| Vadim Muratchanov | |
|---|---|
| Jméno při narození | Vadim Achmatchanovič Muratchanov |
| Datum narození | 1974 |
| Místo narození | Frunze , SSSR |
| obsazení | básník , prozaik , kritik , esejista , překladatel |
Vadim Achmatchanovič Muratchanov (narozen 1974 ) je ruský básník , prozaik , kritik a esejista , překladatel .
Narozen v roce 1974 ve Frunze (nyní Biškek ).
V roce 1990 se přestěhoval do Taškentu , kde v roce 1996 promoval na Fakultě zahraniční filologie Taškentské státní univerzity (nyní Národní univerzita Uzbekistánu ).
V letech 2004-2006 žil a pracoval ve městě Volžskij ( Volgogradská oblast ). Od roku 2006 žije v Moskevské oblasti .
Jeden ze zakladatelů sdružení "Taškentská škola poezie", antologie "Malá hedvábná stezka" (1999-2004) a Taškentského otevřeného festivalu poezie (2001-2008). Tvůrce a hostitel stránky "Dva břehy - moderní ruská poezie Uzbekistánu" (2005-2014). Od roku 2006 je výkonným sekretářem, od roku 2015 je spoluredaktorem časopisu Interpoetry. V letech 2006-2013 vedl oddělení poezie v časopise Nová mládež . Od roku 2008 do roku 2013 psal sloupek věnovaný moderní literatuře "Slovo police" v časopise " říjen ", v letech 2008-2011 - sloupek založený na materiálech webu "Two Shores" v časopise "Kniha Milenec“ (Kazachstán). V letech 2017-2019 pracoval jako výkonný tajemník básnického časopisu „ Arion “.
Básně, překlady, próza, kritika a eseje Vadima Muratkhanova byly publikovány v časopisech „ Nový svět “, „Přátelství národů“, „Říjen“, „ Hvězda “, „ Prapor “, „ Arion “ (Rusko), „Star of východ“, „Vostok shora“ (Uzbekistán), „Interpoetry“ (USA), „ShO“ (Ukrajina), „Jeruzalémský žurnál“ (Izrael), antologie „Ulysses Freed“ (Moskva, 2004) a další. Překlady z Uzbečtina byla zařazena do poetické antologie „Anor / Granátové jablko“ (Moskva, 2009), překlady z tatarštiny do „Antologie nové tatarské poezie“ (Moskva, 2015). V roce 2011 vyšla kniha vybraných básní a próz Muratkhanova „Blížíme se k domovu“ (Almaty). Básně Vadima Muratchanova byly přeloženy do angličtiny , arménštiny , uzbečtiny a ukrajinštiny .
Pro poetické vidění Vadima Muratchanova je hlavní povaha samotného vidění jako optického fenoménu, způsobu kontaktu s věcmi mimo nás. Jak je koneckonců prostor ve skutečnosti uspořádán, jaké jsou barevné objekty - to vše jsou prázdné otázky, aniž bychom vzali v úvahu strukturu vizuálního aparátu. U lidí je vidění binokulární a je přizpůsobeno k rozlišení mezi spektrálními odstíny mezi ultrafialovým a infračerveným – odtud schopnost vidět svět v přímé lineární perspektivě a přesvědčit se o modrosti bezmračné oblohy. Složené oči hmyzu, dar infračerveného vidění nočních ptáků, dělají obrázky, které vidí, zásadně odlišné od těch, které vnímá člověk. Vizuální schopnost, již od Platónovy metafory stínů na stěně temné jeskyně, je nerozlučně spjata se schopností úsudku a poznání. Texty Vadima Muratchanova začínají tam, kde začíná úvaha o skutečné geometrii věcí a událostí, tedy neomezená obvyklými parametry vidění, která je přesahuje.
— Dmitrij Bak [1]