Mukoyoshi (婿 養子) je dospělý muž, který si vezme příjmení své manželky a je adoptován jejími rodiči [1] .
Podle legendy se tato japonská tradice datuje do roku 717, kdy se horský bůh Hakusan zjevil ve snu mnichovi Taichō Daishimu a vyprávěl mu o horkém prameni v nedaleké vesnici. Ten na oplátku poradil svému studentovi Garyo Hoshi, aby si na uvedeném místě otevřel hostinec. Garyo Hoshi to udělal a později adoptoval chlapce, který pokračoval v jeho práci. Podle Guinessovy knihy rekordů jde o nejstarší rodinný podnik na světě [2] [3] .
Praxe adopce dospělých mužů měla za cíl mít garantovaného dědice a také předpokládala, že se bude mít kdo starat o rodinné hroby [4] . Bez ohledu na dětskou úmrtnost či neplodnost v rodině tak byla tradičně zajištěna kontinuita generací a pokračování práce rodiny [1] .
Role příbuzenství přitom v Japonsku nebyla příliš vysoká: pokud se například syn narodil v rodině adoptivních rodičů, mukoyoshi stále mohl zůstat dědicem jmění. Pokud by navíc biologické dítě nebylo vhodné k vedení rodinného podniku, mohlo být vyděděno a adoptován vhodný dědic. V rodinách obchodníků a samurajů dosáhl počet případů dědění rodinného majetku pěstounům 25–34 %. Tato praxe přitom nenašla ve společnosti žádné negativní ohlasy ani vůči mukoyoshi, ani vůči rodině adoptivních rodičů [5] .
Aby podnik zůstal v rodině, byli dědici v různých obdobích historie adoptováni vlastníky tak velkých japonských korporací jako Canon , Kikkoman , Suzuki a Toyota [6] . Mezi přijatými byl sjednotitel Japonska 16. století Tojotomi Hideyoshi , ministerský předseda země v letech 1964-1972 Eisaku Sato [5] a další slavní lidé.
Navzdory skutečnosti, že praxe adopce mukoyoshi do rodiny vypadá jako pozůstatek starověku, moderní výzkum ukazuje, že na konci 20. století byl ve venkovských rodinách v Japonsku zaznamenán nárůst počtu takových adopcí [1] .