Martynov, Leonid Nikolajevič

Leonid Martynov
L. Martynov na řece Jasnuška v Abramcevu v létě 1963. Foto V. Utkov
Přezdívky	20. léta: Alexander Ginch 1932-1935: M. Leonidov, Leonidov, Martyn Leonidov
Datum narození	9. (22. května) 1905( 1905-05-22 )
Místo narození	Omsk , Akmola Oblast , Ruská říše [1] [2]
Datum úmrtí	21. června 1980 (75 let)( 1980-06-21 )
Místo smrti	Moskva , SSSR [2]
občanství (občanství)	SSSR
obsazení	básník , novinář , překladatel poezie
Roky kreativity	1919-1980
Žánr	báseň , báseň , novela
Jazyk děl	ruština
Ceny
Ocenění
Mediální soubory na Wikimedia Commons
Citace na Wikicitátu

Leonid Nikolaevič Martynov ( 9. května  [22]  1905 , Omsk , Akmolská oblast , Ruské impérium - 21. června 1980 , Moskva , SSSR ) - ruský sovětský básník a novinář, překladatel poezie. Laureát Státní ceny SSSR (1974).

Životopis

Narozen 9. května  ( 22 ),  1905 v Omsku v rodině vladivostockého obchodníka, komunikačního technika Nikolaje Ivanoviče Martynova (1875-1943) a dcery vojenského inženýra Grigorije Pavloviče Zbarského z rodiny kantonisty [3] [4 ] , učitelka Maria Grigoryevna Zbarskaya (1881- 1944) [5] [6] , která později pracovala jako sekretářka místního zdravotního odboru [7] . Sibiřská rodina Martynovů, podle beletrizovaných memoárů básníka, pochází od „Martyna Loshchilina, vladimirského podomního obchodníka s knihami, který se usadil v Semipalatinsku“ [8] . Měl staršího bratra Nikolaje (1899-1966), docenta na katedře chemie Omského inženýrského institutu a mistra cvičné dílny v Omském závodě, PO Box č. 7; publikoval básně pod pseudonymem „N. Semjonov“. Studoval na Prvním mužském klasickém gymnáziu v Omsku, které opustil po ukončení čtvrté třídy [9] .

V tisku debutoval v roce 1921 poznámkami v omských novinách Signal, Gudok a Rabochy Put. První básně vyšly ve sbírce „Futuristé“, vydané v pochodové tiskárně agitačního parníku „III International“. Byl členem futuristické literární a umělecké skupiny „Červona Trojka“ (1921-1922), do které patřili také V. Ufimcev, V. Ja. Šebalin a N. A. Mamontov . Koncem roku 1921 po N. A. Mamontovovi odešel do VKhUTEMAS , ale oba se brzy vrátili pro poruchu života. Martynov se stal v roce 1924 cestujícím dopisovatelem novin Sovětskaja Sibir (Novonikolajevsk) a procestoval celou západní Sibiř a Kazachstán. Účastnil se geologických expedic. V roce 1927 vydal redaktor Zvezdy N. S. Tichonov báseň „Korespondent“ – první publikaci mimo Sibiř. V roce 1930 vyšla v Moskvě Martynovova první kniha – eseje o Irtyšské oblasti, Altaji a Kazachstánu „Roughage, aneb podzimní cesta podél Irtyše“ (Moskva, Federace, 1930). V roce 1932 předal redakci " Mladé gardy " knihu "povídky o lásce a nenávisti v letech počátku socialistické perestrojky", která nebyla nikdy vydána a dnes je považována za nezvěstnou [10] .

V roce 1932 byl zatčen na základě obvinění z kontrarevoluční propagandy a odsouzen v případě takzvané „ sibiřské brigády “ podle článku 58/10 trestního zákoníku RSFSR k tříletému vyhnanství na Severním území [do 1] . (Rehabilitace prokuraturou SSSR 17. dubna 1989 posmrtně). Strávil administrativní exil ve Vologdě , kde žil v letech 1932 až 1935. Pracoval pro místní noviny Krásný Sever , kde se seznámil se svou budoucí manželkou Ninou Popovou. Po exilu se oba vrátili do Omsku.

Začátek "skutečné literární slávy" básník nazval publikace "Uvenkaya" a "Tobolský kronikář" v "sibiřských požárech" od V. Itina v roce 1936. Velkou roli v jeho životě sehrála podle básníka Vivian Itin : „... Spojovalo nás mnoho tvůrčích a řekl bych i politických, státních zájmů“ [12] .

V roce 1939 přišla do Martynova literární sláva: vyšla kniha "Básně a básně" (Omsk, 1939). Básně s historickou sibiřskou tematikou si všiml a ocenil je K. M. Simonov ve své recenzi na Tři básně [13] (Literaturnaya gazeta, červenec 1939). Následující rok byla vydána historická esej o Omsku „Pevnost na Om“ a knihy „Básně“ (vyšly současně v Moskvě a Omsku). V letech 1940-1943 byl členem redakční rady literárních sborníků " Omský almanach ".

V roce 1942 byl díky úsilí spisovatele A. Kalinčenka [až 2] přijat do Svazu spisovatelů SSSR . V roce 1943 nabídl K. M. Simonov své místo frontového zpravodaje v Krasnaja zvezda. Martynov se vrátil do Omska "pro věci", ale byl okamžitě povolán do armády, do Omské pěchotní školy . Ze zdravotních důvodů byl propuštěn z vojenské služby, působil jako spisovatel - psal historii školy [14] .

Sbírka "Lukomorye", "zabitá" A. A. Fadeevem , byla vydána v roce 1945 díky úsilí nového předsedy Svazu spisovatelů SSSR N. S. Tichonova . V únoru 1946 se L. N. Martynov přestěhoval do Moskvy.

V prosinci 1946 vyšel v Literaturnaya Gazeta článek V. M. Inbera s negativní recenzí na knihu básní Ercinsky les (Omsk, 1946) [15] . Po ostré kritice a „studiu“ v Moskvě, Omsku a Novosibirsku byl náklad knihy zničen a přístup k tisku byl na devět let uzavřen. Po celou tu dobu básník psal „na stůl“ a vydělával si překlady.

Do ruštiny překládal básně anglické ( C. Dibdin , A. Tennyson ), české ( Jan Neruda ), chilské ( Pablo Neruda ), maďarské ( E. Ady , A. Gidash , D. Iyes , S. Petofi , I. Madach , A. Jozsef ) , litevština ( E. Mezhelaitis , zajímavé je , že Mezhelaitis přeložil Martynovovu poezii i do litevštiny [ 16 J.(polštiny,)] , C. Norwid , K. Galchinsky ), francouzštiny ( A. Rimbaud , V Hugo , C. Baudelaire ), italští ( S. Quasimodo , A. Severini ), jugoslávští ( O. Zupancic , M. Krlezh ) a další básníci. Podle Leonida Martynova přeložil asi sto tisíc poetických řádků. Za překladatelskou činnost byl maďarskou vládou vyznamenán Řádem stříbrného kříže [17] (1949), Zlatou hvězdou (1964) a Stříbrnou hvězdou (1970).

První kniha po nucené odstávce vyšla v roce 1955 – kniha „Básně“ byla po válce „prvním básnickým bestsellerem“, okamžitě se stala vzácností [18] ; v roce 1957 byla znovu vydána. Poté začal Martynov vycházet tak často, že Achmatovová při této příležitosti s nelibostí poznamenala, že „pro básníka je škodlivé často publikovat“ [19] . Navzdory uznání vedl básník uzavřený život a již za svého života nebyl nazýván ničím jiným než „tichým klasikem“ [20]

Martynov píše narativní a popisné básně, ale převažují ty, v nichž konkrétní příhoda slouží jako podnět k filozofické analýze – ve formě přímé reflexe nebo v podobě obrazné. … Bohatství Martynovova obrazného jazyka odráží moderní civilizaci i přírodu; zvuku dosahuje pomocí aliterací a zarovnání řad slov.

- Kozák V. Lexikon ruské literatury XX. století. - M. , 1996. - S. 256. [21]

Literární historikové často zmiňují Martynovovo jméno v souvislosti s projevem na celomoskevském setkání spisovatelů 31. října 1958 věnovaném událostem kolem vydání románu Borise Pasternaka Doktor Živago , kde spisovatele odsoudil [22] :

Živí lidé usilující o lepší budoucnost nejsou pro autora Doktora Živaga. Pokud se Pasternakovi točí hlava ze senzačního chroptění známých orgánů zahraničního tisku, pak se většina lidstva tímto humbukem nenechá oklamat! […] Ať tedy Pasternak zůstane u zlomyslných kritiků, kteří mu lichotí bonusem, a pokročilé lidstvo je a bude s námi [23] .

Na závěr jednání byl přijat návrh předsedy S. S. Smirnova obrátit se na vládu s žádostí o zbavení Borise Pasternaka sovětského občanství [24] [25] [26] .

Martynov se snažil držet krok s dobou, zajímal se o nejnovější úspěchy vědy. V roce 1959 tedy napsal báseň „Nebe a Země“ („V rozpínajícím se vesmíru…“) [27] a v roce 1965 vytvořil krátkou biografii v poetické formě („Svět není plně stvořen…“) [28 ] petrohradského matematika a fyzika Alexandra Friedmana , který ve sporu s Einsteinem ukázal možnost nestacionárního vesmíru, což položilo základ pro teorii rozpínajícího se vesmíru .

V letech 1960-1970 napsal knihu vzpomínek, kterou plánoval nazvat „Stoglav“. Básník sám napsal, že „ Stoglav “ „se týká nejen vzniku jedné nebo druhé mé básně, ale, pokud je to možné, pravdivé a jasné, celé struktury života“ [29] . Čas a cenzura však neumožnily tisknout všechny kapitoly najednou, takže posloupnost kapitol je porušena. První sbírka autobiografických povídek Air Frigates byla vydána v roce 1974. Krásou stylu a šířkou záběru jej lze nazvat „encyklopedií“ života omských umělců dvacátých až čtyřicátých let. Druhá sbírka povídek – „Rysy podobnosti“ – vyšla po básníkově smrti [30] . A konečně, po čtvrtstoletí, v roce 2008, vyšly všechny další povídky knihy "Stoglav" [31] .

V srpnu 1979 zemřela jeho žena Nina a 21. června 1980 zemřel i sám básník. Byl pohřben v Moskvě na Vostrjakovském hřbitově (sekce 19) [32] . Krátce před svou smrtí se oženil s Galinou Alekseevnou Suchovovou (3. dubna 1925, Moskva – 22. ledna 2016, Moskva) [33] . G. A. Suchova-Martynova se věnovala práci s archivy básníka a vydávání nových knih a do posledního dne byla zaměstnána v archivu svého manžela [34] .

V tu chvíli, kdy byl tragicky pociťován odchod velkých ruských básníků 20. století, byla zvláště cenná přítomnost každého, kdo dodržoval tradici, kdo dokázal vdechnout závan básnické obnovy počátku století. Leonid Martynov byl jedním z posledních.

- Shaitanov I. Leonid Martynov // Ruská literatura XX století. - M. , 2007. - S. 374. [35]

Ceny a ceny

• Státní cena SSSR (1974) - za sbírku básní "Hyperbole" (1972) [36]
• Státní cena RSFSR pojmenovaná po M. Gorkém (1966) - za knihu básní "Birthright" [37]
• tři řády Rudého praporu práce (07/07/1965 [38] ; 1970 ; 21.05.1975 [39] )
• Zlatý řád za zásluhy Maďarské lidové republiky (1949); vyměněno 1962
• Stříbrné a zlaté řády práce Maďarské lidové republiky (1964 a 1970).
• Řád Cyrila a Metoděje I. třídy (Bulharsko, 1976).

Adresy

Omsk

• 1905-1909 - sv. Tábor (nyní - ul. Žukov; dům se nedochoval).
• 1909-1932, 1935-1946 - sv. Krasnykh Zor, 30 let (do roku 1919 - Nikolskij prospekt). Památka historie a kultury regionálního významu "Obytný dům A.P. Vals" [40] , zachovalá jednopatrová dřevěnice; nyní pod hrozbou demolice [41] [42] .

Vologda

• 1933-1935 - sv. Kuznetskaya, 17 [43] (nyní - ulice Avksentievskogo; dům se nedochoval).

Moskva

• 1946-1957 - st. 11. Sokolnicheskaya, 11, apt. 11 (nyní - 4. Sokolnicheskaya ul.; dům se nedochoval).
• 1957-1980 - Lomonosovský pr-t, 19.

Hudební díla založená na básníkových verších

K Martynovovým veršům bylo napsáno jen málo písní, protože „navenek nejsou Martynovovy verše v žádném případě hudební“ [43] . Jedním z prvních hudebních děl byla kantáta I. Dunaevského "Přijdeme !" (1945). Kantáta byla napsána během válečných let a vyznačuje se „dramatickým patosem a truchlivou vážností“ [44] .

V padesátých letech napsal M. Tariverdiev vokální cyklus na verše „Voda“, „Listy“, „Večer“. Bard V. Berkovský má píseň „Chováš se ke mně jako k polím...“. V 80. letech 20. století V. Butusov (rocková skupina "Nautilus Pompilius") v prvním albu " Moving " použil maďarskou poezii přeloženou Martynovem ("V italské opeře", "Bitva s magnátem", "Hudba", "Jestřábova svatba"). V následujících albech se Nautilus také uchýlil k Martynovovým poetickým překladům - " Princ ticha " od Endre Adyho se stal titulní skladbou pro páté album Nautilus.

Alexander Lokshin napsal Symfonii č. 9 pro baryton a smyčcový orchestr na slova Leonida Martynova (1975) [45] . Anton Shatko  - píseň "Něha" [46] . Opera Andrey Semjonov Vězeň z Omsku, 1996-1997 (podle básně „Skutečný příběh Uvenkaye, žáka asijské tlumočnické školy ve městě Omsk“) [47] [48] .

V roce 2001 napsal skladatel Vladimir Evzerov píseň „Lyra“ na základě Martynovových veršů, kterou zpíval Valery Leontiev .

Vzpomínka na básníka

• V roce 1985 byl v domě-muzeu S. Petofiho v Kishkörösö (Maďarsko) otevřen „park“ ze sochařských portrétů největších básníků z různých zemí, kteří Petofiho překládali. 26. července 1985 byly postaveny první tři pomníky: básníkům Giuseppe Casonimu (Itálie), L. Martynovovi a Ivanu Vazovovi (Bulharsko). Pomník L. Martynova zhotovil sochař Tamás Szabó [49] . V současnosti je v „parku“ zvěčněno 14 překladatelů Petofiho poezie. Toto maďarské sousoší zůstává jediným pomníkem L. Martynova na světě.
• V roce 1995 byl po básníkovi pojmenován bulvár v Omsku . Básník nebydlel v této ulici, ale žil nedaleko odtud, na ulici. Krasnykh Zor, 30 let (bývalý Nikolskij prospekt). Na začátku bulváru v roce 2001 byl položen pamětní kámen (třítunový čedičový kámen) s nápisem na žulové desce: "Kapitánovi leteckých fregat Leonidu Martynovovi z Omska" . Dnes je na Martynovském bulváru celá ulička spisovatelů : byly zde instalovány pamětní cedule pro spisovatele, jejichž osudy jsou spjaty s Omskem, včetně básníkových současníků: P. Vasiliev , P. Dravert , G. Vjatkin , A. Sorokin a další. .
• Jméno básníka bylo dáno jedné z městských knihoven v Omsku [50] .
• V Omsku se zpravidla v květnu konají „Martynovské čtení“. Celkem to bylo čtyřikrát: v květnu 1983, 1985, 1995 a 2005. V roce 2005 se konaly v rámci vzpomínkových akcí věnovaných 100. výročí Martynova [51] . Badatelé si stěžují, že Martynovovo literární dědictví je rozsáhlé, že ještě nebylo vše vydáno a mnohé se ztratilo ve starých domácích publikacích.

Zajímavosti

• Martynov žil 11 let v Moskvě na 11. ulici Sokolničeskaja, dům číslo 11, byt číslo 11, v místnosti o velikosti 11 metrů čtverečních. Básník považoval číslo jedenáct za šťastné a v den své smrti odkázal, aby mu na hruď položil jedenáct kamenů ze své sbírky [52] .
• V mládí Martynov, jedoucí na lodi s přítelem na Irtyshi, ze škodolibosti "uřízl nos" kluzáku , na kterém, jak se později ukázalo, sám admirál Kolchak sledoval, co se děje . Důstojníci z kluzáku čekali na kamarády na molu. Nejvyšší vládce jim však řekl: "Nechte projít pány z tělocvičen!" — a incident byl u konce [53] .
• V roce 1932 sepsal „antisovětský exilový spisovatel“ Martynov petici za jeho přemístění mimo Sevkrai. O rok později Moskva dovolila: „Můžete poslat do St. Asie". Od té doby se však básníkův osobní život radikálně změnil a napsal nové prohlášení s žádostí, aby ho nechal ve Vologdě [54] .
• Přátelé L. Martynova, spisovatelé, skladatelé a umělci:

A. Sorokin, G. Vjatkin, Ja. Ozolin, V. Ufimcev, V. Šebalin, S. Markov, N. Mamontov, B. Žezlov, N. Kalmykov, V. Itin, K. Konichev, N. Tichonov, P. L. Dravert, A. Kalinchenko, A. Gidash a A. Kuhn, S. Kirsanov, I. Ehrenburg, B. Slutsky, N. Čukovskij, V. Utkov.

• V. Butusov v prvním albu " Nautilus " použil verše maďarských básníků přeložených Martynovem.
• Jurij Vizbor si velmi vážil básní L. Martynova, zejména Tobolského kronikáře, a den před svou smrtí v nemocnici tuto báseň přečetl nahlas [55] .
• B. Slutsky napsal báseň „O L. N. Martynovovi“ , která měla podtitul „Článek“:

   O L. N. Martynovovi

Martynov ví, jaké je
dnes počasí v každém koutě země:
Tam, kde rok neprší,
Kde se moře vlila do moří.

Martynov kráčí temnější než mraky.
- ?
- Po celém Povolží - ani mráček,
Nebo: - V Mexico City je mráz,
Tulák v parku opět zmrzl.

Myslíte si, že tulák Hekube?
Nebe nad námi jsou samé holubice.
Vedle nás vesele vrká rozptyl
veřejných holubů.

Martynov zamrká svým modrým, upřímným,
superreálnýma očima
a zašeptá těch pár
mexických slov, která zná.

Jemně, ale pevně, jako drsná nit
je spojen s touto krutou zimou,
S mrakem, který se vznáší v Povolží,
Se vším, co žije na této zemi.

— Boris Sluckij. Souborná díla ve 3 svazcích - M. : Beletrie, 1991

Bibliografie

Básně, básně, próza

• Město ve stepi // Sovětská Sibiř. č. 98 (1637) 30. dubna 1925. Novo-Nikolajevsk.
• Mayovka // Sovětská Sibiř. č. 99 (1638) 1. května 1925. Novo-Nikolajevsk.
• Hrubé krmivo, aneb podzimní cesta podél Irtyše : [Eseje]. - M . : Federace, 1930. - 166 s.
• Básně a básně . - Omsk: Krajské nakladatelství, 1939. - 128 s.
• Pevnost na Omi : [Historický esej]. - Omsk: Omgiz, 1939 (na obálce: 1940). — 108 str. - 7000 výtisků.
• Básně . - Omsk: Omgiz, 1940. - 108 s.
• Básně . - M . : Sovětský spisovatel, 1940. - 72 s.
• Za vlast : Básně. - Omsk: Omgiz, 1941. - 36 s.
• Přijdeme : Kniha básní. - Omsk: Krajské státní nakladatelství, 1942. - 52 s.
• Vpřed, pro naše Lukomorye!  - Omsk, Omgiz, 1942 [56] . — 32 s.
• Fire-color : Kniha básní. - Omsk: Krajské státní nakladatelství, 1943 (na obálce: 1944). — 68 s. - 9000 výtisků.
• Příběh Tobolského vojvodství . - Omsk: Omgiz, 1945. - 100 s. — 10 000 výtisků.
• Lukomorye : Kniha básní. - M . : Sovětský spisovatel, 1945. - 80 s. — 10 000 výtisků.
• Ertsin Forest : Kniha básní. - Omsk: OmGIZ, 1945 (na obálce: 1946). — 132 s.
• Básně . - M . : Mladá garda, 1955. - 104 s. — 10 000 výtisků. (reedice: 1957. - 25 000 výtisků).
• Text : Kniha básní. - M . : Sovětský spisovatel, 1958. - 120 s. — 10 000 výtisků.
• Básně . - M .: Beletrie, 1961. - 240 s. (Série "Knihovna sovětské poezie").
• Nová kniha . Kniha básní. - M . : Moskovský dělník, 1962. - 112 s. — 60 000 výtisků.
• Básně / [Úvodní článek S. Zalygina]. - Novosibirsk: Zap.-Sib. rezervovat. nakladatelství, 1964. - 162 s.
• Básně . - M . : Pravda, 1964 (časopis B-ka "Spark"). — 32 s.
• Birthright : Kniha básní. - M . : Mladá garda, 1965. - 352 s.
• Básně a básně ve 2 svazcích . - M . : Beletrie, 1965. - 50 000 výtisků.
• Hlas přírody . Kniha básní. - M . : Sovětský spisovatel, 1966. - 168 s. — 50 000 výtisků.
• Básně . - M .: Beletrie, 1967. - 80 s. (série "Knihovna ruské sovětské poezie v 50 knihách").
• Birthright : Kniha básní. - M . : Sovětské Rusko, 1968. - 352 s.
• Lidská jména : Kniha básní. - M . : Mladá garda, 1969. - 160 s. — 50 000 výtisků.
• Příběh Tobolského vojvodství . - Novosibirsk, 1970.
• První, druhý a třetí : Básně různých let. - M . : Mladá garda, 1972. - 304 s. — 50 000 výtisků.
• Hyperbole : Kniha básní. - M. : Sovremennik, 1972. - 208 s. (reedice: Básně. - M . : Sovremennik, 1978).
• Vybrané texty písní . - M . : Dětská literatura, 1973. - 192 s. — 50 000 výtisků.
• Vzduchové fregaty : Kniha povídek. - M .: Sovremennik, 1974. - 328 s. - 200 000 výtisků.
• Způsoby poezie . - M .: Sovětské Rusko, 1975 (Spisovatelé o kreativitě). — 96 str.
• Pozemské břemeno : Kniha básní. - M .: Sovremennik, 1976. - 240 s. — 50 000 výtisků.
• Sebraná díla : Ve 3 svazcích - M . : Beletrie, 1976-1977. - 75 000 výtisků.
• Knot of Storms : Kniha básní. - M .: Sovremennik, 1979. - 160 s.
• Kniha básní. - Kniha básní. (Paralelní rusko-anglické) - M . : Progress, 1979. - 230 s.
• Zlatá rezerva : Kniha básní. - M . : Sovětský spisovatel, 1981. - 248 s. — 100 000 výtisků.
• Podobnosti : Romány. - M. : Sovremennik, 1982. - 224 s.
• River Silence : Básně a básně, 1919-1936. / Úvodní slovo. S. Zalygin . - M . : Mladá garda, 1983 (seriál „V mladých letech“). — 176 str.
• Básně a básně . - M. : Sovremennik, 1985. - 336 s. (Knihovna poezie "Rusko").
• Vzduchové fregaty : romány. - Omsk: Omské knižní nakladatelství, 1985.
• Básně a básně . - L . : Sovětský spisovatel, 1986. - 768 s. (Básníkova knihovna. Velká řada).
• Básně . - M . : Sovětské Rusko, 1987. - 336 s. (série "Poetické Rusko").
• Vybraná díla ve dvou svazcích . - M . : Beletrie, 1990. - 50 000 výtisků.
• Duch kreativity : Básně, básně. - M .: Ruská kniha, 2000.
• U dveří věčnosti : Básně. - M .: EKSMO-Press, 2000.
• "Bouře listovala kalendářem..."  - M . : Young Guard, 2005.
• Oblíbené . - M. : World of Encyclopedias Avanta +, Astrel, 2008 (série "Poetická knihovna").
• Dárek do budoucnosti : Básně a paměti / Comp. G. A. Suchova-Martynova, L. V. Suchova. — M .: Veche, 2008.

Knihy překladů

Většina překladů byla publikována v souborných sbírkách překladů, sborníků a sborníků. Níže je sedm knih básníkových překladů.

• Taktash H. Básně / Per. od Tatarů. L. Martynová. Kazaň, 1948.
• Madach Imre. The Tragedy of Man: A Play / Per. z Hung. Leonid Martynov. M., 1964.
• Básníci různých zemí: Básně zahraničních básníků v překladu Leonida Martynova. M .: Progress, 1964. (Série "Mistři poetického překladu", číslo 2).
• Taktash H. Letters to the Future: Poems and Poems / Per. od Tatarů. L. Martynová. Kazaň, 1971.
• Adi E. Básně / Per. z Hung. Leonid Martynov. M., umělec. lit., 1975. - 192 s.
• Mezhelaitis E. Hlas / Básně v přel. L. Martynová. Vilnius, 1977.
• Vörösmarty M. Chongor a Tyunde: Play-tale / Per. z Hung. L. Martynová. M., umělec. lit., 1984. - 212 s.

O básníkovi

• Nikulkov A. Leonid Martynov. Novosibirsk: Zap.-Sib. kn.izd-vo, 1969.
• Dementijev V. V. Leonid Martynov. Básník a čas. M .: Sovětský spisovatel, 1971 (1986 - druhé vydání, doplněno).
• Michajlov A.A. Poezie v měnícím se světě: (o Leonidu Martynovovi) / Al. Michajlov // Básníci a poezie / Alexander Alekseevič Michajlov.- Moskva: Osvícení, 1978.- str. 7 - 43, přístav.
• Lavlinsky L. Hovory s Leonidem Martynovem // Básník a kritik. M.: Beletrie, 1979. S. 3-56.
• Lavlinsky L. Workshop of the volcano (Conversations with Leonid Martynov) // Meta času, míra věčnosti: Články o moderní literatuře. M.: Beletrie, 1986.
• Urban A. Epoch contact (Leonid Martynov) // V přítomném čase: Monografie. L .: Sovětský spisovatel, 1984. S. 210-253.
• Pavlovský A. Světonázor Leonida Martynova // Sovětská filozofická poezie. (Eseje). L.: Nauka, 1984. S. 83-127.
• Povartsov S. Přes řeku Ticho. Omsk: Omské knižní nakladatelství, 1988.
• Kapitán leteckých fregat: U příležitosti 90. výročí narození L. N. Martynova / Comp. I. Děvjatyarová. Omsk: Odbor kultury a sportu Správy města Omsk, 1995.
• Syn Hyperborea: Kniha o básníkovi. Omsk: Inkombank, 1997.
• Vzpomínky na Leonida Martynova . Sbírka. / Sestavili G. A. Suchova-Martynova a V. G. Utkov. Moskva: Sovětský spisovatel, 1989.
• Krasnikov G. Čas sbírat kameny vesmíru (Úvodní článek) // L. Martynov. Bouře listovala kalendářem. Moskva: Mladá garda, 2005, s. 5-48.  (nepřístupný odkaz - historie )
• Šaitanov I. Leonid Martynov / Umělecká hledačství a tradice v moderní poezii // Ruská literatura XX století. Ed. V. V. Agenosov. 11 buněk Část 2. M.: Drop, 2007. [57]

Viz také

• Boulevard Martynov
• Pamir (literární skupina)

Komentáře

1. ↑ Martynov popsal tyto události takto:

   ... Bylo mi řečeno, že proti mně jako novináři nejsou žádné nároky a podstata věci spočívá v mé příslušnosti k ilegální ilegální skupině Pamir . „Jak,“ řekl jsem, „nelegální? Dokonce to vyšlo v novinách!“ "Ano, ale nebylo to oficiálně zaregistrováno," řekli mi. "Ani jsem to nevěděl, přihlásili mě do skupiny beze mě," řekl jsem. "Ale nemohl jste nevědět, že člen této skupiny, Pavel Vasiliev, byl zapojen do kontrarevolučního chuligánství - střílel na portrét!" Mohl jsem říct jen jedno: nevěděl jsem. Snažil jsem se Pašku hájit, že pokud vůbec něco udělal, udělal to z neznalosti, hrubosti, v opilství. "Nemohl jste nevědět, že členové této skupiny, kteří se shromáždili u Bessonova, byli zapojeni do antisovětismu." - "Takových shromáždění jsem se neúčastnil, takže když jsem se angažoval v antisovětu." - "Jak? Slyšel jsi vůbec Feoktistovovy odporné anekdoty?" To je jisté, že jsem nemohl nic namítat: slyšel jsem.
   

   Jedním slovem jsme zahřměli. Běžel na sever. Já, Seryozha Markov, Anov a hloupý vous Zabelin. Ale hlavní viníci incidentu, ostnatý Feoktistov, Yurochka Caryatida a Pashka, zůstali v bezpečí a šli, jako by se nic nestalo.

   — [11]
2. ↑ Andrey Kalinchenko je dnes již málo známý irkutský spisovatel, autor románu „Akvamarínová řeka“ (1940). V té době blízký přítel Martynova. "Moc dlužím Andrey" - tak Martynov začíná kapitolu "Můj přítel Andryusha" v knize "Stoglav".

Poznámky

1. ↑ Rodnjanskaja I. B. Martynov Leonid Nikolajevič // Velká sovětská encyklopedie : [ve 30 svazcích] / ed. A. M. Prochorov - 3. vyd. - M .: Sovětská encyklopedie , 1974. - T. 15: Lombard - Mesitol. - S. 426.
2. ↑ 1 2 Velká ruská encyklopedie – Velká ruská encyklopedie , 2004.
3. ↑ Mark Mudrik „Leonid Martynov: nezodpovězené otázky“ (Noviny Omsk)
4. ↑ Emma Shkurko. Židovští chlapci ve vojenských pláštích aneb „život pro krále“
5. ↑ Leonid Martynov: „Básně nejsou psány z pokory...“
6. ↑ Příjemci křtu v Nikolajevském kozáckém kostele byli úředník omské pokladny Alexandr Grigorjevič Zbarskij, manželka titulárního poradce Marie Nikolajevy Sofijské a dcera úředníka Taťány Grigorjevny Zbarské (bratr a sestra matky).
7. ↑ O. P. Dyakova. Omská nekropole (str. 234—235(
8. ↑ Vzduchové fregaty: Kniha povídek. - M .: Sovremennik, 1974. - S. 21.
9. ↑ V. B. Shepeleva. Život a dílo L. Martynova v dokumentech historického archivu Omské oblasti
10. ↑ Martynov L., 2008 , s. 452-461.
11. ↑ Martynov L. 9. května, starý styl / Publikace G. A. Suchova-Martynova  // Banner. - 2005. - Vydání. 5 . (nebo viz Martynov L. Dárek budoucnosti: Básně a vzpomínky / Sestavili G. A. Suchova-Martynova, L. V. Suchova. - M . : Veche, 2008. - S. 460. - 672 s. - 1000 výtisků. )
12. ↑ Martynov L., 2008 , s. 449.
13. ↑ Simonov K. Tři básně Archivní výtisk ze 4. března 2016 na Wayback Machine // Literární noviny. - 1939. - Č. 38.
14. ↑ Martynov L., 2008 , s. 546-552.
15. ↑ Inber V. Útěk z reality // Literární noviny. - 1946, 7. prosince. Závěr V. Inbera: "Nejsme na stejné cestě, Martynove!"
16. ↑ L. Martynovas. Poezija / Vertė E. Mieželaitis, Vyt. Rudokas, V. Šimkus. — Vilnius : Vaga, 1964.
17. ↑ Později byl vyměněn za vyznamenání Maďarské socialistické republiky - Řád práce s rubíny. ( Martynov L. Dárek budoucnosti: Básně a vzpomínky / Sestavili G. A. Suchova-Martynova, L. V. Suchova. - M . : Veche, 2008. - S. 576-581. - 672 s. - 1000 výtisků. )
18. ↑ Evtushenko E. Leonid Martynov (Strofy století) Archivováno 14. května 2011. .
19. ↑ Samojlov D ​​​​. Paměti. Archivní kopie ze dne 4. prosince 2009 na Wayback Machine  - M. , 1995.
20. ↑ Maksimov A.M. Láska minulého století: Leonid Martynov. ( Rozhlasové vysílání na Rádiu "Kultura" ze dne 26. března 2009. Zvukový záznam je k dispozici na webu)
21. ↑ Kozák V . Lexikon ruské literatury XX století = Lexikon der russischen Literatur ab 1917. - M .: RIK "Culture", 1996. - 492 s. - 5000 výtisků. — ISBN 5-8334-0019-8 . - S. 256.
22. ↑ Z různých úhlů pohledu: "Doktor Živago" od B. Pasternaka. - M .: Sovětský spisovatel, 1990. - 288 s.
23. ↑ Přepis celomoskevského setkání spisovatelů 31. října 1958 (1988) * Dokument | RABKRIN Z dějin sovětské kultury.  (ruština)  ? . RABKRIN . Staženo: 24. srpna 2022.  (neurčitý)
24. ↑ Informace moskevského městského výboru KSSS o reakcích na vyloučení B. L. Pasternaka z členů Svazu spisovatelů SSSR. RGANI. F. 5. Op. Z6. D. 61. L. 69-72 : Zápis z jednání: Horizont. 1988. č. 9. S. 37-54.
25. ↑ Sergej Steblinenko. Na starém hrábě...
26. ↑ Anninsky L. Rebbe-Commissioner Archived 1. prosince 2010 na Wayback Machine // Den literatury. - 2005, 16. září. — č. 9 (109)
27. ↑ Martynov L. N. Sebraná díla. Ve 3 svazcích. - M . : Beletrie , 1976. - T. 1. Básně. - S. 447-448. - 75 000 výtisků.
28. ↑ Martynov L. N. Sebraná díla. Ve 3 svazcích. - M . : Beletrie, 1977. - T. 2. Básně. Básně. - S. 30. - 75 000 výtisků.
29. ↑ Martynov L., 2008 , s. 400.
30. ↑ Martynov L. Podobnosti. - M .: Sovremennik, 1982.
31. ↑ Martynov L. Dárek budoucnosti: Básně a vzpomínky / Komp. G. A. Suchova-Martynova, L. V. Suchova. — M .: Veche, 2008.
32. ↑ Hroby celebrit. Martynov Leonid Nikolajevič (1905-1980) . www.m-necropol.ru _ Získáno 26. února 2022. Archivováno z originálu 26. února 2022. (neurčitý)
33. ↑ Sukhova L. O mé matce // Skladchina. Literární almanach. — Omsk. 2016, č. 1.
34. ↑ Na památku G. A. Suchové-Martynové // Skladchina. Literární almanach. — Omsk. 2016, č. 1.
35. ↑ Šaitanov I. Leonid Martynov: Umělecká hledání a tradice v moderní poezii // Ruská literatura XX století / Ed. V. V. Agenosov. 11 buněk - Část 2. - M . : Drop obecný, 2007. - S. 374-381.
36. ↑ "Sbírka dekretů vlád SSSR", 1974, č. 23. - S. 470.
37. ↑ "Sbírka nařízení vlád RSFSR", 1966, č. 31. - S. 545.
38. ↑ "Vedomosti Nejvyššího sovětu SSSR", 1965, č. 27 (368). - S. 548.
39. ↑ "Vedomosti Nejvyššího sovětu SSSR", 1975, č. 22 (1784). - S. 339.
40. ↑ Objekt kulturního dědictví (památník historie a kultury) regionálního významu „Obytný dům A.P. Vals. Žil zde sovětský básník L. Martynov.“ Archivní kopie ze dne 8. února 2012 v rozhodnutí Wayback Machine Regionálního výkonného výboru Omsk ze dne 22. ledna 1991 č. 20.
41. ↑ Omské noviny  (nepřístupný odkaz)
42. ↑ Vesti.Ru . Získáno 30. listopadu 2010. Archivováno z originálu 4. března 2016. (neurčitý)
43. ↑ 1 2 Dementiev V. V. Leonid Martynov. Básník a čas. - M .: Sovětský spisovatel, 1986.
44. ↑ Shafer N. Dunaevsky dnes Archivována kopie z 25. května 2017 na Wayback Machine . - M .: Sovětský skladatel, 1988.
45. ↑ Alexander Lokshin - Symfonie č. 9 pro baryton a smyčcový orchestr, text Leonida Martynova (1975)
46. ↑ K dispozici ke stažení na webu na památku A. Shatka Archivní kopie ze dne 16. srpna 2014 na Wayback Machine .
47. ↑ Andrey Semjonov: seznam děl (nepřístupný odkaz) . Získáno 7. června 2010. Archivováno z originálu 8. července 2009. (neurčitý) 
48. ↑ Opera Andreje Semjonova „Vězeň z Omsku“ (Skutečný příběh Uvenkaye, žáka asijské tlumočnické školy ve městě Omsk) o 2 jednáních, 6 scénách s prologem a epilogem; libreto Nikolaje Skorika podle básně Leonida Martynova. V opeře jsou použity fragmenty básně A. S. Puškina „Kavkazský vězeň“. Premiéra se konala 1. srpna 2013 v Omském hudebním divadle Archivováno 4. března 2016 na Wayback Machine “.
49. ↑ Petőfi Emlékmúzeum és Szülőház Archivováno 12. září 2014 na Wayback Machine 
50. ↑ Centralizovaný systém městských knihoven v Omsku . Datum přístupu: 26. května 2011. Archivováno z originálu 4. února 2011. (neurčitý)
51. ↑ Otevření expozice věnované 100. výročí Leonida Martynova  (nepřístupný odkaz)
52. ↑ Taťána Zemsková . "Lidská jména z volného písku" Archivní kopie z 20. září 2007 na Wayback Machine // Nezavisimaya Gazeta. - 25. května 2000.
53. ↑ Martynov L., 2008 , s. 420.
54. ↑ Vologdský exil Leonida Martynova  // Literární Rusko: týdeník. - 2005. - Vydání. 35 . Archivováno z originálu 26. listopadu 2009.
55. ↑ Dmitrij Sukharev . Poslední den Yuriho Vizbora Archivováno 7. října 2008 na Wayback Machine
56. ↑ Kniha obsahuje článek „Lukomorye“, publikovaný v novinách „Red Star“ 16. září 1942, a ohlasy na něj od sibiřských frontových vojáků
57. ↑ Další literaturu o básníkovi naleznete na: http://www.lib.omsk.ru/VIII_Resursy/8_4_bibl_prod/liter/avtors/avt13_4ob.htm Archivní kopie ze 4. března 2016 na Wayback Machine

Odkazy

• Martynov Leonid - Básně na stroki.net (texty)
• Martynov Leonid - Básně na litera.ru (texty)
• Překlad L. Martynova hry I. Madacha "Tragédie člověka" v Maďarské elektronické knihovně (texty)
• Poetické překlady L. Martynova (texty)
• Krasnikov G. N. Čas sbírat kameny vesmíru (Úvodní článek) // Martynov L . Bouře listovala kalendářem. - M .: Mladá garda, 2005.   (nepřístupný odkaz - historie )
• Martynov L. Básně a vzpomínky  // Úvodní řeč a publikace G. A. Sukhova-Martynova Arion. - 2005. - Vydání. 4 .
• Martynov L. 9. května, starý styl  // Publikace G. A. Sukhova-Martynova Znamya. - 2005. - Vydání. 5 .
• Martynov L. Dárek budoucnosti: Básně a vzpomínky / Komp. G. A. Suchova-Martynova, L. V. Suchova. - M. : Veche, 2008. - S. 449. - 672 s. - 1000 výtisků.
• Čukovskij K. Překlad je autoportrét překladatele // Sebraná díla v 15 svazcích - svazek 3.
• Sinelnikov M. Ve snězích Ertsinského lesa  // Ve dne v noci. - 2006. - Vydání. 7-8 .
• Vologdský exil Leonida Martynova  // Literární Rusko: týdeník. - 2005. - Vydání. 35 . Archivováno z originálu 26. listopadu 2009.
• Povartsov S. Jsme staří básníci (O Leonidu Martynovovi a Semjonu Kirsanovovi)  // Otázky literatury. - 2002. - Vydání. 3 . Archivováno z originálu 7. září 2014.
• Simonov K. Básně a vzpomínky  // Literární noviny. - 1939. - Vydání. 38 .

Tematické stránky	MusicBrainz
Slovníky a encyklopedie	Velká dánština Velký Rus okolo světa Litevský univerzál chorvatský Brockhaus
V bibliografických katalozích BIBSYS: 90242787 BNE : XX1113483 BNF : 125452106 CONOR : 55199843 GND : 118926055 ICCU : MILV105988 ISNI : 0000 0001 0933 4988 J9U : 987007303250105171 LCCN : n83218968 LNB : 000158368 NKC : ola2003169713 NTA : 06859545X NUKAT : n98005058 LIBRIS : pm147p774g11793 SUDOC : 034728627 VIAF : 109617752 WorldCat VIAF : 109617752