým zařízením, ale stal se příbuzným určité oblasti mytologického vidění světa. Ano, a žánr románu prošel výraznou změnou: odteď je to román (nebo příběh) - mýtus, podobenství, metafora. A nyní Lagerkvist ve své tvorbě nadále spojoval modernistické a realistické tendence: v některých případech převzaly motivy zkázy, osamělosti, odcizení, strachu, v jiných - na rozdíl od těchto stavů vytrvalá touha postav střízlivě porozumět světu kolem sebe, najít cestu ze slepé uličky.

Poválečná kreativita

Realita poválečné Evropy a světa ve spisovateli příliš optimismu nevzbuzovala. Lagerkvist ztratil zájem o politickou realitu a vrátil se ke svým dřívějším obecně humanistickým názorům. Věčné téma boje dobra a zla vzrušovalo Pera Lagerkvista i v poválečném období. Není náhodou, že na spisovatele, usilujícího o abstraktně-filosofické pochopení pravdy a ztělesnění univerzálních principů, zapůsobil román-mýtus.

Lagerkvista se více zajímal o zázračné mýty hraničící s masovým vědomím a náboženstvím. Pokud jde o mytologické téma, švédský spisovatel deheroizoval evangelium , ale aniž by zasahoval do kánonu, pokusil se ukázat tenkou hranici mezi mýtem a vírou, mezi produktem masového vědomí a předmětem skutečných náboženských hodnot v moderní bezbožný svět. Pro Lagerkvista jsou mýtus a náboženství srovnatelné, i když víra je pro něj zároveň existenční pochybností a sám se nazýval náboženským ateistou.

Pro tvorbu 50. a 60. let je těžké najít jednoznačnou žánrovou definici. Lagerkvist, koncipující rozsáhlý románový nápad, jej vměstnal do objemu malého příběhu. Lagerkvistovy drobné romány se rodily jeden z druhého, spojovaly články jednoho řetězu, variovaly a větvily hlavní témata a motivy – život a smrt, dobro a zlo, víra a nevíra, utrpení a vykoupení... Po skončení r. válce, Lagerkvist obnovil cestování po Evropě a na podzim roku 1950 se po dokončení románu Barabáš vydal na cestu do Středomoří.

Lagerkvistovy dojmy z této cesty byly překryty předválečnými vzpomínkami na Řecko a Palestinu a staly se základem pro napsání majestátního mytologického cyklu, v němž spisovatel znovu vytvořil podmíněnou pozdní antiku a raně křesťanskou éru. Hrdiny tohoto cyklu byli: Barabáš , Sibyla , Ahasver, Tobius , Giovanni . Jsou to vyděděnci, stojící mimo lidské společenství, ale každý svým způsobem symbolizuje moderního člověka, jeho drama odcizení od života a společnosti, od druhých lidí a Boha, bolestné pochybnosti a hledání. Do každého z nich vložil Lagerquist kus sebe.

První z těchto děl, román Barabáš, se stal rozhodujícím argumentem pro udělení Lagerkvista Nobelovou cenou za literaturu za rok 1951 a přinesl mu celosvětovou slávu.

Postava Barabáše je v Novém zákoně zmíněna jen krátce : jedná se o lupiče odsouzeného k ukřižování, ale propuštěného dle libosti na žádost davu výměnou za ukřižovaného Krista. Postava a osud Barabáše v románu jsou téměř výhradně plodem Lagerkvistovy fikce. Barabáš je muž činu, je to individualista a rebel, který není zvyklý o svých činech přemýšlet. Životní cesta Barabáše, jehož osud až do konce jeho dnů zůstává spojen s osudem onoho nešťastného cizince, se dramaticky mění. Rozchází se s minulostí a začíná pátrat po nové pro něj nepochopitelné pravdě. Lagerquist se v hlavní postavě snaží ztělesnit věčný dualismus lidské povahy, neoddělitelnost dobra a zla v lidské zkušenosti. Je ironií, že Barabáš umírá na kříži jako mučedník.

Je známo, že mnoho švédských kritiků, kteří tvrdili, že Lagerkvistův příběh je projekcí do moderny, se v hodnocení Barabáše lišilo a stavělo ho buď jako nešťastníka, který ztratil víru ve všechno, nebo jako zosobnění duchovní síly. Výrok známého spisovatele Erica Lindegrena, který odmítl podrobnou analýzu pojmu víra a nevíra, je velmi orientační, ale upozornil na aktuálnost situace, kdy „ Barabáš jen stojí a dívá se, jak je místo toho ukřižován Kristus jeho “, což je samozřejmě „ podobné tomu, jak přežít světovou válku a zůstat neutrální “ [8] . Pro Lindegrena byla tato epizoda spojena se švédskou neutralitou ve světové válce. Lagerkvist dějově i ideově úzce propojil příběh „Sibyla“ (1956) s románem „Barabáš“. Zdá se, že se díla navzájem doplňují, jako je Kat a Trpaslík.

Hlavní postava románu Sibyla se věnuje službě pohanskému božstvu Apollónova chrámu . Jako primitivní, živelné, žárlivé a pomstychtivé božstvo, které se nachází na druhé straně dobra a zla, připravuje hlavní postavu o radosti, lásku a štěstí, které jsou obyčejným lidem vlastní. Její život je zároveň naplněn tím nejvyšším obsahem, dává jí chvíle rozkoše a pocit plnosti bytí, které jsou vystřídány obdobími strašlivé devastace a utrpení. V obrazu Sibyly je pro Lagerkvista mnoho osobního, intimního a doslova utrpeného. Podle autora zde ztvárnil „Småland v Řecku“, tedy pocit stability a spolehlivosti v kruhu blízkých lidí, a volba Sibyly odrážela neotřesitelnou sílu tvůrčího talentu nad umělcem. Tvůrčí dar, který je božský i bolestný zároveň, odsuzuje umělce k věčnému boji doprovázenému osamělostí a všeobecným odcizením.

Není náhodou, že Lagerkvistova závěrečná básnická sbírka Večerní země (1953) s románem nějakým způsobem souvisí a má s ním četné paralely. Tato sbírka jakoby slouží jako lyrická předmluva k Sibyle .

Paralelou k životopisu Sibyly je v románu příběh dalšího Bohem poznamenaného vyvoleného, ​​Ahasvera, který je odsouzen za krutost a sobectví. Stejně jako Barabáš, tvrdohlavý a vzpurný, je také úzce spjat s osobností autora. Ze spisovatelovy potřeby dokončit osud nejzatvrzelejší ze svých postav se zrodil příběh Smrt Ahasvera (1960), který byl původně koncipován jako závěrečná část trilogie, jejíž součástí je i Barabáš a Sibyla. Zuřivá nesmiřitelnost s realitou, neklid a zoufalství Ahasvera jsou nesmírně blízké duchovní konstituci moderního člověka s jeho nevírou a latentní žízní po víře. Lagerquist věřil, že víra se rodí z nejhlubšího zoufalství.

Autor představil nového hrdinu Tobiáše, který jako společník Ahasvera stojí v centru příběhu. Nyní Ahasver dostal roli posluchače a komentátora. Osud Tobiuse je důvodem zrodu nového příběhu „Poutník na moři“ (1962) a poté toho posledního – „Svatá země“ (1964), ve kterém se k Tobiovi zase připojuje nový společník - Giovanni. Skladba původně koncipované trilogie se postupně měnila a nyní je definitivně určena, spojuje poslední tři příběhy o poutníkovi Tobiášovi.

Jméno Tobiáš bylo vypůjčeno z nekanonické " Knihy Tobit " ve Starém zákoně . Stejně jako Tobius, bývalý student, voják a lupič, proměněný silou lásky k neposkvrněné ženě, tak i Giovanni, bývalý kněz, který opustil svou hodnost pro pozemskou lásku, je v podstatě vyvrhel, člověk navíc, jako Barabáš a Ahasver. Člověk má dojem, že navždy ztratili víru a spolehlivost v život. Přesto je k hledání Svaté země přitahuje neodolatelná potřeba duše.

Prozaický styl Lagerkvista této doby se vyznačoval motivem spirálovitého vývoje: to se týkalo jednání postav i vztahu jedince a prostředí. Každý člověk se musí pokorně podřídit svému osudu a projít četnými zkouškami víry a nevíry, aby našel lásku. Elegantním autorským tahem je posunutí děje do minulosti, což umožnilo dosáhnout zvláštního efektu rozšiřování perspektivy v čase a prostoru.

Epos, který trval desetiletí a půl intenzivní tvůrčí práce, se pro spisovatele nestal konečnou fází eposu. Příběh "Mariamne", který se objevil v roce 1967, i když přímo nesouvisí s mytologickým cyklem, je vnímán jako jakýsi epilog k němu - a k celému Lagerkvistovu dílu. Psaní příběhu je spojeno s osobní tragédií Lagerkvista, který v létě 1967 přišel o svou milovanou ženu, s níž žil více než čtyřicet let. To vysvětluje mimořádnou sílu a opravdovost pocitu v příběhu. "Mariamne", hymnus na osamělost od Lagerkvista, je neobvyklý fenomén, experiment s modernistickým chápáním mýtu. Lagerkvist se v tomto příběhu opět projevil jako mistr kompozice, složitého systému leitmotivů, často nečekaných a nejednoznačných, potvrzujících princip opakování a spirálového vývoje.

Láska je ústředním motivem díla „Mariamne“, v jejímž stínu se střetávají dvě polární protikladné povahy. Na jedné straně vyniká krásou a čistotou plná Mariamne , která představuje ztělesnění filantropie a nezištnosti. Na druhé straně - židovský král Herodes , ztělesňující divokou krutost, tyranii a násilí. Vnitřní prázdnota, nedůvěra v cokoli ho spojuje s bývalými zlými génii – Katem a Trpaslíkem a s dalšími hrdiny, od Barabáše po Tobiáše. Ale na rozdíl od toho druhého není Herodes Bohem označený hledající. Zabývá se výhradně materiální a vnější stránkou života. Stavbou chrámu se Herodes zoufale pokouší udržet svůj vlastní pobyt ve světě. Ale ani tato přísná a uzavřená duše není cizí lidským slabostem. Lásku k Mariamne, která naplňovala Heroda, lze interpretovat jako touhu zla po dokonalém dobru a kráse, uznání vlastní méněcennosti. Herodes, který mísí žárlivost a nedůvěru s vysokým citem, se nevyhnutelně stává Mariamniným katem, ale s její smrtí na Heroda dál tíží láska, která ho sužuje touhou a vzpomínkami. "Mariamne" znamenalo důstojnou tečku za více než půlstoletí literatury talentovaného švédského spisovatele. Kniha, která završuje Lagerkvistovo dílo, upoutá čtenáře svou čistotou, pravdivostí provedení a provedení. Volá, aby si připomněla, že boj mezi dobrem a zlem v člověku musí skončit vítězstvím prvního. A víra musí živit všechny lidské myšlenky. Poslední příběh adekvátně korunuje tvůrčí cestu realistického spisovatele.

Hlavní práce

Poznámky

  1. ↑ 1 2 Par Lagerkvist 
  2. ↑ 1 2 Pär F Lagerkvist // Svenskt biografiskt lexikon, Dictionnaire biographique suédois, Slovník švédské národní biografie, Ruotsin kansallisbiografia  (Švédsko) - 1917.
  3. ↑ 1 2 Pär Lagerkvist // Internetová databáze spekulativní fikce  (anglicky) - 1995.
  4. ↑ Citováno. Citováno z: Matsevich A. The myth of man od Per Lagerquist // Per Lagerquist . funguje. - T. 1. - Kh. , 1997. - S. 6.
  5. ↑ Citováno. Citováno z: Matsevich A. The myth of man od Per Lagerquist // Per Lagerquist . funguje. - T. 1. - Kh. , 1997. - S. 7.
  6. ↑ Citováno. Citováno z: Matsevich A. The myth of man od Per Lagerquist // Per Lagerquist . funguje. - T. 1. - X. , 1997. - S. 9.
  7. ↑ Citováno. Citováno z: Matsevich A. The myth of man od Per Lagerquist // Per Lagerquist . funguje. - T. 1. - Kh. , 1997. - S. 15.
  8. ↑ Neustroev V.P.  Literatura skandinávských zemí. - M. , 1980. - S. 237.

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole