Organismus

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 16. března 2021; kontroly vyžadují 17 úprav .

Organismus  je metodologický princip, podle kterého jsou určité sociální jevy posuzovány analogicky s jevy živé přírody , vysvětluje specifika společenských procesů a vztahů s odkazy na zákonitosti přírodních jevů [1] [2] .

Z pohledu organistů je svět jediný organismus, skládající se z oddělených orgánů, z nichž každý je relativně samostatným organismem a mezi organickým a anorganickým, živým a neživým neexistuje žádná nepřekročitelná hranice. Ruský filozof N. N. Strakhov v předmluvě ke své knize Svět jako celek (1872) definoval organickou integritu takto:

Svět jako organismus má části méně důležité a důležitější, vyšší a nižší; a vztah mezi těmito částmi je takový, že jsou jedním celkem, v němž není nic ani nadbytečné, ani zbytečné.

Srovnávání společnosti s organismem se vyskytuje v průběhu dějin sociálního myšlení, počínaje antikou. Jak je známo z poselství Tita Livia ( Historie od založení města , II, 32, 8-12), římský politik Agrippa Menenius Lanat v roce 494 př. Kr. E. pomocí analogie sociální a občanské solidarity s privilegovanými patriciji a senátory v podobě podobenství o vzpouře lidských orgánů proti žaludku, který sám nic nedělá, ale „jen si užívá toho, co dostává od druhých“, přiměl odbojné plebejce, aby vrátit se do města. V dějinách filozofie lze počátky organicismu hledat již v antické přírodní filozofii [3] .

Saint-Simon poukázal na rozdělení funkcí společenského organismu jako na nezbytný faktor pokroku. Organismus byl rozšířen zejména v sociologii druhé poloviny 19. století, v rámci pozitivistického vidění světa a v návaznosti na úspěchy přírodních věd, včetně širokého použití darwinismu .

Za zakladatele organické školy v sociologii je považován Herbert Spencer a velký přínos měli také Albert Scheffle a Rene Worms . Ve 20. a 30. letech 20. století. principy organicismu v opozici k mechanismu i vitalismu formuloval britský filozof vědy J. B. S. Haldane (1918) [4] . V ruské sociologické vědě je organicismus reprezentován především díly Alexandra Stronina a Pavla Lilienfelda [5] . Teoretické základy ruského organicismu zkoumá G. P. Kuzmina .

Poznámky

  1. ↑ Alla Matveeva. Historie a filozofie vědy. Studijní příručka . — Litry, 2018-01-12. — 378 s. — ISBN 9785040979257 . Archivováno 22. dubna 2018 na Wayback Machine
  2. ↑ Sergej Deniskin. Poznání živého: Teoretické a metodologické základy . — Litry, 2017-01-06. — 259 str. — ISBN 9785457962019 . Archivováno 22. dubna 2018 na Wayback Machine
  3. ↑ G. P. Kuzmina, N. G. Gavrilová. Organismus jako teoretický a metodologický základ světového názoru ruských myslitelů  // Fundamental Research. - 2014. - svazek 4 , č. 6 . — ISSN 1812-7339 . Archivováno z originálu 22. dubna 2018.
  4. ↑ Deniskin S. A. Cognition of the living: teoretické a metodologické základy . — Directmedia, 2015-01-15. — 165 str. — ISBN 9785447518783 . Archivováno 22. dubna 2018 na Wayback Machine
  5. ↑ Oganyan K. K. Dějiny ruské sociologie: učebnice . - Vědecký časopis "Kontsep, 2013-01-03. - 462 s. - ISBN 9783659987410. Archivováno 22. dubna 2018 na Wayback Machine

Literatura

Viz také

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích